Pražská chudina bydlela v kolonkách, vagónech i skalních bytech

09-05-2019

Měly exotická jména: Arizona, Čína nebo Mexiko. Jiné se zase jmenovaly velmi poeticky: Labuťka či Zahrádky. Život v nich ale poetický nebyl. Jde o bývalé chudinské kolonie v okolí Prahy. Přibližuje je nová výstava nazvaná Chudá Praha, která byla nedávno otevřena v Muzeu hl. m. Prahy.

"Nejdříve se zvolený pozemek obežene rezavým drátem nebo starými obručemi; pak se staví buď rovnou na zemi, nebo na maličké podezdívce z bouračky. Zarazí se do země pár trámků tlustých jako paže, pobije se to prkny a je to. Domky jsou vlastní výtvor svých obyvatelů; některé jsou stlučeny ze starých beden, vrazí se do toho plechová roura sebraná na smetišti, seženou se staré dveře, a zbývá-li ještě nějaká díra, zalepí se papírem; je to přístřeší, do jakého by chalupník kozu nedal,"

popsal v r. 1925 takovou chudinskou kolonii ve svém fejetonu o Rafandě Karel Čapek. Kolonie přitom vznikaly už v 19. století. Autoři výstavy Chudá Praha dokonce vymezili vznik nouzového bydlení chudiny lety 1781 až 1948. První letopočet připomíná reformy mladého císaře Josefa II., který se snažil zlepšit sociální postavení svých poddaných. Druhé datum je spíše symbolické - nástup komunistů po únoru 48. Mnoho kolonií pak opravdu zaniklo, část jejich obyvatel se přestěhovala do paneláků...

Většina kolonií vznikala v souvislosti s rozvojem průmyslu. Nové továrny a dílny přilákaly do Prahy tisíce lidí z venkova. A jen část z nich měla na nájem v levných činžácích, které rostly kolem velkých závodů na Smíchově, v Libni, Karlíně nebo Vysočanech. To byli většinou kvalifikovaní dělníci. Ti ostatní se museli spokojit i s "kolonkou".

Život v jedné z pražských kolonií, foto: archiv Muzea hl. m. PrahyŽivot v jedné z pražských kolonií, foto: archiv Muzea hl. m. Prahy "Těch velikých kolonií, jako byla třeba kolonie Na Strži, Na Děkance, Slatiny, Pod Bohdalcem, Prosek, za Aeto ve Vysočanech, které se říkalo Čína, bylo dohromady určitě kolem deseti. Všechny měly kolem sto padesáti domků. Největší nouzovou kolonií byly Slatiny, ty měly kolem čtyř set domků. Žilo v nich odhadem dva tisíce až dva tisíce pět set lidí,"

uvedla v telefonátu pro Radio Praha kurátorka výstavy Jana Viktorínová. Část Slatin mimochodem existuje dodnes, jsou to uličky malých domků nad vršovickým nákladovým nádražím. V některých z nich se ještě bydlí. A kolonie se budovaly opravdu, z čeho se dalo. Právě tak, jak to popisuje Karel Čapek:

"Každý si staví sám svůj domek z materiálu, který se mu podaří sehnat: z beden, z latí, ze staré bouračky nebo z papíru. A protože celá tato čtvrť je teprve ve stadiu konstrukce, protože se tam ostošest zedničí, tesaří, bednaří, pokrývá, kamnaří a zahradničí na každém domečku, můžete okukovat způsob práce, dokonalost provedení, technické vymoženosti a lásku k věci."

Foto: archiv Muzea hl. m. PrahyFoto: archiv Muzea hl. m. Prahy Některé kolonie vznikaly ovšem i z vyřazených železničních vagónů. Je to ostatně vidět i ve filmu Voskovce a Wericha Hej rup, kde každá rodina obývá jedno kupé. V letech první republiky byly státní dráhy dokonce vyzvány, aby pomohly řešit špatnou bytovou situaci nezaměstnaných tím, že jim staré vagóny poskytnou. To ale nebylo nijak levné:

"Víme, že v některých koloniích bylo vagónů hodně. Vagónová byla třeba kolonie Malvazinky, ta měla kolem devadesáti nouzových příbytků. Hodně vagónů bylo v kolonii za Aero. Pořízení vagónu ale nebylo úplně nejlevnější. Vagóny se neprodávaly draho, ale komplikovaná byla jejich doprava na místo, do té kolonie. Proto také kolonie Čína ve Vysočanech měla vagónů více než kolonie, které vznikaly ve svazích a podobně."

Výstava na mnoha černobílých fotografiích ukazuje, jak se v takové kolonii žilo. Dnes mají tyto snímky jistou poezii. Na šňůrách se suší prádlo, otec po návratu z práce štípá dříví na zátop, lidé si kolem svých domečků založili i zahrádky a pěstují tu kvítí. Kurátorka Viktorínová ale připomíná, že zejména začátky v kolonii byly velmi krušné:

Foto: archiv Muzea hl. m. PrahyFoto: archiv Muzea hl. m. Prahy "Nebyly zpevněné cesty, nebyla zavedena elektřina, nebyl zajištěn svoz odpadků ani odvod splašků, nebyla voda. To byl ze začátku velký problémy nouzových kolonií. Město ale začalo brzy investovat do infrastruktury. Vyčlenilo prostředky na zpevnění cest, na zavedení elektřiny i vody. V koloniích byly většinou pumpy na ulicích, kam si lidé chodili pro vodu. Čili zajištění kolonií se zlepšovalo a také lidé, kteří předtím obývali domek o rozměrech třeba tři krát tři metry nebo vagón o rozměrech tři krát šest metrů, si postupně přistavovali. Jakmile měli prostředky, tak spíš, než že by to bydlení opouštěli, měli tendenci si na svém pronajatém pozemku přistavovat další místnosti. Nejdříve měli jednu místnost, k té si přistavěli kuchyňku, vedle pokoj a celé to obezdili. A už na konci 30. let mnohé z těch domů měly velikost běžných domků. A ti lidé, jak to alespoň vycházelo z výzkumů, které na konci 60. let minulého století v koloniích prováděl Ústav pro etnografii a folkloristiku, vzpomínali ve špatném jenom na první léta. Pak se ale s kolonií sžili. Vyzdvihovali například soudržnost, která v koloniích panovala, dobré sousedské vztahy a podobně. A zároveň se zvětšil standard bydlení. Lidé si postupně zavedli elektřinu, ačkoliv to bylo na jejich náklady, takže delší dobu svítili petrolejkami. Nicméně situace se postupně zlepšovala, takže z kolonií se staly takové malebné čtvrti, kde domky už zdaleka neměly ty původní rozměry."

Kolonie Arizona, foto: Wikimedia Commons, Public DomainKolonie Arizona, foto: Wikimedia Commons, Public Domain Kromě kolonií malých domků ovšem obec na své náklady stavěla i tzv. baráky, tedy dlouhé přízemní stavby, kde měla každá rodina jednu místnost o výměře zhruba 20 metrů čtverečných. Praha tak v době krize chtěla řešit zoufalý nedostatek bytů pro chudé. Z těchto kolonií se dodnes zachoval opravdu jen zlomek:

"Socialistická republika kolonie samozřejmě vnímala jako doklad zbídačení dělnického lidu za první republiky a sama iniciovala jejich zánik. Takže třeba Čínu za Aero ve Vysočanech už nenajdeme. Stejně tak neexistuje obecní kolonie Arizona. Z kolonie U Bulovky stojí jeden domeček a nikoho, kdo o tom neví, by nenapadlo, že to byla domek z nouzové kolonie."

Ti nejubožejší se ovšem nezmohli ani na domek v kolonii. I v Praze se v 19. a na počátku 20. století bydlelo ve skalních bytech.

Skalní obydlí ve Lhotce u Mělníka, foto: archiv ČRo - Radia PrahaSkalní obydlí ve Lhotce u Mělníka, foto: archiv ČRo - Radia Praha "Skalní byty vznikaly v Praze tam, kde jsou k tomu vhodné přírodní podmínky. Byly to zejména skály pod Strahovem, Ladronka, Na Vidouli. Ve skále je vyhloubená místnost, která má vchod, mívá i okno. A k té je možno udělat nějaký přístavek. V Praze dnes vysloveně skalní obydlí nemáme, ale například mimo Prahu, ve vesnici Lhotka u Mělníka, je skalní obydlí zpřístupněné jako muzeum,"

uzavírá kurátorka výstavy Chudá Praha v Muzeu hl. m. Prahy Jana Viktorínová. Výstava bude otevřena až do srpna letošního roku.

09-05-2019