Po stopách sametové revoluce 1: Národní třída

11-11-2019

17. listopad 1989, Praha. Povolený studentský průvod u příležitosti 50. výročí boje studentů za svobodu míří z Albertova na Vyšehrad. Poté se však dav stáčí na nábřeží a jeho novým cílem je Václavské náměstí. Studenti plní euforie, spontánně se přidávající Pražané – triumfální pochod v té době čítá desítky tisíc lidí. Nic podobného Praha nezažila dvě desetiletí. Dav uhýbá na Národní třídu, kde dojde k brutálnímu zásahu bezpečnostních složek, jenž odstartuje pád komunistického režimu v Československu. Jedinou ženou mezi studentskými vůdci je posluchačka filozofické fakulty Monika Pajerová.

Monika Pajerová, foto: Eva TurečkováMonika Pajerová, foto: Eva Turečková „Na té křižovatce nás na chvíli napadlo, že bychom mohli jít jako studenti v roce 1948 na Pražský hrad, ale jelikož většina z nás se strašně chtěla dostat na Václavské náměstí, tak jsme průvod otočili doprava, tady do Národní třídy, a nevěděli jsme, že je to vlastně past. Několik hodin jsme tu seděli a stáli a prosili je, aby nás nechali projít. Už byla tma a strašná zima, já jsem bohužel úplně ztratila všechny kolegy, byl tu hrozný zmatek. V té ulici se tísnily tisíce, desetitisíce lidí, kteří už byli pěkně vyděšení. Kolem osmé deváté nám bylo jasné, že se z toho už lehko nedostaneme. Všichni jsme si dobře pamatovali, co se stalo v červnu na náměstí Nebeského klidu v Pekingu v Číně, kde studentské městečko přes noc rozjely tanky, takže jsme opravdu nevěděli, jestli ta armáda, ti policisté, ty transportéry, řady psů a protiteroristické jednotky, které slaňovaly ze střech, jestli do nás začnou střílet, nebo ne, to vůbec nebylo jasné“.

17. listopad 1989 na Národní třídě, foto: Paměť národa17. listopad 1989 na Národní třídě, foto: Paměť národa S Monikou Pajerovou jsme si daly sraz v průchodu na rohu Mikulandské ulice a Národní třídy. Pamětné loubí dnes zakryla skla a je součástí budovy advokátní komory. Vitální drobná padesátnice popisuje, co se jí honilo hlavou před třiceti lety, kdy tu stála v obklíčeném davu tváří v tvář plexisklovým štítům a obuškům.

„Měla jsem pocit, že jsem jim skočila na nějaký slib a že po tom zápase, který trval dva tři roky už předtím – ačkoliv já jsem byla poprvé vyslýchaná už někdy v 16 letech za nějaké jazykové kurzy pro chartisty, takže jsem tím proplouvala léta – tak jsem si říkala: teď jste mne tedy doběhli.“

Pajerová přiznává, že v té chvíli myslela i na to, co může ztratit, na svou jedenapůlroční dceru Emmu, studium na vysoké škole, cítila osobní zodpovědnost.

„Já osobně jsem aktivně přemlouvala a přesvědčovala své kolegy a přátele nejenom na filozofické fakultě, ale šla jsem I na fakultu žurnalistiky, na filmovou akademii, na divadelní akademii, na architekturu jsem se vypravila a prostě jsem ty lidi přesvědčovala, aby v pátek 17. listopadu přišli, protože jim můžu zaručit, poprvé a možná naposledy, že nebudou zbiti, že je nikdo nezavře, že je nikdo nebude vyslýchat, že je to prostě povolená demonstrace.”

„Hledala jsem velitele toho zásahu, protože já za studentské informační středisko a Marek Benda za takové to undergroundové studentské hnutí jsme vyběhali všechna ta razítka, všechna ta povolení, roznášeli jsme letáky. Vůbec se mi nepodařilo s nimi navázat komunikaci, ty tváře byly úplně kamenné. To byli lidi vlastně našeho věku, ti vojáci a policisté, a přitom se nám vůbec nedařilo je oslovit.“

“Musím vám říci, že to byl strašný pocit. Myslela jsem, že se už odsud nedostanu, že to je konec mého života.”

Po několika hodinách transportéry a policisté začali stlačovat dav. Ulička ven vedla Mikulandskou ulicí, kde proti demonstrantům zasáhly policejní složky ministerstva vnitra, tzv. červené barety.

Václav Benda, foto: Encyklopedie Prahy 2 / Městská část Praha 2Václav Benda, foto: Encyklopedie Prahy 2 / Městská část Praha 2 “Když se ti zbití studenti poté rozjeli do svých domovů a tam svým rodičům a prarodičům vyprávěli, co se v Praze 17. listopadu stalo, tak ty asociace lidem naskakovaly okamžitě, říkali – ano, černý pátek jako v roce 39. Nám tady bijí naše děti.”

Pajerová v této souvislosti vzpomíná na začátek demonstrace, na svůj projev na Albertově „o dialogu, o nenásilí“, na přípravy celé akce, na cestu za kolegy do východního Německa, kteří pomohli cennou radou – spojit demonstraci proti režimu s akcí, kterou komunistický režim může z podstaty věci zakázat jen stěží.

„Václav Benda (chartista, otec spoluorganizátora studentského pochodu Marka Bendy) nám pomohl s tím textem na zvací leták a byl to Václav Benda, kdo měl nápad s tou růží nebo s tou květinou jako symbolem nenásilí, to na mne zapůsobilo. Tak jsme měli několik přípravných schůzek na Karlově náměstí v bytě Václava Bendy, který asi byl odposlouchávaný, ale tohle zřejmě oni nějak podcenili,” přemítá Pajerová.

Systematické zapojení disidentů do příprav studentské akce ale Pajerová odmítá. Jak říká, většina vysokoškolského studentstva lidi z Charty 77 nebo z Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných osobně neznala. Studenti byli často z regionů, z venkova, z dobře prověřených rodin.

Marek Benda, foto: Jana Přinosilová, ČRoMarek Benda, foto: Jana Přinosilová, ČRo „S přípravami na 17. listopad nám prostě nepomáhali, protože jak mi potom Václav Havel i Jiří Dienstbier vysvětlili, kdyby nám nějak pomáhali, kdyby tam šli osobně, tak by to skončilo asi jako každá demonstrace předtím v tom roce 1988-1989. To znamená, že by se sešlo několik stovek, možná tisíc lidí, kteří už jsme se všichni znali osobně, oni (příslušníci Státní bezpečnosti – pozn. red.) by nás okamžitě sebrali a nebyl by žádný pochod, žádný průvod z Albertova na Vyšehrad a už vůbec ne z Vyšehradu přes celé město, podél nábřeží, což byl vlastně ten mobilizační průvod, do kterého se přidávali lidé, kteří do té doby možná ani nevěděli, že nějaká studentská demonstrace je.”

Dva dny po zásahu na Národní třídě bylo v pražském Činoherním klubu založeno Občanské fórum – organizace, která spojila nezávislé iniciativy, představitele církví, umělecké svazy a všechny ty, kteří usilovali o změnu politického režimu prostřednictvím vyjednávání se státní mocí. Neformální hlavou se stal disident Václav Havel.

„To bylo strašně důležité. Protože kdyby ta jiskra, která zapálila revoluci v pátek 17. listopadu, kdybychom ten oheň měli udržovat my, studenti vysokých škol, tak to by asi brzy dohořel, protože nás jednak bylo početně málo, jednak bylo těžké udržet okupační stávku v jednotlivých budovách. Neměli jsme samozřejmě žádné zdroje, žádné zbraně, nebyli jsme vůbec připraveni na čelný střet s režimem, pokud by po nás vystartovala armáda a pokud by skutečně Praha byla obklíčena. Všichni nám říkali, že ve středu 22. listopadu zaútočí, že obsadí vysoké školy, že obsadí Československou televizi a Československý rozhlas, to bychom vůbec neměli šanci.”

Diskuse v Činoherním klubu, uprostřed Alexander Dubček a Václav Havel, foto: Miloň NovotnýDiskuse v Činoherním klubu, uprostřed Alexander Dubček a Václav Havel, foto: Miloň Novotný

11-11-2019