Palachův týden roku 1989

V těchto dnech si připomínáme 13 let od série občanských nepokojů, které byly později označeny jako tzv. palachův týden. Jaký byl význam těchto událostí a nakolik přispěly k pádu komunistického režimu v Československu? Na tyto otázky se pokusí najít odpověď pořad, který připravil Ota Vraný.

16. ledna 1969 se upálil jedenadvacetiletý student Jan Palach. Svým činem chtěl zastavit umírání svobody a vyburcovat národ z letargie, která zavládla po okupaci Československa armádami Varšavské smlouvy. S odstupem let je možné říci, že čin Jana Palacha dosáhl zamýšleného efektu až po dvaceti letech v lednu 1989, při událostech, označovaných jako Palachův týden.

Sérii občanských protestů zahájil po dlouhých letech apatie 21. srpen 1988, kdy se na Václavském náměstí v Praze sešly tisíce lidí, aby většinou jen mlčky dali najevo svůj postoj k tehdejšímu režimu. Manifestaci organizovalo několik nezávislých skupin, jako např. České děti nebo Hnutí za občanskou svobodu, ale většina občanů přišla spontánně.

Následovala demonstrace 28. října 1988 na den 70. výročí vyhlášení nezávislého československého státu. I tuto manifestaci, která proběhla na Václavském náměstí, organizovaly disidentské skupiny. Organizátoři manifestace přečetli svá prohlášení, několik demonstrantů rozvinulo své transparenty. Veřejná bezpečnost několik lidí zadržela, ale k větším nepokojům nedošlo.

Další veřejné shromáždění oznámily nezávislé iniciativy na 10. prosinec - Den lidských práv. Výjimečné bylo to, že městské úřady po intervenci vedoucího tajemníka KSČ v Praze Miroslava Štěpána tentokrát daly k ohlášenému shromáždění souhlas. Nemohlo se však konat na Václavském náměstí, ale na menším Škroupově náměstí v Praze na Vinohradech. Organizátoři úzkostlivě dbali na to, aby byl dodržován pořádek a aby nedali bezpečnosti sebemenší záminku k zásahu. Manifestace skutečně skončila spořádaně, bez incidentů, nikdo nebyl zatčen, a jevila se tedy jako dílčí vítězství opozice. Byl to ale jen klid před bouří, kterou rozpoutal Palachův týden.

Začal v neděli 15. ledna 1989. Pět disidentských skupin na tento den ohlásilo konání pietního aktu na Václavském náměstí k uctění oběti Jana Palacha. Shromáždění nebylo povoleno. Přesto se kolem 14. hodiny shromáždilo u sochy Svatého Václava asi 1000 lidí. Perzekvovaná herečka Vlasta Chramostová u sochy Svatého Václava přečetla prohlášení, vyzývající občany, aby neslevovali ze svých základních práv a hodnot. Při pokusu položit květiny k pomníku sv. Václava zasáhla bezpečnost a zadržela 14 disidentů. Mezi nimi byli Václav Havel, Dana Němcová a Ladislav Lis. Manifestaci, která se mezitím rozrostla na několik tisíc lidí, rozehnala bezpečnost za použití obušků, psů, slzného plynu a vodních děl.

V pondělí 16. ledna odpoledne se lidé na protest proti postupu bezpečnostních sil sešli na Václavském náměstí znovu. Tentokrát trvala demonstrace přes tři hodiny. Po výzvách k rozchodu opět zakročila bezpečnost. Zákrok byl velmi surový, jak o tom svědčí vzpomínka tehdejšího redaktora Československého rozhlasu Miroslava Krupičky:

"Vzpomínám si na pondělí 16. ledna 1989, vraceli jsme se z nějakého školení. Autobus nás vyhodil na magistrále v horní části Václavského náměstí. Octli jsme se na okraji demonstrujícího davu. Slyšeli jsme výzvy k rozchodu. Najednou zazněly výstřely, začalo stříkat vodní dělo a celý ten dav se začal valit přes nás, přes magistrálu nahoru k Národnímu muzeu. Nastala strašná řež, lidé utíkali, my jsme utíkali, za námi policajti se psy, kdo upadl, byl nemilosrdně zmlácen a odvlečen. My jsme se s většinou prchajících lidí zachránili v blízkých ulicích, ale vzpomínám si, že ta policejní brutalita, kdy šlo téměř o život, nebo určitě o zdraví, mne naprosto šokovala."

Paradoxně v tentýž den bylo ve Vídni zahájeno zasedání Konference o evropské bezpečnosti a spolupráci. Československá delegace v čele s ministrem zahraničí Jaromírem Johanesem byla obviněna z porušování helsinské dohody o lidských právech. Pokračující používání síly proti demonstrantům v Praze zákonitě zpochybnilo upřímnost československého podpisu pod dokumentem KBSE.

Došlo i k vystoupením veřejnosti mimo Prahu, například v Brně se zúčastnilo asi 500 lidí vzpomínkové mše za Jana Palacha.

Napětí nepolevovalo. V úterý 17. ledna 1989 se lidé znovu sešli na Václavském náměstí a bezpečnost opět brutálně zasáhla. Jak dokládá účastník demonstrací Přemysl Vachalovský, který byl na počátku Palachova týdne zatčen, vedle veřejné bezpečnosti se zásahu proti demonstrantům účastnily i další ozbrojené složky.

"To, k čemu došlo v období Palachiády, bylo něco, co přerostlo mé chápání a vnímání, protože to byl velmi drastický a sadistický týden, kdy represivní složky, ať to byli příslušníci policie - Veřejné bezpečnosti, státní bezpečnosti, lidových milicí a dokonce armády začali devastovat společnost. Na ten týden mám jednu velice nepříjemnou vzpomínku, protože jsem byl 15. ledna před 14. hodinou zadržen jako vůbec první na Václavském náměstí, byl jsem převezen do Školské ulice, a tehdy to pro mě znamenalo ztrátu zaměstnání."

O postupu policie v době Palachova týdne vypovídá i to, že byli legitimováni a zatýkáni náhodní chodci na Václavském náměstí včetně cizinců. Kritika postupu bezpečnostních sil se objevila v zahraničních sdělovacích prostředcích. Československý tisk kontroval tvrzením, že demonstrace jsou řízeny ze zahraničí.

Ve středu 18. ledna 1989 před demonstrací se dva členové nezávislé mírové organizace sešli se spolupracovníkem předsedy vlády Ladislava Adamce, který slíbil, že vyslechne jejich stížnosti na nepřiměřený postup policie v uplynulých dnech. Středeční dvouhodinová akce potom proběhla bez zásahu policie. Asi 5000 lidí, kteří se na Václavském náměstí sešli, vyzývali k odstoupení generálního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše. Poté se dav v klidu rozešel. Přesto bylo Václavské náměstí doslova prošpikováno příslušníky veřejné bezpečnosti. Připravené policejní autobusy na Karlově náměstí naštěstí tentokrát do akce nezasáhly. Poslední manifestace na Václavském náměstí proběhla v relativním klidu ve čtvrtek 19. ledna. Celkem bylo při tzv. Palachově týdnu zadrženo přes 1400 lidí, řada osob byla zraněna. Československý režim opět prokázal, že navzdory prohlášením o perestrojce nestojí o větší demokratizaci. Jakýkoli pokus připomenout si památku Jana Palacha byl posuzován jako protizákonný. Šikanováni byl nejen demonstranti, ale i náhodní chodci. Václavu Havlovi vynesla snaha položit květiny k soše sv. Václava další trest na svobodě.

Palachův týden však dodal mohutný impuls procesu, který už nešlo zastavit. Režim ve snaze ukázat demokratickou tvář umožnil konání tzv. diskusních klubů, v nichž se členové disidentských skupin poprvé byť pod hlavičkou Socialistického svazu mládeže střetli v diskusi s představiteli KSČ. V červnu vznikla petice Několik vět, kterou plným jménem podepsalo přes 40 tisíc lidí. Organizátoři petice pod ní připojili dokonce své adresy.

Žádné represivní opatření nenásledovalo, čímž režim podle historika Jana Měchýře prokázal svou určitou benevolenci, spíše však bezradnost. Následovaly veřejné demonstrace 21. srpna a 28. října. Události roku 1989 konečně vyvrcholily 17. listopadu surovým zásahem bezpečnosti na Národní třídě. To však už byla předsmrtná křeč 40 let vládnoucího režimu, který se brzy poté zhroutil, jako hromádka z karet. Dejme na závěr slovo historikovi Jiřímu Šormovi, podle kterého právě z akcí typu Palachova týdne vznikly předpoklady k návratu demokracie v Československu.

"Jedním z nejvýznamnějších důsledků lednových demonstrací a brutálního zásahu proti nim bylo vystupňování odporu a disentu vůči komunistickému režimu, který se pak projevil v různých iniciativách, např. v iniciativě vědeckých pracovníků, a vyústil v červnové prohlášení Několik vět. Palachův týden se právě tím otevřením disentu vůči relativně široké veřejnosti stal důležitým předpokladem a předstupněm pro pozdější změnu režimu v listopadu 1989. Je otázkou, nakolik právě toto brutální potlačení demonstrací přispělo k tomu, že v listopadu 89 vládnoucí moc zaspala a celou situaci podcenila."