Oběti nacistické „eutanázie“ pocházely i z českých zemí

V tomto týdnu jsme si připomněli výročí okupace tzv. druhé republiky nacistickým Německem. Historické obzory tentokrát připomenou oběti, o kterých se nikdy příliš nemluvilo - oběti akce T4.

Dokument vlastnoručně napsaný Adolfem Hitlerem, který pověřuje Karla Brandta (Hitlerův osobní lékař) a Philippa Bouhlera (šéfa Hitlerovy kanceláře) vedením akce T4Dokument vlastnoručně napsaný Adolfem Hitlerem, který pověřuje Karla Brandta (Hitlerův osobní lékař) a Philippa Bouhlera (šéfa Hitlerovy kanceláře) vedením akce T4 První myšlenky na vraždění postižených osob v Německu se začaly objevovat zhruba v polovině 30. let. Postupně se vyprofilovaly až do programu, který nesl neoficiální název T4 a týkal se dospělých pacientů. V rámci této akce byly vybrány speciální ústavy a v nich zřízeny plynové komory, kam byli pacienti sváženi. Postupně se akce rozšiřovala i na osoby mimo území Německa. Čeští vědci se nedávno podíleli na mezinárodním projektu, který měl zmapovat oběti nacistické "eutanázie". Zaměřili se na Sudety a protektorát Čechy a Morava. Jedním z nich je i Michal Šimůnek z Ústavu pro soudobé dějiny AV:

"V případě českých zemí je potřeba zásadně rozlišovat mezi těmi přičleněnými pohraničními oblastmi, které později spadaly pod tzv. říšskou župu Sudety, a protektorátem. Ten program, kvůli ideologickým východiskům, byl cílen primárně pouze na německé obyvatelstvo. V praxi se samozřejmě v podmínkách českých zemí jednalo o smíšené oblasti, čili to rozdělení nebylo možno velmi striktně provést. Platí nicméně, že primárně byly do této akce zahrnuty ústavy, které se nacházely na území říšské župy Sudety. Ryze čeští pacienti měli být z této akce vyjmuti a vlastně u převážné části těch pacientů české národnosti, kteří se nacházeli v sudetských ústavech, což byl zejména případ severní Moravy a Slezska, kde byly největší státní ústavy v Opavě a ve Šternberku na Moravě, tak tam se předpokládala výměna pacientů na základě jejich národnostní příslušnosti. K tomu ale nedošlo, takže nakonec se oběťmi akce T4 stali i čeští nebo polští pacienti, kteří byli třeba v Opavě hospitalizováni. V protektorátu se ta německá správa snažila soustředit všechny německé pacienty, kteří zpravidla pocházeli z těch národnostních ostrovů - Prahy, Jihlavy atd., do jednoho ústavu, byl to konkrétně ústav v Kosmonosích u Mladé Boleslavi, který byl i převeden pod německou správu, ačkoli se nacházel na území protektorátu. Nicméně, jak jsem říkal, k té výměně mezi Sudety a protektorátem nedošlo."

Zvláštní skupinou byli židovští pacienti. V ústavech byla zřizována tzv. židovská oddělení, ve kterých byli nemocní separováni od německých i českých pacientů. Osudu Židů se věnoval Tomáš Fedorovič z Památníku Terezín.

"Do akce T4 byli zařazeni především Židé, kteří žili a zůstali po okupaci pohraničí v Sudetech. Ti Židé, kteří potom byli v protektorátních ústavech, tak ti nebyli zařazeni do akce T4, pro ně byl přichystán podobný osud, ale jinou cestou - přes Terezín."

Co se s nimi v Terezíně dělo?

"V Terezíně byli umístěni do Kavalírky, to je bývalý vojenský sklad a buď zde umírali nebo je hromadně odváželi na východ na smrt. Taková rarita mezi terezínskými transporty byl transport DX z 20. března 1944, kdy tento transport byl veden jen jako psychiatrický a SS namluvilo vězňům, že tento transport nebude odcházet nikam jinam než do sanatoria v Cholmu, což byl krycí název pro vyhlazovací zařízení právě akce T4. Je zvláštní, že to používali i v roce 1944, kdy už byla akce skončena. Můžeme ale vysledovat, že jeden z těch ošetřovatelů, který byl zařazen do toho transportu, tak prochází Osvětimí, takže dokonce existuje i záznam, vzpomínka, kde se říká, že ten transport přišel do Osvětimi, kde ti pacienti byli zavražděni a ten ošetřovatel přešel do tábora."

Kritéria, podle kterých byli pacienti vybíráni, byla dvojího druhu, říká Michal Šimůnek.

Mentálně postižené děti v sanatoriu v Schönbrunnu objektivem fotografa SS v roce 1934, zdroj: Wikimedia CommonsMentálně postižené děti v sanatoriu v Schönbrunnu objektivem fotografa SS v roce 1934, zdroj: Wikimedia Commons "Jednak šlo o lékařské diagnózy, samozřejmě na úrovni dobových poznatků, čili se jednalo o nemoci a postižení, která byla chápána jako nevyléčitelná a dědičně podmíněná. Spadala tam epilepsie, schizofrenie a různé druhy tělesných postižení a rovněž tam byla např. i kategorie tzv. slabomyslnosti, což byla velmi difúzní kategorie, kam pak byli převedeni mnozí z těch pacientů, a to i kvůli tomu, že tím druhým základním kritériem bylo jejich ekonomické užití. Sledovalo se, jak dlouho jsou hospitalizovaní, jestli jsou práceschopní, v té době byla jednou ze základních složek pracovní terapie. Toto všechno se sledovalo, zaznamenával se i vztah k příbuzným, jak hodně má návštěv atd. Na základě všech těchto kritérií byly vyplňovány speciální dotazníky, které byly kamuflovány jako statistický soupis pro úřední účely. Dotazníky rozesílala berlínská centrála sídlící v ulici Tiergarten 4, v jednotlivých ústavech byly ty dotazníky vyplňovány, zasílány zpátky do Berlína a tam grémium tří lékařů rozhodlo o osudu toho pacienta."

Zjistit počty pacientů, kteří byli oběťmi nacistické "eutanázie", není vůbec jednoduché, mimo jiné proto, že mnohé materiály byly zničeny. Předpokládá se, že během akce T4, tedy od roku 1939 - do roku 1941, kdy byla akce zastavena, bylo zavražděno přes tisíc lidí z českých zemí.

Akce měla být co nejvíce tajná, nicméně pacienti měli samozřejmě své rodiny, kterým náhlé zmizení jejich příbuzného jen tak neuniklo.

"Konkrétní případy jsou známy např. z Opavy, kdy se to, že budou provedeny transporty, rozkřiklo a příbuzní se začali scházet před ústavem v tom množství, že musela zasáhnout i německá pořádková policie. Například opět pro Opavu je příznačné, že po osvobození v roce 1945 tam probíhal proces s tím někdejším německým ředitelem léčebny a v rámci procesu bylo shromážděno i množství dopisů a vzpomínek příbuzných. Takže rozruch to určitě vyvolalo, ta akce nebyla v žádném případě tak tajná, jak byla zamýšlena a je otázkou, jestli to překročilo to lokální povědomí. Zdá se, že spíše ne, protože v tom bezprostředně poválečném vyrovnávání se s tou nacistickou minulostí nebyly právě tyto zločiny proti postiženým a nemocným nebyly de facto tematizovány, nestaly se předmětem např. československé žaloby v Norimberku, kde v roce 1947 byly tzv. následné lékařské procesy, kde samozřejmě se celá tato agenda dostala na pořad dne, ale v tom československém prostředí tomu tak nebylo, první systematičtější vyšetřování probíhalo až na začátku 60. let jako tajné vyšetřování a nebyla to historicky podmíněná práce, takže ty poznatky byly velmi kusé," uvádí Michal Šimůnek.

 

Erich RoučkaErich Roučka A nakonec ještě několik výročí končícího týdne:

25 let uplynulo od úmrtí "moravského Edisona" Ericha Roučky, který mimo jiné založil v Blansku továrnu na elektrické měřící přístroje. První v tehdejší rakousko-uherské monarchii.

Před 120 lety byl v Praze slavnostně otevřen Průmyslový palác, postaven byl pro Jubilejní zemskou výstavu.

A dvacáté výročí slaví Národní park Šumava.