O humoru, pověstech, kolaboraci i statečných postojích českého národa

29-03-2009

Naposledy se tentokrát v historických obzorech vrátíme o 70 let zpět, do časů protektorátu. Spolu s historikem Janem Němečkem se zamyslíme nad tématy odboje, kolaborace i úkoly české historiografie.

Dne 16. března byla ve vestibulu Akademie věd ČR zahájena výstava historického ústavu s názvem Konec Česko-Slovenska 14.-16. března 1939, kterou jsme už v našem vysílání představili. Ačkoli má výstava širší záběr, už název napovídá, že hlavními jsou ony tři klíčové dny března roku 1939.

Jeden z jejích autorů, historik Jan Němeček, uvedl, že výstava se snaží postihnout také změnu postoje českého národa vůči okupantům.

"Myslím, že bychom tady neměli zapomínat na určitý moment překvapení, že i ten obyčejný člověk se musel nějakým způsobem s faktem okupace vyrovnat a že ty postoje získával dodatečně. Samozřejmě uviděl činnost gestapa, které zahájilo rozsáhlou zatýkací akci v den, kdy přijíždělo do protektorátu. Uviděl německé vojáky, kteří využili samozřejmě nevýhodného kurzu koruny vůči německé marce, který byl stanoven Němci, a začali skupovat české zboží. Ta averze postupně rostla a projevovala se v mnoha různých rovinách. Tou tradiční je odboj, organizovaný odboj, ať už na domácí půdě nebo pokud se lidé rozhodli odejít do zahraničí a tam bojovat proti Německu. nesmíme ale zapomínat ani na ten odpor spontánní, který vyvěral z zevnitř lidí a co nemělo žádnou organizovanou podstatu. Projevovalo se to tím, že lidé navštěvovali celonárodní akce, třeba převoz ostatků Karla Hynka Máchy, chodili na katolické poutě, kde vlastenecky kázali katoličtí kněží. Takové návštěvy neměly poutě za celou první republiku, jako např. pouť u svatého Vavřinečka, kam přišlo sto tisíc lidí. Byly to i takové, dá se říci, běžné formy odporu, např. pokládání květin u hrobů našich velikánů, dokud ještě existovaly a Němci je nezničili. Ty formy odporu měly celou řadu různých projevů"

Stejně jako v roce 1968 se lidé i za okupace země nacistickým Německem vyrovnávali se situací i humorem:

"Humor, to je, dá se říci, takové specifikum, ono to tak trochu vychází z postaty našeho národa, takového trošku švejkovského národa, který si dokáže dělat legraci i z těch tragických věcí. A těch vtipů, které se objevovaly na stránkách ilegálních časopisů, letáků či jen na papírku vylepeném někde na výloze, tak těch nacházíme celou řadu."

Za okupace kolovaly v protektorátu nejen protinacistické vtipy, ale i prapodivné historky. O knize Černá sanitka, která se zabývá právě různými novodobými pověstmi, jsme už kdysi hovořili v Knihovničce Radia Praha. Autor díla folklorista Petr Janeček tehdy poukazoval i na to, že právě za 2. světové války se novodobým pověstem velmi dařilo. Hrdinou těch českých byl často Pérák:

"Velké množství moderních pověstí během té 2.světové války vzniklo. Asi nejznámější legendou té druhé světové války je příběh o Pérákovi. Pérák, to byl takový mytický mstitel, bojovník proti nacistům, takový legendární odbojový pracovník. Člověk, který si dal na nohy ocelová péra, pomocí kterých mohl dělat obrovské skoky. Přeskočil plot, ohradu, autobus, tramvaj. Později, na konci války, se už vyprávělo, že ten Pérák vyskočí na střechu činžovního domu v Praze nebo v Brně. To byla taková představa, která byla hodně rozšířená zvláště na konci války. Většina lidí, kteří byli v nějakém dětském věku, nebo kteří byli dospívající, se o tom Pérákovi doslechla. A velká většina lidí, těch pamětníků z té doby, vám dokáže o tom Pérákovi něco říct. Ten Pérák je hodně unikátní představa, podobné představy nějakých přízračných mstitelů, kteří bojují proti nacistům, známe například i z Francie nebo Velké Británie, ale ten Pérák je hodně zajímavý a svébytný právě díky tomu rozšíření, že hodně lidí o něm slyšelo. Těch postav bylo ale samozřejmě víc. Byl třeba i Fosforák, který byl v Bratislavě, ale třeba i v tehdejších Sudetech. Těch pověstí bylo daleko víc."

Ale vraťme se od bytostí mytických k postavám zcela reálným. K odbojářům, kolaborantům i k "mlčící většině." Nejen na okupanty, ale také na ty, kteří s nimi spolupracovali, nahlíželi ostatní obyvatelé protektorátu negativně.

"Ne vždy ovšem oprávněně. Máme třeba celou řadu dopisů, které napadají protektorátního premiéra Aloise Eliáše. Přitom právě Eliáš byl jedním z těch, kdo držel kontinuitu české státnosti, spolupracoval s odbojem a nakonec zaplatil za odbojovou činnost proti Němcům nejvyšší cenou, svojí hlavou."

Podle Jana Němečka v české historiografii stále ještě nebyla napsána velká syntéza dějin protektorátu, odboje, která by byla potřeba. Stále jsou ještě velké mezery, co se týče poznání dějin tohoto období. Je to např. problém kolaborace.

Vynucená manifestace českébo lidu pro Říši na Staroměstském náměstí, foto: ČTKVynucená manifestace českébo lidu pro Říši na Staroměstském náměstí, foto: ČTK "To je problematika, která je třeba na Západě už dlouhou dobu probírána, ventilována, tam už ta diskuse nad tímto pojmem běží dlouho. U nás byla víceméně v šedesátých letech, po určitou dobu, kdy existoval Výbor pro dějiny protifašistického odboje, který rozvíjel i metodologickou diskusi nad pojmy, co obsahují, co znamenají. Od té doby, možná skoro do dneška, ale diskuse dále nepokročila. Co to vlastně kolaborace byla? Ono tady nemůžeme říct, ten byl kolaborant a ten ne. Máme celou řadu různých odstínů kolaborace. Od nejtvrdších kolaborantů, kteří donášeli gestapu atd., přes aktivistické novináře, kteří psali proněmecké články do novin, až po lidi, kteří působili v protektorátní správě, ale snažili se nějakým způsobem udržet český národ při životě."

Občas se ozývají hlasy, že Češi za okupace velmi často udávali souseda kvůli slepici. Prý možná častěji, než jiné národy. Jan Němeček ale soudí, že tyto případy se děly všude.

"Já bych chtěl zmínit jeden moment, a to vliv ze zahraničí, to znamená zejména z Německa, kde je nám tak trochu pořád podsouváno: ´Ale přece ten protektorát, vždyť se tam lidé měli nejlíp v Evropě, vždyť na tom byli lépe, jako v Německu.´ Tohle všechno vytváří takový negativní dopad, byla za tím samozřejmě i velmi specifická politika nacistů, zejména Reinharda Heydricha. Heydrich uplatňoval politiku cukru a biče, to znamená na jedné straně nelítostný postup proti všem odpůrcům říše, tam šel opravdu bez rozdílu. Dával trest smrti odbojáři a stejně tak šmelináři za černý obchod. I v těch obětech okupace musíme diferencovat. Na druhé straně to byla politika cukru, to znamená, on se ty dělníky snažil nějakým způsobem přitáhnout - zařídil vývařovny, aby nebyl hlad, aby, s odpuštěním, dostali nažrat, jak to samozřejmě také říkal. Tohle všechno se promítá do negativního vidění českého národa," podotýká doktor Němeček.

29-03-2009