Nejstarší učebnice o lesnictví z konce 18. století překvapuje svou krásnou češtinou

O tom, jak se pěstuje les, existují dnes i několikasvazkové studie. Tou nejstarší českou učebnicí "o setí lesův" je však tenká knížka z konce 18. století. Obsahuje mnoho užitečných údajů, pro nás je ale zajímavá hlavně svou pěknou, bohatou češtinou. Přitom vznikla dlouho před národním obrozením. O nejstarší české knize o lese si v dnešní historické rubrice povídala s lesnickým odborníkem Prof. Erichem Václavem Milena Štráfeldová:

Nedávno jsme spolu hovořili o mužích, kteří sázejí stromy. Vy jste jedním z nich. A vy jste přišel s velice zajímavým námětem: a to je staročeská učebnice, podle níž se učili sázet stromy už před dvěma sty lety...

"Byla to kniha, která měla strašně dlouhý název, sedmdesát jedna slov. Jmenovala se Zkušené naučení o setí lesův, ke kterému ještě jiná, velmi užitečná, o povinnostech myslivce lesův dle zkušenosti dokonale přidána jsou."

Ze kterého roku ta učebnice je?

"Je už přes dvě stě deset let stará, vyšla v r. 1793, v Černém Kostelci na lesním ouřadě."

Kdo byl její autor?

"Její autor byl starý zkušený lesník Václav Eliáš Lenhart, moravský rodák. Nakonec pracoval v lichtenštejnských lesích a dostal se na velmi vysoký lesnický post do Kostelce nad Černými Lesy. Byl nejvyšší správce všech lesů na panství Lichtenštejnů."

My se k tomu setí lesů podle knihy pana Lenharta vrátíme. Co mne ale vůbec nejvíc zaujalo, je ta krásná stará čeština, kterou je kniha psaná v r. 1793. A mne hned napadlo, k čemu my jsme vlastně potřebovali národní obrození?

"Ano. Lenhart psal svou knihu v době, kterou bychom mohli charakterizovat asi takto: Josef Dobrovský už sice žil, ale svou Mluvnici napsal až po vydání Lenhartovy knihy. Žil už Josef Jungmann, Jan Ev. Purkyně, Jakub Jan Ryba, ale teprve se narodil Kollár. Nežil ještě František Palacký ani František Ladislav Čelakovský. A Lenhart už vydával knihu!"

Mne totiž napadá trošku kacířská myšlenka, že my jsme národní obrození vůbec nepotřebovali, jestli tady existovaly knihy psané takovou pěknou, zvučnou češtinou, jako je právě Lenhartova o setí lesův..."

"Ano, to nás moc potěšilo. Když naše lesnická fakulta v Praze vydávala v r. 2003 reedici, tak na ní spolupracovali i přední bohemisté z Univerzity Karlovy, prof. Stich a Jan Hon. A ti taky vysoce oceňovali, jak už tenkrát měl Lenhart krásný sloh. A vzhledem k tomu, že ta knížka vyšla ve stejném znění i v němčině, tak měla ohromný ohlas po celých českých zemích."

Mimochodem, lze podle ní sít nebo sázet les i dnes?

"Samozřejmě by se dalo, ale to už je pochopitelně historie."

A co všechno tedy ta kniha popisuje?

"Vzhledem k tomu, že byla určena myslivcům neumělým a učedlníkům, tak u šestnácti dřevin vždy měla nějaké otázky a hned na ně odpovědi. Začala od sklizně semena, pokračovala přes jeho skladování, určení klíčivosti a došla až k tomu, k čemu se hodí její dřevo. Hajný měl třeba pokaždé nosit nějaké žaludy po kapsách a po šťouchnutí nějakou holí je do země házet. Že například dub se hodil na sudy, a já mám dojem, že od té doby je v Kostelci pivovar. Doporučoval, že dubové kuličky jsou vhodné na inkoust, z javoru dělal inštrumenty. Z kůry lipové aby se dělalo provazové lejkoví. U břízy šťávy nebo mízy na jaře jako nějakého dobrého lékařství užívat. A jasan, který v té době nebyl nějak moc častý, byl dobrý k výrobě trubky k fajfkám ku kuřlavému tabáku."

Jak se vlastně tehdejší myslivci, hajní či fořti učili, jak se starat o lesy? Byla to rodinná tradice, nebo měli nějakou školu?

"Ne, v době, kdy Lenhart vydával svou knížku, žádné lesnické školy u nás samozřejmě neexistovaly. Ale u vrchností, ať už byly královské, církevní nebo šlechtické, vždycky podle tradice měli nějakého lovčího. Ten měl k ruce pár mysliveckých mládenců, pak už se začalo říkat hajní, lesní nebo i nadlesní. A spočívalo to v tom, že to buď byla rodinná tradice, nebo se našel nějaký osvícenec jako Lenhart. Pak vydávali i nějaké lesnické publikace a písemnosti, že kterých se to už dalo naučit."

Jak mohl vypadat les v letech, kdy o něm Lenhart psal? Ptám se z toho důvodu, že třeba pro nás je les trochu monokulturní, smrky. Bylo to ale tak i před více než dvěma sty lety?

"Pochopitelně nebylo, protože u nás převažovaly smíšené lesy s velkou příměsí listnáčů, hlavně v nižších polohách. A smrkové monokultury začaly až v době hospodářského růstu, v průmyslové éře za posledních sto, sto padesát let. Většina smrkových lesů pochází z té doby, protože to bylo vynikající konstrukční dřevo."

To znamená, že Lenhart by svoje lesy nepoznal?

"Vůbec, ne. To vám zaručuju. Ale ty bučinné porosty, které on ve své době spravoval, ty se nezměnily vůbec, protože rod Lichtenštejnů prodal své černokostelecké panství státu v r. 1935. A stát je přidělil naší lesnické fakultě. A my to od té doby spravujeme a dbáme na to, aby se tam vůbec nic nezměnilo."

Čili on je váš přímý předchůdce v lese?

"Prakticky ano, protože on pracoval v Kostelci zhruba dvacet let a já jsem tam strávil čtyřicet. V různé formě, při venkovních cvičeních, potom jsem tam i sídlil."

Vy jste se zmínil o tom, že Lenhartova kniha vyšla česky i německy. Znamená to, že se podle ní sely lesy i jinde než v Česku, nebo byla pro zdejší německy mluvící lesníky? Máte nějaké důkazy o tom, že by se podle ní třeba učili i jinde?

"Důkazy nemám, když to ale vezmeme trochu oklikou, lesní hospodářství a lesnictví jako obor vzniklo prakticky ve střední Evropě. A mám na mysli Království české, Rakousko - ve Vídni byla taky první vynikající vysoká škola - a Drážďany v Sasku. Tady v tomto okruhu byly první výzkumné ústavy, první lesnické školy, první publikace a tak dále. Do toho Lenhart přesně zapadal, ale jestli se to dostalo dál, to nevíme, protože komunikace tenkrát byla samozřejmě horší. Ale určitě by byla důstojnou knihou ve své době jak pro Německo, tak pro Rakousko."

Měl Lenhart nějaké pokračovatele v Česku?

"Ano, měl. Ten první byl František Dušek, příbuzný Josefa Xavera Duška z Bertramky, manžela Josefiny Duškové, který měl blízko k Mozartovi. A není vyloučeno, že i František Dušek viděl samotného Mozarta."