Na raně středověkém pohřebišti

19-07-2009

V repríze rubriky Historické obzory zavítáme tentokrát na archeologický výzkum ve Slaném-Kvíci. Že to je, a už odedávna byla, lokalita oblíbená, svědčí nálezy z mladší doby bronzové. Předmětem našeho zájmu tentokrát budou současníci knížete Bořivoje, svatého Václava nebo jeho bratra Boleslava I., lidé, kteří u Slaného žili na přelomu 9. a 10. století.

Na staveništi ve Slaném - Kvíci vládne čilý ruch. V přední části se stavějí moderní rodinné domky. Záchranný archeologický výzkum probíhající v zadní části nás ale přenese o více než tisíc let zpátky, do doby, kdy v Čechách vládli první Přemyslovci a místo sloužilo úplně jinému účelu než k bydlení. Tehdy zde bylo pohřebiště a archeologům se zatím podařilo nalézt přes 20 raně středověkých kostrových hrobů.

"Začneme asi od sedmičky," říká vedoucí výzkumu Jan Mařík, když přicházíme k jednomu z hrobů. Leží v něm dva lidé. Dospělý, podle slov pana Maříka žena, má v nohách kostru dítěte. Jak se na kostře pozná pohlaví?

"Nejvíc těch znaků pro určení pohlaví najdete na lebce. Když to zjednoduším... Kdybych schematizoval lidskou lebku, tak u žen to čelo stoupá kolmo vzhůru...těžko popisovat slovně. Když se na to podíváte, tak by to byl takový obdélník se zakulacenými rohy, lomí se to zkrátka ostřeji než u muže. Mužské čelo ubíhá více dozadu. Ještě další znak je na lebce, je to místo, kde jsou upnuty žvýkací svaly. U žen je tenhleten výběžek vyvinutý méně, u mužů více. Celá řada znaků je potom na pánvi. Na pánvi se dá poznat nejen to, jestli je to muž nebo žena, ale lze zjistit i další informace, třeba zda ta žena rodila, či ne. To už je na zkušenosti antropologa. Já mám jenom takové základní školení, abych by schopen v ideálních typových případech rozpoznat pohlaví případně základním způsobem určit věk. Zda je to mladý jedinec, dítě (u toho je to samozřejmě snadnější), nebo zda je to starý člověk."

Jak byla stará tahle žena?

"Já bych nechtěl předbíhat hodnocení antropologa, to je jeho specializace. Ta žena nebyla příliš stará. Pozná se to hlavně podle toho, že pánev se skládá z několika kostí a ty kosti nejsou srostlé, takže patrně tahle žena nepřesáhla 30 let věku."

Jakého věku se v raném středověku lidé dožívali?

"Průměrný věk té populace se pohyboval kolem 25 let. Je to typické pro všechny historické populace, tak se to příliš neliší od pravěku po raný středověk. Je to způsobeno hlavně vysokou dětskou úmrtností. Přibližně polovina narozených dětí, někdy i méně, se dožila dospělého věku. Potom ten průměrný věk ovlivňuje také to, že velké procento žen umíralo ve věku kolem 20 let, kdy rodily děti. Ve chvíli, kdy ta žena překonala ten věk 20 - 30 let, kdy přestala rodit, tak její naděje, že se dožije vyššího věku, byla výrazně vyšší než u muže."

Jak vůbec vypadala raně středověká pohřebiště a pohřby, které na nich probíhaly?

"Ty hroby mívají kamenné nebo dřevěné obložení. To dřevěné obložení se tady najít nepodařilo. V tom hrobě, když už se pozůstatky dřeva najdou je vždy těžké rozhodnout, jestli to byla rakev, nebo jestli ta hrobová jáma byla vyložena dřevem. K tomu pohřebnímu rituálu: tady byl jeden poměrně zajímavý nález hrobu. V jeho výplni, těsně nad kostrou byla vrstvička popelu, ale nebylo to propálené. To souvisí s tím obřadem, kdy ti pozůstalí se s nebožtíkem loučili přímo na hřbitově. To je doloženo i v písemných pramenech. Jedli, pili, vzpomínali na toho nebožtíka. V souvislosti s tou tryznou, kdy konzumovali nejrůznější věci, tak také rozdělávali ohně a ten popel, co tam byl smetený je důsledek hostiny. To se podaří najít jen málokdy. Jak vypadaly ty hroby, jak byly označené na povrchu, to je velká otázka. Z toho staršího období my neznáme žádné náhrobníky. Hroby se navzájem neruší, takže nějak označené patrně byly. Nejspíše si to můžeme představit jako místo, kde byly drobné skupinky vyvýšených rovů. Patrně oni věděli, kde který hrob je a nějakým způsobem je označené měli. Mohli je mít označené třeba dřevem, nebo prknem, nebo sloupem, u kterého obětovali."

A myslíte, že už i křížem?

"Já se tomu kříži záměrně vyhýbám. Hroby pocházejí z doby, kdy o křesťanství v Čechách určité povědomí bylo. Nicméně pořád bylo vyhrazeno spíše těm vyšším společenským vrstvám. Lidé, kteří tady pohřbívali, měli asi povědomost o knížeti a jeho rodině. Možná i o tom novém náboženství, které sem s knížetem Bořivojem přišlo. Ale že by ho začali hromadně vyznávat všichni, to rozhodně ne. Přinést nové náboženství znamená zároveň vytěsnit to staré. Člověk je ve své podstatě konzervativní, archaické společnosti jsou velmi konzervativní. To znamená brát jim jiné božstvo a nahrazovat ho dalším či dokonce tvrdit, že to, co dříve zvládal celý panteon bohů, je najednou schopen zvládnout jediný bůh, to je pro ně neuvěřitelného, nereálného. Zároveň mají strach, kdyby začali uctívat toho nového boha, že ti staří se na ně rozzlobí."

V některých prvních křesťanských kostelech se objevovaly souběžně pohanské modly i křesťanské symboly, předkové si zřejmě říkali, že jistota je jistota.

Když jsem se o pohřebiště poprvé zajímala, dozvěděla jsem se, že je moc hezké. Tímto pro pohřebiště dost zvláštním přívlastkem bylo označeno proto, že v hrobech bylo nalezeno velké množství milodarů - barevné skleněné korálky, hroty šípů, železná sekera, nádoby, ocílka, nůž a také záušnice.

Jak to vypadalo, ta záušnice? To se dávalo za uši?

"Právě proto se to jmenuje záušnice, protože se to dávalo na spánek. Bylo to na kožených nebo textilních páscích kolem hlavy. Nebo to mohlo být vpleteno do účesu. Nejsou to náušnice v tom smyslu, že by se věšely do uší. A proč esovité, to je jednoduchá věc. Ony mají takovou jednoduchou esovitou kličku. Je to úplně jednoduchý drátek, jeho konec je rozklepaný a zavinutý do toho eska."

Je to něco jako prstýnek, takový na malíček.

"Na první pohled ano, ale nachází se to téměř výhradně v prostoru spánků kolem hlavy. Nejběžnější je, že byly dvě záušnice, ale u těch bohatších hrobů se objevují čtyři, šest až osm. To jsou ty nejbohatší nálezy, kolem těch osmi záušnic."

Žít v raném středověku určitě nebylo procházkou růžovým sadem. Lidé pohřbení ve Kvíci žili v době, kdy v Čechách kvetl obchod s otroky, země byla jedním z největších vývozců otroků.

"Tím největším odbytištěm byla Byzanc a Španělsko, tehdy už pod vlivem Arabů. Ta první zpráva o Praze, od Ibrahima ibn Jakuba, to byl vyslanec cordóbského chalífy a on se určitě zajímal právě o ten obchod s otroky."

Lidé byli ohrožováni různými nemocemi, úrazy, ale i léčebnými metodami. O lékařských postupech té doby se mnoho neví, doklad o jednom ze známých zásahů v Kvíci zřejmě našli.

"Na jedné dětské lebce se objevily vedle těch běžných anatomických otvorů jako jsou očnice také další otvory, které budou patrně důsledek nějaké nemoci nebo lékařského zásahu. Každopádně ten otvor byl vyhojený, to znamená, že to dítě s tímto zásahem dokázalo relativně dlouho přežít. Je možné, že se jedná o tzv. trepanaci, v důsledku úrazu a krvácení vzniká velký nitrolební tlak a tímhle způsobem se dá snížit. Mohla to být také metoda jak léčit některé duševní choroby."

Takže udělala se do hlavy díra?

"Odstranila se kůže, vylomila nebo vyvrtala se kost a potom ta rána musela být nějakým způsobem zaléčena, aby to ten člověk přežil."

Hroby jsou většinou odkryty velmi krátkou dobu. Není to jen třeba proto, že slunce nebo výkyvy počasí kostrám vadí, ale také proto, že archeologická naleziště bývají občas terčem zlodějů, kteří ve vidině pokladů dokáží nálezovou situaci výrazně poškodit.

19-07-2009