Mnichov – memento naší historie i budoucnosti

23. září 1938 ve 22.20 hodin byla v Československu vyhlášena všeobecná mobilizace. Více než milion mužů se připravoval k obraně vlasti proti hitlerovskému Německu.

Setkání Nevilla Chamberlaina (vlevo v popředí) s Adolfem Hitlerem v Bad Godesbergu, foto: Bundesarchiv, Bild 183-H12751 / CC-BY-SA 3.0Setkání Nevilla Chamberlaina (vlevo v popředí) s Adolfem Hitlerem v Bad Godesbergu, foto: Bundesarchiv, Bild 183-H12751 / CC-BY-SA 3.0 Místo boje ale přišla mnichovská dohoda, ztráta značné části území a pocit zrady, který se jen tak neztratí. Dění v Československu roku 1938 popisuje Jan Němeček z Historického ústavu AV.

Rozhovor točíme 25. září, jak to vypadalo v Československu před 80 lety?

"25. září byl den takového mezidobí. Na určitou dobu se na jedné straně podařilo pozastavit Hitlerův nápor na Československo, když 23. září ztroskotala jednání mezi britským premiérem Nevillem Chamberlainem a německým kancléřem Hitlerem v Bad Godesbergu, kdy aspoň na chvíli britský premiér nepřistoupil na další eskalaci německých nároků vůči Československu. Nebyly to nároky jen německé, Hitler k nim přidal také maďarské a polské. Na druhé straně už máme za sebou mobilizaci, která připravovala Československo k válce. Byla to úspěšná mobilizace. Samozřejmě byla tady část německých záložníků, kteří ke svým jednotkám nenastoupili, ale tento fakt byl vyvážen tím, že ostatní nastoupili okamžitě a v pořádku. Československo bylo v daný okamžik připraveno k válce. A teď se rozhodovalo, co bude dál."

Jan Němeček, foto: archiv Akademie věd ČRJan Němeček, foto: archiv Akademie věd ČR Rozhodovalo se ne vojensky, ale politicky...

"Samozřejmě. Rozhodnutí Mnichova 1938 byla rozhodnutí politická nikoliv vojenská. Prezident i ministři komunikovali s velením československé armády o dalším postupu, ale klíčové bylo, že přestože jednání v Bad Godesbergu ztroskotala, britský premiér posílá do Berlína svého pověřence, který má udržovat kontakt s Němci a hledat nějaké východisko. Tady politika appeasementu, snaha situaci usmířit, stabilizovat, oddálit válečný konflikt pokračuje."

Jaká byla situace mezi civilním obyvatelstvem Československa?

"Podporu celého národa ukazují kupříkladu demonstrace, které tady proběhly už po přijetí britsko-francouzského ultimáta 20. září 1938 (republika měla souhlasit s postoupením pohraniční oblasti s více než 50 % německého obyvatelstva, jinak Británie a Francie do případného konfliktu na československé straně nezasáhnou) na protest proti tomuto ultimátu, které československá vláda pod nátlakem přijala, proběhly např. před Rudolfinem obrovské demonstrace, na nichž lidé přísahali věrnost republice. Viděl bych to jako velké vzedmutí národního ducha občanů, kdy lidé byli ochotni bojovat za svůj stát."

Kdy se pak lidé dozvěděli, že byla podepsána mnichovská dohoda?

Mnichovská dohoda, foto: Bundesarchiv 183-R69173 / CC-BY-SAMnichovská dohoda, foto: Bundesarchiv 183-R69173 / CC-BY-SA "Jednání probíhala osudné noci osudné noci z 29. na 30. září 1938, nicméně hlavní zprávy přišly 30. září. Dopad na společnost byl drtivý a nejdrtivější byl na československou armádu, na její profesionální část. Vojáci byli připraveni bojovat, armáda musela projít demobilizací. Tohle všechno poznamenalo ducha československé armády, ale i ducha československého lidu. Pocit zrady západních mocností od té doby v lidech přežíval. Určitě se i nějakou měrou podílel i na dalších událostech. Obava z toho, že zase budeme zrazeni, mohla po roce 1945 hrát roli v příklonu k Sovětskému svazu."

Říkal jste, že jsme se chtěli bránit. Měli jsme se bránit?

"Z hlediska vojenského československá armáda připravena byla. Já se ale spíše zabývám záležitostmi zahraničněpolitického přístupu k věci. Co by bylo, kdybychom nepřijali dohodu čtyř velmocí z Mnichova? Dvou totalitních a dvou demokratických? Československo by se nemohlo opřít o podporu Společnosti národů. Je totiž více než jisté, že Velká Británie a Francie jako hegemoni ve Společnosti národů, by určitě podporu nepřislíbily. V podstatě to bylo jasné předem, už při tom britsko-francouzském ultimátu, kde bylo československému prezidentovi jasně řečeno: Když nepřistoupíte na tyto požadavky, budete si to muset s Německem vyřídit sami. Československo by se tedy nemohlo v konfliktu s Německem a případně i s Maďarskem a Polskem, které se snažily využít oslabení československého státu ke svým územním požadavkům, opřít o Francii a Velkou Británii. O koho by se tedy mohlo opřít? O Rumunsko? To je myslím iluze."

Sovětští vojáci v roce 1938, foto: Viktor Antonovič Tjomin, Wikimedia Commons, Public DomainSovětští vojáci v roce 1938, foto: Viktor Antonovič Tjomin, Wikimedia Commons, Public Domain Co Sovětský svaz?

"Ano, byla tady otázka Sovětského svazu a jeho pomoci. Otázka, která se velmi diskutuje a není úplně uzavřená. Z dnes známých sovětských dokumentů víme, že Sověti měli na západě zmobilizované jednotky, které byly připraveny k boji. Teď je otázka, jakým způsobem a jak by se celá záležitost prováděla. Tehdy jsme společnou hranici s SSSR neměli. Vojáci by tedy museli násilně přejít před Polsko či Rumunsko, které odmítaly jejich vstup na svou půdu. A letecký most? I ten byl pro zmíněné státy nepřijatelný. I kdyby ta sovětská pomoc přišla, přišla by na nejvýchodnější území republiky. První boje by ale začínaly na západě. A mezitím máme pár set kilometrů, které by ty jednotky musely překonat. Tak či onak - Československo by v této válce nemohlo vyhrát. Nemohlo by zvítězit v tak nastaveném konfliktu, jako byl na konci září 1938.

Mobilizace v roce 1938, foto: Public DomainMobilizace v roce 1938, foto: Public Domain Rádi říkáme: mělo se to zkusit. Mělo by to význam z hlediska morálky. To určitě. Když se ale na druhé straně podíváme na to, jakým způsobem bojoval náš exil v době války za obnovení státu, s jakými potížemi se politici potýkali i v případě, když jsme Britům i Francouzům vyšli vstříc a akceptovali jsme mnichovskou dohodu, vidíme tu situaci trochu jinak. Jak by to asi vypadalo, kdyby československý stát byl neústupný, Německo na něj zaútočilo, nicméně viníkem by bylo Československo, protože neustoupilo tomu "mírotvornému" řešení - odstoupení území? Jak by na něj pak Francouzi a Britové pohlíželi? Dokázali by naši exiloví zástupci obnovit předmnichovské Československo v hranicích, jak jej známe? Podkarpatská Rus je trochu jinou otázkou. Dnes to vnímáme jako samozřejmost, ale myslím si, že to samozřejmost nebyla a možná bychom měli pak Československo úplně jiné."

Jak silným momentem českých dějin je vůbec podpis mnichovské dohody? Budou si jej třeba po staletích historikové připomínat?

"Mnichov je nadčasovou záležitostí z pohledu modelu vztahu velmocí a malého státu. Jeho paralely nacházíme v naší historii i současnosti stále a nejinak tomu bude v budoucnosti. Mnichov a vyrovnání se s ním je záležitostí, která se nám bude stále vracet. Myslím si, že Mnichov bude pro nás stále inspirací a také poučením. Poučením o tom, že Česká republika nemůže stát sama o sobě, vždycky bude závislá na spolupráci s dalšími spřízněnými státy. Tak tomu je nyní v souvislosti s Evropskou unií a bylo tomu v minulosti třeba v Malé dohodě."