Marie Walburga - hraběnka, která chtěla štěstí pro jiné

14-07-2012

Obec Kunín leží na severní Moravě, nedaleko Nového Jičína. V první polovině 18. století zde pro rod Harrachů vystavěl známý architekt Hildebrand zámek, který zažil největší slávu o řadu let později. Jako své sídlo si jej vybrala vnučka zakladatelů Marie Walburga. Žena, jejíž životní příběh by vydal na román, byla dlouhá léta prakticky neznámá.

Marie Walburga, foto: www.zamek.kunin.czMarie Walburga, foto: www.zamek.kunin.cz Marie Walburga pozdější hraběnka z Truchsess - Waldburg - Zeilu se narodila roku 1762. Za svého muže Klementa Aloise se provdala v sedmnácti letech. Manželství ale nebylo šťastné. Páru zemřely tři malé děti a posledního syna odvezl hraběnčin manžel na své statky do Porýní. I tento syn ale zemřel, hraběnka zůstala na kunínském, tehdy kunwaldském, zámku sama. Nebylo divu, že pomýšlela dokonce na sebevraždu. Jaroslav Zezulčík, kastelán kunínského zámku, říká, že nakonec ale našla tato osvícená a vzdělaná žena nový smysl života ve vybudování zámecké školy.

"To byla škola ve své době mimořádná, v rámci celé střední Evropy, nejen Moravy. Byla inspirována hnutím filantropů, které už v Německu bylo na ústupu. Je pozoruhodné, že právě toto hnutí na konci 18.století našlo svůj velice plodný výhonek právě na Moravě v německém Kunwaldu. Škola to byla opravdu mimořádná, inspirována také svobodnými zednáři, tajnými ilumináty, rádcem hraběnky byl Pestalozzi, jeden z největších pedagogů přelomu 18. a 19. století. Ta škola byla naprosto ojedinělá duchem tolerance. Na konci 18. století školství bylo na nejnižších příčkách žebříčku. Tato škola byla naprosto výjimečná svým duchem. Vedle sebe studovaly děti všech sociálních skupin. Byly to děti šlechticů, měšťanů, úředníků, ale také děti sedláků, poddaných, zvláště zde byli přijímáni sirotci. Škola byla tolerantní ke všem národnostem. Studovali zde jak Němci, tak Češi, ale také Židé, katolíci, evangelíci, chlapci i děvčata. Takže ta škola byla naprosto výjimečná."

Režim ve škole ale rozhodně nebyl žádnou rekreací. Naopak, platila velmi přísná pravidla.

"Když vyprávíme dětem, že ta škola začínala v pět ráno, tak děti se otřesou hrůzou a ani učitelé se netváří nadšeně. V pět ráno bubnoval chlapec, který měl službu, na zámeckém schodišti budíček, děti vstávaly do učeben a výuka trvala do 19. hodin, od pondělí až do soboty. Děti nechodily brzo spát, ještě si potom hrály v parku, dělali dlouhé vycházky, výuka probíhala také v přírodě. Učily se všechny předměty včetně cizích jazyků - latiny, francouzštiny atd. Vyučovaly se přírodní vědy, historie, děvčata byla připravována jako budoucí matky, takže také zdravověda, vaření, vyšívání atd. Hraběnka chtěla, aby děti byly nejen moudré, ale také zdravé. Takže vůbec poprvé na Moravě, možná i v rakouských zemích, byla zavedena v rámci této školy povinná gymnastika - tělocvik v zámeckém parku, otužování, plavání, bruslení. Nedávno jsme objevili zaměření zámeckého parku z této doby, byl uzpůsoben pro hry malých dětí. Víme také, že děti byly otužovány, okna v učebnách byla otevřena až do listopadu. Byla podávána zdravá výživa a probíhalo poprvé na Moravě také očkování proti neštovicím. Hraběnka s dětmi podnikala výlety. Např. víme, že až tři týdny tábořili pod stany na Radhošti, na Lysé hoře, na hradě Helfštýn. Byla to asi nádherná škola."

Ne nadarmo napsal nejslavnější žák ústavu František Palacký, že jeho pobyt v něm "byl krásným časem života mého." S úctou vzpomínal i na paní hraběnku. Ta se do vyučování velmi aktivně zapojovala.

"Samotná hraběnka byla, dnes bychom moderně řekli, nejen ředitelkou a mecenáškou, ale i manažerkou školy. A byla také učitelkou. Nejprve si na konci 18. století vychovala asi deset žáků, o kterých se domnívala, že by to mohli být její pomocníci a učitelé na zámecké škole. Některé z dívek skutečně později ve škole vyučovaly a v závěru života se staly společnicemi hraběnky. Ona učila především francouzštinu a náboženství. To pojímala pastorálně, ne konfesionálně. Děti z nekatolických rodin tak nebyly uráženy ve svém cítění. Také bohoslužby v kostele, který nechala postavit vedle kunínského zámku, byly spíše pojímány pastorálně. Dokonce se zpívaly ochranovské písně. Kunwald je spojen s Ochranovem, protože v dobách, kdy babička stavěla zámek, tak emigrace tajných nekatolíků šla právě z kunwaldského panství do Ochranova. A v dobách její vnučky Walburgy se zpívají v katolickém kostele ochranovské písně. Hraběnka děti odměňovala. Chlapci byli odměňováni knihami. Palacký dostal knížku o lásce mezi lidmi, byl zapsán do zlaté knihy tohoto ústavu, byl to skutečně premiant. Děvčata dostávala látky, stuhy...Ale hraběnka také trestala. Pouze ona měla právo exekuce. Filantropie měla své meze, byla používána i rákoska. Škola se nacházela v prvním patře zámku a děti pak byly přiváděny učiteli nahoru do vyššího patra, kde se nacházely apartmá hraběnky. Tam děti trestala, ale velice málo. Nejvyšší trest bylo odloučení od kolektivu, takže třeba nesměly na vycházky."

Za těchto nepříliš příjemných okolností se u hraběnky asi často vyskytoval i jeden ze spolužáků Františka Palackého.

"Spolužákem Palackého, otce českého národa, byl jistý Josef Kronberger. To byl největší dareba a nezbedník zámecké školy. Máme třídní knihy, které byly vedeny speciálně na tohoto chlapce. Byl to takový polosirotek, maminka mu zemřela, tatínek si s ním nevěděl rady, tak chlapce umístil na zámeckou školu. Ty třídní knihy denně referují o jeho nezbednostech, jednou to byly špendlíky v posteli děvčat, jindy se houpal v zámeckém parku na větvích, klouzal se po barokním schodišti atd. Vše korunoval ve čtrnácti letech, kdy utekl ze zámecké školy, nechal se naverbovat jako bubeník v armádě. Pak se bál vrátit, až na konci života hraběnky ji navštívil. Pak ještě jako starý osmdesátiletý muž z dalekého Lince jezdíval na kunínský zámek za svým spolužákem, který se stal zámeckým pánem. Hraběnka adoptovala jednoho žáka zámecké školy, kterému zámek odkázala. Kronberger sepsal paměti, až takové intimní vzpomínky na výjimečnou hraběnku. Z nezbedy se stal někdo úplně nový, byl povýšen do baronského stavu, do hodnosti generála a v Rakousku je dnes považován za zakladatele četnictva a policie."

Rčení, "rosteš pro šibenici", které možná rošťák slýchával, se tedy nepotvrdilo. Naopak. V Kuníně jsou mu dnes vděční, protože právě díky němu se toho hodně ví o hraběnčině soukromí.

Foto: www.zamek.kunin.czFoto: www.zamek.kunin.cz "Tento nezbeda zámecké školy nám vydal velice intimní vzpomínky na paní hraběnku. Ona prý s oblibou nosila punčochy, které byly hodně děravé. My víme, že na ošacení si příliš nepotrpěla, byla šacena tak, že občas prý byla lidem údajně pro smích. Jakousi toaletu jistě také dodržovala, ale...Víme o ní např. to, že velkou zálibu měla v pěstování nehtů. Na jejím stolku nesměly chybět nůžky na nehty."

Bývalý dareba neprozradil na hraběnku jen pikantnosti, vzpomínal také na to, že hraběnka milovala růže, byla prý jimi až posedlá a v jednom z pokojů stála třeba až stovka váz s růžemi. Kunínští je své "dobré hraběnce" jak jí říkají, nosí dodnes.

Jaroslav Zezulčík poznamenává, že hraběnka byla ve své době přijímána rozporuplně.

"Ona se zcela vymykala představě urozené bohaté hraběnky. Víme, že se nestýkala se svými příbuznými. Větší potěchu jí přinášely tzv. konference. Zvala na ně učitele z celého okolí, že svých panství, radila se s nimi o novinkách a přinášela jim nové učebnice a pomůcky, to byl její svět. Příbuzní se na ni snad dívala trochu přes prsty. Také si na ni stěžovali někteří duchovní. Např. jeden ze zámeckých kaplanů, kaplan Hanke, bývalý jakobín, který podal denunciaci na naši hraběnku na konzistoř. Byli to někteří další duchovní, kteří neměli pochopení pro postupy této ženy, protože na škole se skutečně vyučovalo způsobem, který se naprosto vymykal tehdejšímu rakouskému školství. No a po bitvě u Slavkova přišly ty velké problémy."

Roku 1814 musel být ústav zrušen, podle knížete Metternicha odporoval svému účelu a vymykal se kontrole státu. Hraběnka nesla konec svého celoživotního díla velmi těžce, navíc trpěla Pagetovou chorobou, která způsobila, že později nemohla chodit a musela být přenášena ve velkém koši.

"Měla takový bod nad zámkem, Ořechový vrch. Tam si vybudovala anglický lesopark, četla knihy, pozorovala krajinu, jsou tam vidět vrcholky Beskyd, četla romány a snila o štěstí."

Hraběnka, která se snažila dát jiným štěstí, co sama nezažila, zemřela v roce 1828.

 

Příspěvek jsme poprvé vysílali 8. června 2008, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.

14-07-2012