Květnové povstání: Vlasovci v Čechách III.

V Historických obzorech pokračujeme poslední částí vyprávění o akcích Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova v Čechách. Historik Stanislav Auský se této kapitole českých dějin věnuje také proto, že v době Květnového povstání se jako chlapec s vlasovci setkal.

Květen 1945, Ruský tank u Národního divadlaKvěten 1945, Ruský tank u Národního divadla Třebaže vlasovce v květnu 1945 v podstatě k zásahu na pomoc pražským povstalcům nikdo nevyzval ani nepožádal, Pražané podle Stanislava Auského "podivnou" armádu převážně vítali:

"Samozřejmě, že je vítalo, protože to byl bojový útvar, který něco znamenal. Vytrhat dlažbu a udělat z ní barikádu, to je nakonec jenom ekonomická škoda. Protože ta barikáda pro nikoho není překážkou. Každé pásové vozidlo, tím míním tank, ji přejede jako nic. A zválcuje ji, ty kostky rozhází na všechny strany a je po barikádě. A kdo střílel z té barikády? Střílelo se tehdy také z loveckých pušek. Takže ta barikáda byla formalita a byla projevem revoluce. Řeknu vám příklad, který jsem popsal ve své knize, ale ne do takových detailů. My když jsme šli na ten průzkum Prahou, ráno po té hrozné dešťové noci, a přišli jsme až k Andělu, tam to ovšem vypadalo úplně jinak než dnes. Celý ten prostor byl Ringhoffer-Tatra a tam někdo vytáhl nákladní vlak a takhle ho postavil napříč kolejemi, hned naproti synagoze. My jsme viděli, že tam je zatažený vlak, tak jsme jím prolezli až tam na křižovatku, kde je dnes KFC, tam byli barikádnící, kteří tam stáli v hloučkách a najednou nás uviděli v německé uniformě. A všichni se rozutekli."

Až na tomto místě rozhovoru, který se uskutečnil před více než rokem mi došlo, že mám tu čest nejen s historikem, ale také s aktivním účastníkem povstání, třebaže tehdy v jinošském věku. Proto další otázka musela znít: jak jste se vlastně do Vlasovovy armády dostal?

"Protože to velitelství bylo v Suchomastech a velitelství druhého pluku bylo v obci, která se jmenuje Žalkovice. Tam je velkostatek, je to vesnička asi o dvanácti číslech. A tam se ubytoval velitel druhého pluku, plukovník Arťjomjov, a 5. května ráno za mnou přišel a řekl mi: "Stanislav, mluvíš rusky, my ti rozumíme, já mám teď jet do Suchomast a tam dostaneme rozkaz k postupu na Prahu. Ty, jestli to přijmeš, pojeď, protože bude vyslána cyklistická průzkumná četa, ona to nebyla četa, bylo to asi dvanáct třináct lidí, a ti pojedou do Prahy jako první. Oni - my - jsme měli za úkol cestou do Prahy na určitých místech, jak nám to vyznačili na mapě, jsme nechali jednoho vojáka s písemnou zprávou od velitele čety, co jsme zjistili. My jsme nezjistili vůbec nic. My jsme na nikoho nenarazili a do Prahy jsme přijeli úplně bez odporu, nepotkali jsme ani německé vojáky ani kohokoliv jiného. Nikde nikdo nebyl a my přišli sem nahoru do Waltrovky," říká historik Stanislav Auský.

Po válce se většina příslušníků Ruské osvobozenecké armády vrátila do svých domovů, kde byla žalářována nebo v horším případě skončila jako generál Vlasov

"Byl popraven. Ta jeho oprava je zachycena na fotografiích. Představte si, že v té moskevské věznici ani neměli šibenici, já ani nevím, jak likvidovali takovou spoustu lidí, asi je stříleli nebo já nevím. Protože ta fotografie té šibenice, na které ti vlasovští generálové byli pověšeni, to je asi tak jako kdyby tesařský učedník sestaví nějakou konstrukci a pověsí tam pár oprátek. Úplně diletantská práce, ale takhle to bylo. Posloužila k tomu, že byli tito lidé pověšeni,"

uzavírá Stanislav Auský.