Květnové povstání: Vlasovci v Čechách II.

V Historických obzorech pokračujeme kauzou generála Andreje Vlasova a především účastí jeho Ruské osvobozenecké armády v Květnovém povstání v roce 1945.

Poté, co získal zajatý generál Andrej Vlasov koncem roku 1944 německý souhlas s vytvořením Ruské osvobozenecké armády, byla její první divize poslána na oderskou frontu, kde měla zlikvidovat sovětské předmostí. Bojová morálka vlasovců ovšem nebyla nijak vysoká, takže po několika vlažných útocích ustoupili zpět do Německa. Jak upozorňuje Stanislav Auský, autor knihy Vojska generála Vlasova v Čechách, v německé vojenské správě si začali klást otázku, k čemu taková divize vůbec může být?

"Na Odře se moc neosvědčili, při ústupu na západ do Německa se k nim přidávali zase už zajatci z různých pracovních táborů. Ta divize pro ně neměla oblečení, zbraně ani povolení je vůbec přijmout. Takže ta divize, jak ustupovala na západ, nabalovala lidi různého charakteru, a přitom to byla už jen otázka týdnů do konce války. Nemohla si mezi nimi vybírat, protože akce výběru musí být zakotvena v nějakém zajateckém táboře, že. Na tohle už nebyl čas. Takže do Prahy, a vlastně ani ne do Prahy, ale ku Praze, a pak od Drážďan - jižně od Labe - sem přišla a začala odbočovat směrem dolů na jih. Proč? Protože tam už se organizovala druhá divize ostatních národů, byli tam Ukrajinci a tak dále. A byl takový nejasný, mlhavý plán, tyto vyšší existující útvary z bývalých zajatců, spojit do jednoho. A ve Vlasovově štábu se vždy uvažovalo tak: čím nás bude více, tím méně můžeme být přehlédnuti. A něco se s námi bude muset udělat. Jenže se tak nestalo."

Přesto začali vlasovci počátkem května postupovat na Prahu a nakonec se zúčastnili pražského Květnového povstání:

"Ruská osvobozenecká armáda se účastnila jednou divizí, která číselně překračovala předepsaný stav německé armády pro jednu divizi. To znamená asi deset jedenáct tisíc lidí. S různými skupinkami, které ustupovaly ze Slovenska a z Polska, jich tady v tomto prostoru bylo asi dvacet tisíc, ale to nebyla sjednocená armáda a nepodléhala jednomu velení. Přesto se na pochod dala, protože to pro ně byla šance. Šance si nějakým způsobem vysloužit benevolentnější jednání. A to v jejich případě znamenalo mnoho."

Ale jak vlastně přijímalo vojenské a politické velení povstání pomoc vlasovců? Jak reagoval například vojenský velitel povstání generál Karel Kutlvašr? To je otázka pro Stanislava Auského:

"Vy jste se zmínil o Kutlvašrovi, ten sem divizi generála Vlasova nepovolal. Ale povolali ji lidé, kteří měli protektorátní minulost, on ji měl i generál Kutlvašr, ale on se nijak neprojevoval a rozhodně nebyl jeden z těch, kdo poslal své zástupce do Suchomast, kde bylo velitelství divize, nějakých 35 kilometrů od Prahy, aby se tato divize dala na pochod a osvobozovala Prahu. Na tom neměl nikdo z politických představitelů v Praze zájem. A že odbočuji, když jsem se potom po válce dostal do kriminálu a přivezli mě na Mírov, tak mě druhý den uvedli na pracoviště a řekli mi, abych si tam sedl, že mi ukážou, co budu dělat. Lepili se tam pytlíky na zrnkovou kávu. Já jsem si sedl a člověk po mé levici takhle natáhl ruku a řekl, že je Kutlvašr. No, na toho Kutlvašra nevypadal. A on taky dostal možnost toto všechno napsat, to je v archivech, ale jeho rukopis je velmi těžko čitelný, takový rozházený, že celkem nikomu nepomůže a také nevidíte v žádné literatuře, že by ten jeho rukopis byl přijat jako nějaký dobový doklad. To nikde není, ale existuje."

říká historik a přímý účastník Květnového povstání Stanislav Auský, o jehož osobních zážitcích a setkání s Vlasovci budou příští Historické obzory.