Květnové povstání: Vlasovci v Čechách I.

Do Pražského povstání, jehož 59. výročí si v tomto týdnu připomínáme, zasáhli - a podle někoho dokonce rozhodujícím způsobem - vojska generála Andreje Vlasova. Kdo vlastně byl její velitel, z koho se skládala a jaká byla skutečná role Ruské osvobozenecké armády během Květnového povstání. Více se dovíte v historických obzorech.

Američtí veteráni druhé světové války se poklonili u pomníku Díky, Ameriko! v Plzni, foto: ČTKAmeričtí veteráni druhé světové války se poklonili u pomníku Díky, Ameriko! v Plzni, foto: ČTK Jméno ruského sovětského generála Vlasova bylo po desetiletí synonymem zla či zrady, přičemž v českých zemích byl tento ideologický pohled převzat z Moskvy. Historika Stanislava Auského, který se moderními ruskými dějinami zabývá, jsem požádal o Vlasovovo představení:

"Jeho kariéra byla taková, jakou ji dovolovala situace rozpadu ruské monarchie a její přechod na jakýsi demokratický stát, který se nepodařil a zvrhlo se to někam jinam. To znamená, že on byl seminarista, svým studiem byl zaměřen na kněžskou funkci ve společnosti. Ovšem tomu udělala revoluce konec a on se kupodivu stal vojákem a dotáhl to až na celkem vysoké místo, stal se vojenským přidělencem v Japonsku a u Čankajška, a tak jako kdyby se na něj nějak zapomnělo. Mezitím proběhly v Rudé armádě ty strašlivé čistky v Rudé armádě. A čistilo se hlavně v těchto vysokých kruzích. On mě shodou okolností to štěstí, že buď na něj někdo zapomněl, nebo v tom sehrály úlohu nějaké vlivy, které neznáme, a tím pádem se najednou stal osobou, která to přežila a nebylo ho už potřeba ani v Japonsku ani v Číně. Přišla válka, on byl generál, tak ho dali na různé vyšší velitelské funkce - od divize nahoru. A to jeho poslední zařazení na frontě, to vedlo do německého zajetí."

Zajat byl Vlasov v červenci 1942, ale ještě před tím se vyznamenal jako velitel při obraně Kyjeva, při odlehčovacích operacích u Leningradu a hlavně při obraně Moskvy, koncem roku 1941. Vzhledem k tomu, že zajaté sovětské vojáky, natož generály, by od Stalina, který zajetí neuznával a obětoval proto i vlastního syna, nečekalo nic dobrého, národně orientovaný Vlasov se snažil přesvědčit Němce, aby mu umožnili vytvořit protikomunistickou ruskou armádu, která by bojovala za svobodné Rusko. Stalo se tak až po více než dvou letech zajetí, v listopadu 1944, kdy po dohodě s Heinrichem Himmlerem vznikla Ruská osvobozenecká armáda:

Generál Andrej VlasovGenerál Andrej Vlasov "Vlasov prokázal, že je skutečně talentovaným vojákem a že se s ním musí počítat. Ovšem ta celá záležitost byla politická. A v těch politických otázkách byl mnohdy přímočarý, odpovídal bez vytáček a říkal svůj názor a hlavně kritizoval německý způsob vedení války. Samozřejmě, že se to mnoha lidem nelíbilo. A proto on zůstával dost dlouho stranou. Ačkoliv on od začátku, kdyby ho do této funkce povolali, tak by dokázala vytvořit mnohem více, než když se to stalo v roce 1944,"

říká autor knihy Vojska generála Vlasova v Čechách, Stanislav Auský, který prozrazuje, z koho se vlastně Ruská osvobozenecká armáda skládala:

"Ruská osvobozenecká armáda byla pestrá mozaika národností, lidí a charakterů a mnohdy také lidí, kteří se chtěli dostat ze zajateckého tábora a moc se jim do nějakého protisovětského válčení nechtělo. Protože když se to stalo tak pozdě, tak si už každý mohl vypočítat, že jestliže německá armáda teď ustupuje a nás vytahují z té bídy toho zajateckého tábora, tak si říkali: Teď, když už je takhle pozdě a Německo válku prohrává? Tak to raději zůstanu někde mimo." Jenže každý z nich věděl, že ho čeká stejně smrt. Ale taková pozvolná, protože jako generál, když ho osvobodili Sověti, tak ho poslali do jejich koncentráku. Takže vyměnil jeden koncentrák za druhý. Vlasov to vzal vážně a jako hráč vsadil na německou stranu. Věděl, že už je to dost bezvýznamné a že nelze dosáhnout toho, co on té německé správě nabízel hned potom, co byl zajat. Ale od jeho zajetí do toho uskutečnění proběhly dva roky, což je přeci na válku dlouhá doba. A hlavně tím, že tehdy, když už ta jeho armáda, kterou on organizoval ze zajatců a z přeběhlíků, věděla, že se účastní prohrané akce."

Ovšem o prohranou vartu tak úplně nešlo, alespoň ne v případě Prahy na počátku května 1945. Ale o tom opět se Stanislavem Auským v příštích historických obzorech.