Konec nevděku českého - Ernest Denis má v Praze opět pamětní desku

Po pětasedmdesáti letech se na Malostranské náměstí v Praze vrátila pamětní deska francouzského historika a slavisty Ernesta Denise. Při jejím odhalení byl i Herbert Brynda.

Odhalení pamětní desky Ernesta Denise - Petr Pithart a Jacques Denis, foto: ČTKOdhalení pamětní desky Ernesta Denise - Petr Pithart a Jacques Denis, foto: ČTK Na pražském Malostranském náměstí je od minulého týdne opět památník připomínající francouzského historika a slavistu Ernesta Denise. Zatímco za první republiky tu stála jeho socha, tentokrát byla na náměstí odhalena historikova busta a pamětní deska.

Slavnosti se zúčastnili mimo jiné zástupci radnice Prahy 1, francouzského velvyslanectví, města Nimes, kde se Denis narodil, a také historikův praprasynovec Jacques Denis. Odhalení busty lze podle pražského městského archiváře Václava Ledvinky chápat jako splátku dluhu významné osobnosti české a francouzské historie, o níž už veřejnost mnoho neví:

"Právě před sedmdesáti pěti lety a čtyřmi dny, dne 27. října 1928, se na tomto místě konala obdobná slavnost jako dnes. V předvečer státního svátku a výročí trvání předválečné československé republiky odhalil přibližně na tomto místě, tehdy již ministr zahraničí Edvard Beneš, za početné přítomnosti oficiálních osobností, diplomatů i obyčejných Pražanů, pomník francouzskému dějepisci, profesoru Ernestu Denisovi. Pocta jednomu ze dvou cizinců, kteří se podle Benešových slov nejvíce zasloužili o vznik nezávislého Československa. Tím druhým cizincem byl prezident Spojených států amerických Woodrow Wilson, který se svého pražského pomníku dočkal o pouhé tři měsíce dříve než Ernest Denis."

Tehdejší odhalení pomníku Ernestu Denisovi bylo o to slavnostnější, že se konalo pouze několik dnů po stejné události v jeho rodišti, jihofrancouzském Nimes, kde byl na počest slavného rodáka odhalen pomník českého sochaře Otakara Španiela.

"Dolní Malostranské náměstí, na kterém stojíme, však, jak se zdá, velkým památníků nepřeje. Jako již počátkem roku 1919 zmizel z jeho dolní části velký pomník rakouského maršála Radeckého, také bronzovou sedící postavu přemýšlejícího učence Ernesta Denise od sochaře Karla Dvořáka čekal podobný osud. V noci z 20. na 21. dubna roku 1940 byl pomník na příkaz všemocného německého náměstka primátora okupované Prahy, profesora Josefa Pfitznera tajně sňat, rozřezán autogenem a odvezen do válečné sběrny kovů. O tři týdny později pak zahájila nacistická vojska ofenzivu proti Belgii, Lucembursku a Francii,"

Ernest DenisErnest Denis připomněl Václav Ledvinka pohnutou historii Denisova pomníku. Profesor Ernest Denis, který znal dobře české prostředí, vyplnil cyklem prací o českých dějinách mezeru, která zela ve zpracování české historie po Františku Palackém:

"Denisova stěžejní díla, Konec samostatnosti české a Čechy po Bílé hoře, se v překladech profesora Vančury ve své době stala bez nadsázky organickou součástí českého dějepisectví a nacházela se ve všech českých knihovnách. Právě ona, svým filozofickým pojetím, osobním zaujetím, morálním patosem a vysokou literární úrovní, se podstatnou měrou podílela na vytvoření obrazu bělohorské tragédie a pobělohorského období, který se stal - a dodnes je - součástí historického vědomí a povědomí naprosté většiny příslušníků českého národa. A každý skutečně vědecký a kritický pokus o revizi či modernizaci tohoto tradičního pohledu na středoevropské události 16. až 19. věku, se i dnes v jednadvacátém století, musí vypořádat nejen s koncepcí a dílem Františka Palackého a jeho českých pokračovatelů, ale také s dílem a myšlenkovým odkazem Ernesta Denise,"

uvedl při slavnostním odhalení vědcova pomníku docent Václav Ledvinka z Archivu hlavního města Prahy. Před pětasedmdesáti lety při téže příležitosti uvedl - tehdy již československý ministr zahraničí - Edvard Beneš, že Ernest Denis nebyl jen kabinetním učencem, ale také přesvědčeným demokratem, jehož hledání smyslu vývoje novodobé evropské civilizace přivedlo ke studiu českých a středoevropských dějin a jejich poznání pak k aktivní podpoře národně osvobozeneckého zápasu středoevropských národů. To se projevilo zejména v průběhu 1. světové války, kdy Denis nejen předvídal a předvídal nezbytnost rozpadu Rakouska-Uherska, ale také všemožně podporoval a propagoval cíle zahraniční akce Tomáše Garrigua Masaryka, intervenoval v její prospěch u francouzské vlády, organizoval sbírky ve prospěch československých legií a v roce 1915 založil časopis La Nation Tcheque, v němž propagoval vytvoření samostatného českého státu. Proto se mu po vzniku samostatného Československa dostalo zaslouženého mnohonásobného ocenění, mimo jiné také v podobě pražského pomníku, názvů veřejných prostranství i v názvu jednoho z významných pražských nádraží.

"Domnívám se, že pro vše, co jsem dosud řekl, patří profesoru Denisovi trvalá připomínka také v dnešní době, která je sice především cestou vpřed do nové sjednocené Evropy, ale pro nás, občany České republiky, je též dosud zdaleka ne dokončenou obnovou demokratických tradic, hledání trvalých hodnot a návratu k historickým kořenům naší národní identity a české státnosti. Samozřejmě včetně jejích mezinárodních, především evropských a západoevropských vazeb. A právě při vytváření těchto vazeb sehrál profesor Ernest Denis klíčovou roli."

Předseda Senátu Petr Pithart pak přečetl výňatky z dobového dokumentu, který podle jeho slov přesvědčivě dokazuje, jak si předci Ernesta Denise vážili a jaké k němu chovali city. Jde o zprávu kulturního výboru Národního shromáždění z listopadu 1918. Tento výbor navrhl československému Národnímu shromáždění, aby bylo Denisovi podáno následující poselství:

Pamětní deska Ernesta Denise, foto: ČTKPamětní deska Ernesta Denise, foto: ČTK "Národní shromáždění československé republiky, která byla prohlášena slavnostně 14. listopadu 1918 v Praze, mluvíc ústy osvobozeného národa, spěchá k Vám, slovutný pane, aby Vám oznámilo radostně, že hned v prvé schůzi Národního shromáždění zaznělo Vaše drahé jméno mezi námi.

S žehnáním vzpomínáme v těchto dnech šťastného okamžiku, kdy osud vedl Vaše kroky v listopadu 1872 do Prahy a kdy české dějiny, zejména reformace Husova, zasáhly Vaše srdce, aby je naplnily láskou k lidu Husovy a Jednoty bratrské, a tato láska k dějinám našim aby již nikdy v srdci Vašem neuhasla.

Ale nejen minulost naše Vás upoutala za tříletého pobytu mezi Čechy, po boku Palackého a jeho spolupracovníkův. I za pozdějších návštěv v naší zemi, poznal jste také dobré vlastnosti uhněteného národa našeho a zželelo se Vám jeho utrpení.

Osvobozený národ český, jemuž jste položil před oči konec samostatnosti české, ale zároveň pomáhal budovat obnovu samostatnosti české, pokládá za svou povinnost, aby hned v líbánkách své svobody Vám, prvnímu z našich zahraničních přátel, učitelů a pracovníků, vzdal nekonečné díky za tu celou životní práci, kterou jste konal pro nás.

Proto v prvých dnech štěstí, vyslovujeme Vám lásku celého národa, všech mužův i žen, všech starcův i mládeže. Proto skláníme se uctivě před Vaší tváří a přejeme Vám zdraví, sil a dlouhého života, abychom mohli skutky před Vaším soudným pohledem ve svobodné republice dokázat, že jsme práce Vaši - a lásky - nebyli nehodni."

Odhalením pamětní desky tak po pětasedmdesáti letech Česká republika splatila alespoň částečně svému příteli Ernestu Denisovi letitý dluh.