"Kdyby zašlo Podskalí, Čechové by plakali" aneb Po stopách pražských vorařů

Téma posledních listopadových historických obzorů není přímo adventní, nicméně navodí téměř idylickou staropražskou atmosféru. Život lidí v Podskalí, dnes už neexistující pražské čtvrti, byl specifický především svým vztahem k Vltavě, tedy i k voroplavbě a paroplavbě.

Dnes připomíná zašlou slávu Podskalí, území na pravém břehu Vltavy, zhruba od úpatí Vyšehradu po Karlovo náměstí, snad už jen bývalá celnice na Výtoni. Zato dvojnásobně. Zrekonstruovaná historická budova je totiž součástí Muzea hlavního města Prahy a nabízí expozici věnovanou dějinám starého Podskalí, čtvrti vorařů, obchodníků se dřevem a lidí spojených se životem kolem Vltavy. Zároveň je celnice jednou z mála památek starého Podskalí, která se zachovala. Příčiny vysvětluje doktor Jan Jungmann z Muzea hlavního města Prahy:

"Zachovala se díky tomu, že ji město v roce 1908 koupilo, aby byla zachována památka na ten rázovitý život ve starém Podskalí. V roce 1939 potom byla budova převedena do vlastnictví Muzea hlavního města Prahy, které zde po 2. světové válce otevřelo první historickou expozici."

Otevření další expozice pozdržely loňské povodně, podle Jana Jungmanna se ale nakonec vše v dobré obrátilo:

"Ono je nakonec možná dobře, že se to trochu odložilo, protože se nám při té rekonstrukci povedlo najít jednu velice zajímavou věc, a sice původní dřevěná vesla z vltavského voru, která se uchovala na půdě, protože je někdo použil jako prkna. Vypadala dost nenápadně, ale my jsme je odhalili a nyní jsou ozdobou naší výstavy."

Vory na Vltavě v pražském PodskalíVory na Vltavě v pražském Podskalí Původ zbývajících exponátů podle Jana Jungmanna mnohem prozaičtější, některé zapůjčilo Muzeum hlavního města Prahy, jiné spolek Vltavan či Zemědělské muzeum Archivu hlavního města Prahy a některé pocházejí ze sbírek soukromníků. Rázovití obyvatelé byli a stále jsou na svou příslušnost k Podskalí náležitě hrdí. Čtvrť - v létě vorařů a obchodníků se dřevem a v zimě ledařů - o svou specifickou atmosféru začala přicházet přibližně před sto lety:

"Na konci 19. století a na počátku 20. století, když se rozšiřovala Praha, tak byla čtvrť zbořena. Zejména také po velké povodni v roce 1891, kdy se ukázalo, že je Prahu potřeba chránit vysokou nábřežní zdí, aby se ta katastrofa neopakovala. Vzpomeňme, že tehdy spadl Karlův most, takže nejdříve postavili nábřeží a tím vlastně ty historické domečky odřízly od vody. Byly zrušeny ty ohrady se dřevem, které se tam nacházely, a vlastně to území bylo rozparcelováno na činžovní domy. Byl vybudován nový moderní vorový přístav na Smíchově, otevřený v roce 1901 a tam se soustředil obchod se dřevem. Plavení vorů po Vltavě definitivně zaniklo po 2. světové válce, kdy byla postavena Vltavská kaskáda. Do Prahy přijel poslední vor někdy v roce 1947, neví se to úplně přesně. Ale víme, že úplně poslední vor na Vltavě proplul 12. září 1960 na tehdy rozestavěnou přehradu Orlík."

Uměleckou formou zachytily život vorařů na Vltavě nebo v Podskalí mnohé filmy. Ať už "Poslední Podskalák" s Vlastou Burianem nebo "Plavecký mariáš" s Jaroslavem Marvanem. Existují samozřejmě také dokumentární filmy, ovšem největší životnost mají podle doktora Jungmanna podskalácké písničky:

"Nejznámější písnička, to je ta "Kdyby zašlo Podskalí, Čechové by plakali. Z Podskalí by zašel pak nejvěrnější ze všech Čechů - Podskalák". Ale těch písniček bylo více, třeba ta šífařská "Vstávej má milá, už je den bílý, já musím míti šíf naložený". Ta se zpívá dodnes skoro v každé hospodě."

Třeba v té, která byla po desítkách let obnovena v přízemí celnice. Do někdejšího hostince U Kopů, kdysi nejdůležitější vorařské osvěžovny, dnes místo šífařů chodí nasávat atmosféru zašlého života u vody především turisté, návštěvníci muzea nebo milovníci parníků z přilehlého přístaviště. Mimochodem dějiny pražské paroplavby jsou také součástí expozice. Více její autor:

"První parník v Čechách byl postaven v roce 1841 v Karlíně. A jeho model si lze prohlédnout na expozici. Vlastní dějiny pražské paroplavby ale začínají vlastně až v roce 1865, kdy vznikla Pražská společnost pro paroplavbu na Vltavě, která existuje dodnes. Návštěvník si může prohlédnout na fotografiích skoro všechny parníky, které v Praze pluly a seznámit se s velice zajímavými dějinami této společnosti,"

říká Jan Jungmann, ale jedním dechem dodává, že ho mrzí, že návštěvníkům nemohl přiblížit slavný parník, nesoucí jméno význačného pražského činitele:

"Primátor Dittrich byl jedním z nejznámějších pražských parníků, postavený v roce 1895, který se dostal i do literatury. Ten se ale bohužel nedochoval a nedochovaly se ani jeho plány. Původně jsme chtěli postavit alespoň jeho model, ale nepodařilo se nám to."

Doba kondelíkovských výletů ke svatojánským proudům je dnes už nenávratně pryč. Paroplavební společnost ale dále existuje a podniká po řece projížďky na dvou historických parnících, Vltavě a Vyšehradu.

"Ty dva parníky, Vltava a Vyšehrad, jsou české výrobky z roku 1940 a 1949. Některé ty motorové lodě byly postaveny třeba v Polsku nebo v bývalé NDR. Dnes tu působí mnoho soukromých společností, které ty lodě přivezly, převážně z Německa. Vlny Vltavy brázdí i napodobenina vikingské lodi a dokonce i čínské džunky, ale to už podle mě není ono,"

uzavírá Jan Jungmann z Muzea hlavního města Prahy.