Jaké měli ženy poslední Přemyslovci?

Jaké byly osudy žen - partnerek posledních Přemyslovců? Společným znakem mnoha z nich byl jejich vdovský stav, společné měly královny-vdovy i to, že byly důstojnými protihráčkami mužů, kteří hýbali dějinami. Více v Historických obzorech s Herbertem Bryndou.

Eliška RejčkaEliška Rejčka Radostný úděl vdovský Aneb Královny-vdovy přemyslovských Čech - tak se jmenuje čerstvá kniha historičky Gabriely V. Šarochové. Autorka se věnuje období vrcholného středověku, období od konce 12. do počátku 14. století a mapuje osudy královny Konstancie, vdovy po Přemyslu Otakarovi I., Kunhuty Uherské, vdovy po Přemyslu Otakarovi II, Elišky Rejčky, vdovy po Václavu II. a mnoha dalších. Přemysl Otakar I. rozvázal svůj první svazek s Adlétou Míšeňskou a její místo zaujala Konstancie Uherská. Gabrielu Šarochovou přitom nezaujal tolik konec tohoto druhého manželství prvního českého dědičného krále jako jeho začátek - jak říká na středoevropské středověké poměry skandální. Český král totiž před tím, než se s Konstancií oženil, nechal zneplatnit svazek se svou první manželkou, míšeňskou kněžnou, s níž žil dvacet let a s níž měl čtyři děti.

"Byl to v jeho životě v mnoha ohledech kontroverzní a nám dnes záhadný krok, který neumíme zcela vyložit. Byly činěny pokusy vyložit ho tím nejjednodušším lidským způsobem - Přemysl, muž v nejlepších letech a na vrcholu sil a v zenitu své moci odmítal partnerku, která po jeho boku zestárla, byli stejně staří. a že toužil po mladé krásné a vnadné partnerce. Tu si tedy vyhlédl v Budíně. Podle mého názoru tohle vysvětlení poněkud kulhá, neodpovídá duchu doby a nemá vnitřní logiku, jen tu, že chtěl mladou milenku, což si myslím, že je na panovníka tohoto formátu důvod poněkud pochybný. Jeho rozchod s Adlétou Míšeňskou se vlekl, nebylo to až tak jednoduché, byl to komplikovaný právní problém, který té Konstancii znesnadňoval vlastně první roky jejího manželství, a to v situaci, kdy měla s Přemyslem děti, měla i syny. A teď se vlastně objevil problém nástupnictví, protože Přemysl měl z prvního manželství syna a toho o své vůli, o své újmě z následnictví po sobě úplně vytěsnil a také se pořádně neví proč. Jestli mezi nimi byl i nějaký osobní konflikt nebo jestli toto manželství chtěl zcela vygumovat, zrušit. Způsobilo to samozřejmě také určité kontroverze. Vratislav se vůči Přemyslovi dopustil několika neúspěšných pokusů o převrat a nakonec zemřel ještě před svým otcem, takže i když historik otázky typu "co by, kdyby" dávat nesmí, tak jsem se v knize zeptala, co by se s touto zemí asi stalo, kdyby Přemysl Otakar Konstancii neměl a neměl ani děti z tohoto manželství a kdyby pokračování rodu viselo na Vratislavovi, který otce ve smrti předešel. Ale to jenom otázka, na kterou jsme nehledala odpověď, to nebylo účelem mé knihy. Prostě jsem ji položila, i když se to nemá,"

říká historička Gabriela V. Šarochová a dodává, že z jejího pohledu nebyl následný vdovský úděl Konstancie až tak zajímavý. O to zajímavější je podle jejího názoru první žena Přemysla Otakara II. Markéta Babenberská:

Znak PřemyslovcůZnak Přemyslovců "I toto manželství bylo uzavřeno za okolností drobně skandálních, neboť tehdy si asi devatenáctiletý Přemysl II. bral ženu, která mohla být jeho - řekněme - zralou matkou. To samozřejmě způsobilo rozruch, okamžitě se vyrojily určité jízlivosti, pikanterie a poznámky na adresu Markéty a s velkým napětím se čekalo, jak Přemysl II. vyřeší nejožehavější otázku tohoto věkem nerovného manželství, totiž tu, že Markéta již byla v tom věku, kdy svému muži nemohla dát dědice a on byl poslední svého rodu, proto se nutně musel postarat o pokračování dynastie. Nikdo to za něj udělat nemohl. Tato otázka mě velmi zajímala. Markéta Babenberská osvědčila v manželství s Přemyslem II. velikou míru tolerance, citlivosti a nadhledu. Poprvé byl vdaná za syna římského krále a císaře a působí na mě dojmem, že své druhé manželství s tím v podstatě mladým chlapcem vzala s velkým přehledem, který mi je velmi sympatický a v klidu mu tolerovala dlouholetý vztah, který měl patrně s dvorní dámou Anežkou, s níž měl tři nebo čtyři děti. Oni sice Markétě podsouvali žárlivé scény a podobně, ale to se podle mého názoru nezakládá na pravdě. Markéta v klidu počkala, až situace dozraje do momentu, kdy se Přemysl odváží rozchodu s ní. Markétu si Přemysl bral pochopitelně z politických důvodů - byla dědičkou rakouských zemí - které byly tímto aktem přivtěleny k českému království a Markétina pozice v Praze byla velmi jistá, právě pro tento vztah. Právě proto, že byla dědičkou rakouských zemí, o které Přemyslovi šlo. Až teprve po roce 1260, kdy Přemysl nárok na tyto země obhájil mečem v bitvě u Kressenbrunu, takže se dále nedal zpochybňovat, tak se mohl Markéty, řečeno ošklivě, zbavit."

Po rozchodu s Markétou Babenberskou pojal Přemysl Otakar II. za choť Kunhutu Uherskou. Ta v roce 1278 po smrti českého krále na Moravském poli ovdověla a stala se podle Gabriely V. Šarochové tragickou, byť zajímavou hrdinkou:

"Kunhuta se stala vdovou v mimořádně komplikovaném a tragickém období, které v našich dějinách nikoliv náhodou dostalo souhrnný název Zlá léta. Někdy se říká, že Kunhuta svou roli v těchto těžkých letech nezvládla, ale já jsme se ji pokusila v té knize maličko ji obhájit. A především jsem se pokusila vyvrátit to, co se jí podsouvá, totiž, že kromě toho, že tu situaci nezvládla politicky, že byla také mizerná matka. Většinou se vykládá, jak opustila svého synka - známá historie - poté, co Ota Braniborský uvěznil Kunhutina jediného syna, nástupce trůnu, na Bezdězi, tak královna z Bezděze utekla takovým mazaným a lišáckým způsobem a to nebohé dítě tam nechala. Já se pokusila se jí zastat a ukázat, že se vše mohlo vyvíjet maličko jinak a že Kunhuta udělala všechno proto, aby odtamtud Václava dostala a že teprve když se ukázalo, že není jiného východiska a bylo jasné, že ona pokud zůstane na Bezdězi, tak mu opravdu ničím nepomůže, tak skutečně odjela - ty zkazky o mazaném útěku jsou skutečně poněkud nadsazené - a pokoušela se o jeho osvobození z vnějšku. V tom momentu vstoupil do jejího života Záviš z Falkenštejna a vznikla nejslavnější středověká milostná romance, kterou naše dějiny disponují,"

říká historička a autorka knihy Radostný úděl vdovský - královny vdovy přemyslovských Čech Gabriela V. Šarochová, která podle svých slov respektuje i ty panovnice, ke kterým má jak říká "ambivalentní" vztah.