Hilsneriáda by neměla být zapomenuta

Před Velikonocemi roku 1899 byla v lese Březině nedaleko Polné nalezena mrtvola devatenáctileté Anežky Hrůzové. Tělo mrtvé prý bylo téměř bez krve a lidé si nejprve začali šeptat, že vražda připomíná židovský způsob porážení zvířat. Brzy už hlasy nešeptaly, hlasitě mluvily o rituální vraždě a hledaly viníka. Podezření se plnou vahou svezlo na Leopolda Hilsnera. Možných pachatelů se nabízelo více, nicméně Hilsner byl "ideální podezřelý" - nevzdělaný, jednoduchý, bez zaměstnání a především - byl Žid. Po procesu, který začal v září a provázela až zuřivá antisemitská kampaň, byl Hilsner odsouzen k trestu smrti a přičtena mu byla i další nevyřešená vražda, která se stala nedaleko Polné. Hilsneriádou, jejími politickými aspekty a vlivem na společnost se zabýval historik Michal Frankl z Židovského muzea v Praze.

Anežka Hrůzová a Leopold Hilsner, foto: ČTKAnežka Hrůzová a Leopold Hilsner, foto: ČTK Postavení Židů se v devatenáctém století v mnohém změnilo. Jejich emancipace probíhala podle Michala Frankla postupně. Důležitým bodem bylo i přijetí tzv. prosincové ústavy v šedesátých letech, která přiznávala občanům rovná práva bez ohledu na vyznání. Většina Židů se snažila integrovat do společnosti - jazykově, ekonomicky i společensky. Bariéry mezi Židy a většinovou společností ale v mnohém trvaly dál a občas vyvřely na povrch. Tak, jako v případě hilsneriády.

Nalezení těla Anežky HrůzovéNalezení těla Anežky Hrůzové Představy o tajemné rituální vraždě se objevují ve středověku. Bojovali proti nim nejen sami Židé, ale i některé světské a církevní autority.

"Asi by se mnohým mohlo zdát, že na konci 19. století obvinění z židovské rituální vraždy, tedy že Židé zabíjejí křesťany a odčerpávají jim krev nebo je nějakým rituálním způsobem mučí, že to je anachronismus, který opravdu patří do temného středověku. Ve skutečnosti se ale tato obvinění dožívají obrovského boomu v těch posledních dvaceti letech 19. století a i po přelomu století a to jasně souvisí se vzestupem moderního antisemitismu. Těch obvinění byla celá řada, v Čechách i jinde. Já bych jmenoval např. případ, který se odehrál v uherském Tisza Eszlaru, kde se v roce 1882 ztratila dívka Ester Solymosi. Z její vraždy byli obviněni místní Židé, kteří ji údajně zavraždili rituálním způsobem v synagoze. Teprve po roce a půl byli soudem definitivně osvobozeni."

Obvinění z rituální vraždy by ale podle historika Frankla nikdy nezískalo takovou sílu bez vzestupu politického antisemitismu.

"To obvinění z rituální vraždy jakoby zapadalo do té antisemitské propagandy, protože velice emotivně silným způsobem jakoby ilustrovalo, co údajně Židé těm nežidovským společnostem provádějí. To odsávání krve tam funguje jako symbol pro to údajné ekonomické vysávání nežidovské společnosti ze strany Židů apod. Stejné to bylo potom třeba i v tom Hilsnerově případě, který navazoval na obrovský vzestup českého antisemitismu v druhé polovině devadesátých let 19. století a to především od voleb do říšské rady v roce 1897, kdy česká politika prošla protisocialistickým obratem. V tu chvíli dostanou antisemitské myšlenky, antisemitští politici do centra politického dění. Antisemitismus se stane významnou součástí politického diskurzu a to především toho protisocialistického. Socialisté jsou obviňováni z toho, že jsou vedeni Židy atp. a do toho zapadá ta hilsneriáda. Na té antisemitské vlně jeli jednak křesťansko sociální politici, patřila tam radikální nacionalistická část mladočechů. Patřili tam i státoprávníci, tady bych mohl zmínit především Karla Baxu, pozdějšího pražského primátora a soukromého zástupce matky zavražděné v Hilsnerově procesu. Z těch důležitých stran bych měl určitě jmenovat národně sociální stranu, tato strana je ve svých počátcích antisemitská."

Kopie dopisu T. G. Masaryka, kterým se snažil o obnovu procesu v tzv. Hilsnerově aféře, foto: ČTKKopie dopisu T. G. Masaryka, kterým se snažil o obnovu procesu v tzv. Hilsnerově aféře, foto: ČTK Byly samozřejmě také politici a veřejně činní lidé, kteří stáli na opačné straně a teorii rituální vraždy odmítali. Známé je především působení Tomáše Garrigua Masaryka.

"Je to ovšem ten menší tábor, ať už masarykovců, socialistů nebo zbytku pokrokového hnutí, jsou to lidé, kteří nakonec svůj boj prohrají. Jinak z těch, kteří se angažovali, bych asi měl jmenovat především Jana Herbena, což byl Masarykův souputník a vydavatel realistického listu Čas. není překvapením, že tito lidé byli v té době často karikováni českými žurnály jako takové existence, které jsou ve službách Židů. Jedná se opravdu o nenávistné, nechutné karikatury."

I z karikatur můžeme soudit, jak působil celý rozruch okolo Hilsnera a údajné tajemné rituální vraždy na veřejnost. Jak ale podotýká Michal Frankl, průzkumy veřejného mínění tehdy nebyly a o ně se tedy historikové opřít nemohou:

"Mně se podařilo dokumentovat několik případů, kdy se v době po hilsneriádě se z poměrně nicotných příčin, z nějakého zdání se tohle obvinění objeví. Z těch případů je dobře vidět, že asi hlavně mezi nižšími vrstvami a možná, aspoň se to zmiňuje v řadě svědectví, často mezi ženami ta představa židovské rituální vraždy skutečně působila. Ona byla velice emotivní, šlo v ní o život a o vlastní děti. Skutečně se zdá, že po nějakou dobu do jisté míry, nechci to absolutizovat, obvinění narušovalo vztahy mezi Židy a nežidy. Na druhou stranu v této době se úřady velice snažily, aby nedošlo k opakování Hilsnerovy aféry a tady ty náznaky budoucích afér velice rychle potlačovaly, důkladně vyšetřovaly a tím je potlačily."

Jak se k celé věci stavěla část veřejnosti lze vyčíst také z toho, že vraždu v Březině připomínaly pohlednice mnohdy i názorným obrázkem zločinu, zpívaly se popěvky vznikaly i jakési aforismy. Jiří Kovtun v knize Tajuplná vražda některé výplody lidové tvořivosti uvádí. Foto: ČTKFoto: ČTK

Tělo dívky jak z mramoru bílé,
Nebyloť v něm krve, též v okolí nikde,
Takřka násilím z něj byla vycezena,
Tím jest vražda záhadná

Ponenáhlu začala šířiti se pověst,
Že Leopold Hilsner, Žid, pachatelem jest,
Četnický závodčí pan Josef Klenovec
Hilsnera k soudu dodal.

Aby se nám ale nevytratila stěžejní postava hilsneriády, sám Leopold Hilsner. Trest mu byl zmírněn na doživotí, odseděl si z něj téměř 19 let, zemřel v lednu 1928 ve Vídni. Vraha Anežky Hrůzové se nikdy najít nepodařilo. Na Hilsnerův příběh bychom podle Michala Frankla neměli zapomenout.

"Abychom si jako Češi bez nějakého hysterčení nebo sebemrskačství uvědomili, že antisemitismus patří do české politické tradice, že jistě není stabilní, ale že jsou období, většinou ta těžší období, kdy vyplouvá na povrch - mohl bych zmínit třeba druhou republiku. Nejsme proti němu imunní, ačkoli se někdy zdá, že ta zkušenost z první republiky nebo příběh T.G. Masaryka vypovídá o jakési české imunitě vůči antisemitismu. Není to pravda. Bez nějakého přehánění a bez toho, abychom teď křičeli na poplach, tak je jistě třeba si uvědomit, že ani současná česká společnost není vůči antisemitismu imunní."