Generál Píka věděl příliš mnoho

Právě před 60 lety, 21. června brzy ráno byl v plzeňské věznici na Borech oběšen generál Heliodor Píka. Nedlouho po únorovém puči roku 1948 byl obviněn z velezrady a odsouzen. V roce 1968 byl v obnoveném procesu rehabilitován, doopravdy a otevřeně se ale o justiční vraždě generála Píky mohlo mluvit až po sametové revoluci.

Heliodor Píka se narodil 3. července 1897 ve Štítině na Opavsku. Po studiích byl v roce 1915 odveden do armády, krátce poté vstoupil do Československých legií v Rusku a ještě před koncem války se zapojil i do bojů ve Francii. Po válce ve tam také studoval na vojenských školách. Ve třicátých letech byl vyslán jako vojenský atašé do Rumunska.

Plukovník František Kaplan, který už dlouhá léta žije ve Velké Británii, poznal Heliodora Píku jako kluk právě v Bukurešti, dodnes na něj vzpomíná jako na výjimečnou osobnost.

"Pro mě to byl ten největší vlastenec, kterého jsem kdy poznal. On dělal to, co mohl v Rumunsku a nejen co se týče obrany, ale propagoval Československo."

A právě tento vlastenec má být o několik let později obviněn z velezrady… Obvinění, které přivede generála Píku na šibenici, tkví v jeho činnosti za druhé světové války. Tehdy byl totiž mimo jiné pověřen prezidentem Edvardem Benešem vedením vojenské mise v Sovětském svazu. Historik František Hanzlík z Univerzity obrany v Brně vysvětluje:

František HanzlíkFrantišek Hanzlík "Generál Píka měl rozsáhlé znalosti o sovětských táborech nucených prací, o tzv. gulazích, protože měl na starosti, když bylo nařízeno propuštění našich občanů z těchto táborů, ta československá vojenská mise fungovala v tom, že jim pomáhala, aby se dostali k československé jednotce a generál Píka osobně s řadou lidí mluvil a informace o tom měl. Další takový problém spočíval v tom, že podle dokumentů, které jsem viděl v archivech, tak ani jeden z těch účastníků západního odboje, generálů, kteří byli odstraněni z armády po roce 45 nebo 48, nebyl v hledáčku komunistů tak, jako generál Píka. Oni proti němu intrikovali už celou dobu války, ty dokumenty máme koneckonců na výstavě. Jedním z těch, kteří je nejvíce nenáviděli, byl Zdeněk Fierlinger, potom jednoznačně Jaroslav Procházka a ten třetí byl Bedřich Reicin. To byly tři osoby, které po únoru 1948 sehrávaly klíčovou úlohu: Reicin byl šéfem obranného zpravodajství, Procházka šéfem hlavní správy výchovy a osvěty a Fierlinger vykonával také vysoké funkce," uvádí František Hanzlík a připomíná ještě další důvody, proč se stal právě generál Píka obětí vykonstruovaného procesu.

Foto: autorkaFoto: autorka "Já si myslím, že ten důvod je zcela jasný, protože generál Heliodor Píka působil v Sovětském svazu a oproti těm ostatním, tady bych mohl jmenovat třeba generála Hasala, generála Lišku, generála Ferenčíka, o kterých obranné zpravodajství vědělo a věděl to konkrétně i Reicin, že se chystají opustit republiku a nebránilo tomu, tak Reicin, který byl spolupracovníkem sovětské zpravodajské služby, měl přísný rozkaz ze Sovětského svazu, že generál Píka nesmí opustit území republiky, protože toho příliš ví o sovětské zpravodajské službě. Tím se generál Píka zcela jednoznačně lišil od těch ostatních. Ten plán, jak se jej zbavit byl takový, že byl připravován jeho únos do Rakouska a předání sovětské zpravodajské službě. Později byly obavy z toho, že by tato věc mohla být vyzrazena a byl by skandál, tak se přistoupilo k tomu, že byl vykonstruován proces."

Generál Píka byl v procesu viněn z velezrady a špionáže.

Poslední fotografie na svobodě, se synem Milanem (vlevo) ve vojenské nemocnici ve Střešovicích, duben 1948Poslední fotografie na svobodě, se synem Milanem (vlevo) ve vojenské nemocnici ve Střešovicích, duben 1948 "Oficiální obvinění bylo takové, že prováděl špionáž ve prospěch anglické zpravodajské služby, což byl sám o sobě nesmysl, protože tehdy naše zpravodajská služba s anglickou spolupracovala. Zkrátka plnění povinností z doby II. světové války bylo bráno jako zločin z jeho strany. Když ani toto nestačilo, tak byl podvržen dokument o jeho stycích s anglickou zpravodajskou službou v roce 1946. Ten byl vykonstruován, byl to v podstatě podvrh."

Nabízí se srovnání procesu s generálem Píkou s pozdějším procesem s Miladou Horákovou z roku 1950.

"Podle mého názoru lze ty procesy velmi těžko srovnávat. Generál Píka byl odsouzen za plnění svých povinností. Slyšeli jsme mnohokrát, že to byl vlastenec, ty úkoly, které dostával z londýnského ministerstva obrany i např. od prezidenta republiky, tak ty plnil. Do února roku 1948 se Píka nějakým způsobem proti stávajícímu systému se nepostavil a už ani tu možnost postavit se proti nastupujícímu režimu neměl. Kdežto Milada Horáková zcela jednoznačně prokázala odpor proti režimu, který vznikl po únoru 1948, to znamená, že ona byla souzena za své názory a postoje proti režimu a generál Píka byl souzen za zcela něco jiného a i ten průběh procesu a další souvislosti byly podle mého názoru zcela jiné."

Proces s generálem Píkou byl neveřejný, oproti tomu z procesu s Miladou Horákovou udělali komunisté veřejnou záležitost prvního řádu - byly ho plné noviny, přenášel ho rozhlas, natáčel se film. Podle Františka Hanzlíka mohlo v případě generála Píky hrát roli i to, že na začátku roku 1949 nebyl ještě režim připraven na to, prezentovat proces veřejně.

"Protože ten proces byl tajný, taky ty informace na rozdíl od procesu se Slánským nebo Horákovou se téměř na veřejnost nedostaly. Máme tady pana plukovníka Kaplana, který žil v Anglii, k němu se ta zpráva dostala až velmi pozdě."

Ať už byly rozdíly mezi oběma zinscenovanými procesy jakékoliv, jejich tragický výsledek byl stejný - Milada Horáková i Heliodor Píka byli odsouzeni k trestu smrti. Syn generála, Milan Píka, který se po letech zasloužil o otcovu rehabilitaci, vzpomíná:

"My jsme se to dozvěděli v Praze, v pět hodin odpoledne v pondělí 20. s tím, že otec bude popraven v úterý 21. v šest hodin ráno. Byli jsme absolutně nepřipraveni na to, co se stane. Doufali jsme, že když je v Plzni, když je na Borech, tak mu bude zachráněný život, dostane doživotí, posedí si pár roků a pak půjde. No a teď jsme tomu nerozuměli, tak šlo o to rychle se k němu dostat, dostali jsme se k němu v nočních hodinách. Poseděli jsme s ním ... to rozloučení bylo snad jediné v těchto procesech. Vím, jak se loučili ti ostatní, přes sklo nebo ani si ruku nemohli podat. My jsme spolu seděli u stolíku v cele od jedenácti tak do pěti do rána. Tam mi odevzdal ten poslední dopis. On nás utěšoval, on nám dával víru v budoucnost. Odešel potom asi půl hodiny před tím, než odešel navždy. Odvedli ho a my jsme se taky vzdálili. Poslední objetí, poslední polibky a to byl konec."

 

Generála Píku připomíná také výstava Tragický osud vlastence, která byla nedávno otevřena na Univerzitě obrany v Brně, o ní jsme už dříve informovali.