Fotograf Jaroslav Krejčí vzpomíná na pohřeb básníka Jaroslava Seiferta

22-01-2006

S Historickými obzory se tentokrát vrátíme o dvacet let zpět - připomene si pohřeb básníka a nositele Nobelovy ceny za literaturu Jaroslava Seiferta. Protože byl signatářem Charty 77, byl pod neustálým dohledem Státní bezpečnosti; bez její přítomnosti se neobešel ani Seifertův pohřeb. V rubrice Martiny Lustigové na Seiferta a jeho poslední cestu vzpomíná fotograf Jaroslav Krejčí, který na přání básníkovy rodiny Seifertův pohřeb fotografoval a fotografie vydal v knize Zpráva o pohřbu básníka Jaroslava Seiferta.

Fotograf Jaroslav Krejčí se účastnil všech tří částí rozloučení s Jaroslavem Seifertem - zachytil státní část v Rudolfinu, obřad v bazilice sv. Markéty na Břevnově i rodinné rozloučení v Kralupech. Státní bezpečnost kontrolovala, kdo chce do Rudolfina jít. Pečlivě dbala i o to, aby se tam neobjevil nějaký věnec s "nevhodnou" stuhou. "Do Rudolfina jsem se nemohl dostat, protože jsem neměl pozvánku a bez ní se tam nikdo nedostal. Pán, který hlídal na schodišti, se mě zeptal: ´Pane, máte pozvánku?´ - A já jsem odpověděl: ´Nemám.´ - ´Když nemáte, tak nemůže dovnitř.´ - ´Paní Jana mi ji asi zapomněla dát. Až přijde rodina, tak ji nějak dostanu.´ - A šel jsem ven a čekal jsem. Najednou přišel kamarád a zeptal se: ´Máš?´ - A já jsem odpověděl: ´Nemám.´ - A on vyndal pozvánku a strčil mi ji do kapsy. Jenom říkal, že neví, jestli nemusí být s razítkem. Za chviličku přijela rodina. Tak jsem šel s rodinou a dostal jsem se zase k tomu pánovi, jenom jsem popotáhl tu pozvánku z kapsy. A on říkal: ´To je dobře, že ji máte.´ A nechal mě jít nahoru," vzpomíná Jaroslav Krejčí. Dnes se nám jako naprosto absurdní může jevit představa, že i výtisky parte byly velmi pečlivě hlídány a stejně jako pozvánka na obřad se vydávaly jenom proti podpisu. Státní moc si tak hlídala, koho na obřad pustí a koho ne.

Cestou z Rudolfina na Břevnov vznikla slavná Krejčího fotografie auta se Seifertovou rakví, Hradem v pozadí a letící labutí: "Rakev dali do auta, aby jeli nahoru do Markéty. Já jsem honem utíkal kolem Rudolfina a čekal jsem, protože jsem chtěl udělat fotografii, jak jede kolona po mostě, aby tam byl vidět Hrad. A tam jsem udělal fotografii s bílou labutí. Přesně v tom momentě totiž letěla kolem Hradu bílá labuť. To byla otázka sekundy."

Další část rozloučení s Jaroslavem Seifertem proběhla v bazilice sv. Markéty na Břevnově. Kostel se tehdy zaplnil lidmi, kteří Seiferta znali, i jeho čtenáři. Jaroslavu Krejčímu pomohla dovnitř další náhoda: "Do kostela chtěl pan Kemr. Potkali jsme se tam a když šel dovnitř, tak mu otevřeli. Vlastně mě vzal s sebou a protáhl mě celým prostorem chrámu až dozadu." V kostele pak Jaroslav Krejčí vyfotografoval například Václava Havla, kterému na obřad podařilo dostat.

"Ve chvíli, kdy jsem se narodil,
vlétl prý oknem motýl
a usedl matce na pelest,
ale v téže chvíli zavyl na dvoře pes.
Matka v tom spatřovala
neblahé znamení."

Když zazněla tato část Seifertovy básně Vlastní životopis, v břevnovském kostele k úžasu všech přítomných opravdu nad hlavy lidí vzlétl motýl. "Když jsme jeli nahoru, tak byla ta bílá labuť. A když jsme byli v Markétě, tak tam zase byl motýl," vypráví Jaroslav Krejčí.

Po obřadu v kostele sv. Markéty odjel smuteční průvod do Kralup. A jako zázrakem se tam podařilo dostat i Jaroslavu Krejčímu: "Hanka sehnala kamaráda Rudlu. Ten tam na mě čekal. Nemusel jsem ho hledat, naštěstí našel on mě. Takže přišel, posadil mě do auta a jeli jsme. A pak se stala zajímavá věc. Když jsme jeli, bylo tam plno policajtů a estébáků. V prvním autě jeli policajti, pak věnce, rakev, rodina, další policajti. A pak jsme jeli my. Jakmile jelo jiné auto, tak ho estébáci okamžitě vyhnali a nesmělo jet dál. Ale my jsme jeli. A když jsem pak asi za týden šel za tím Rudlou, tak jsme tak postávali a najednou koukám a říkám: ´Rudlo, co to je za vůz? Vždyť tam je 66-11! Vždyť to je estébácký auto!´ - A on odpověděl: ´Pane Krejčí, já jsem ho asi před třemi měsíci koupil od nějakýho estébáka.´ - Nebýt toho, tak bych se do Kralup nikdy nedostal. Zřejmě když viděli to 66-11, tak mysleli, že jsem estébák."

Den Seifertova pohřbu byl, jak jste slyšeli, plný zajímavých náhod i absurdních situací. A ještě jednu zajímavou historku vám v souvislosti s pohřbem Jaroslava Seiferta můžeme nabídnout. Týká se jeho Nobelovy ceny. Málokdo totiž dnes tuší, jak den před básníkovým pohřbem putovala po Praze. O vyprávění teď poprosím naši kolegyni Milenu Štráfeldovou, která tehdy pracovala na ministerstvu kultury. "To je má osobní vzpomínka a myslím, že hodně vypovídá o absurditě celé té situace. Všichni samozřejmě věděli o tom, že Seifert je nositelem Nobelovy ceny, nikdo ji však fakticky neviděl, v médiích ji nikdy nikdo neukázal, televize se tvářila, že neexistuje. Vzhledem k tomu, že jsem měla na starosti koordinaci státního pohřbu za ministerstvo kultury, jsem den před pohřbem byla povolána k řediteli vnitřní správy - to byl člověk, který se staral o řidiče, o uklízečky, o dostatek mycích prostředků a toaletních papírů. A ten mi ze sejfu vydal Nobelovu cenu. Já jsem tím byla zaskočena. Protože jsem vůbec netušila, že ji budu mít v ruce, nikdy se o tom nikdo nezmínil, že zrovna mě by svěřili do péče Nobelovu cenu, abych ji přenesla z ministerstva kultury do Rudolfina, tak jsem v tu chvíli neměla nic jiného než obyčejnou igelitovou tašku. Takže Nobelova cena skutečně skončila v igelitové tašce s nápisem ´Brambory´ a s tou jsem potom putovala Prahou. Byl to jeden z nejabsurdnějších zážitků mého života. Dovolila bych si jednu malou osobní vzpomínku. Naše rodina vždycky velmi milovala Seiferta, maminka s babičkou měly první podepsané výtisky sbírek. A já jsem v tu chvíli využila té možnosti - se Seifertovou Nobelovou cenou jsem jela za Prahu, aby si na ni mohly sáhnout. A večer jsem ji potom předávala do Rudolfina a tam skončila v šuplíku jakéhosi úředníka, který zcela zjevně nepociťoval ani trošku ostych proto, že drží Nobelovu cenu v ruce, a s takovým přehledem mi řekl: ´Ale nedělejte si starosti. Tady do šuplíku dávám i deset tisíc korun.´"

Foto z knihy 'Zpráva o pohřbu básníka Jaroslava Seiferta'

22-01-2006