Čs. zpravodajci unikli Hitlerovi na poslední chvíli

16-03-2019

15. březen 1939 patří k tragickým datům novodobé české historie. Ještě před svítáním překročily hranice okleštěného Československa jednotky německého Wehrmachtu a začala nacistická okupace. Sotva pár hodin před tím se však čs. vojenskému zpravodajství podařil husarský kousek. Skupina 11 elitních zpravodajců pod vedením plukovníka Františka Moravce odletěla do Londýna a vzala s sebou cenné zpravodajské materiály. Díky tomu mohli ve Velké Británii obnovit své služby.

Emil Hácha, foto: Wikimedia Commons, Public DomainEmil Hácha, foto: Wikimedia Commons, Public Domain "Lide český! Po delším rozhovoru s říšským kancléřem a po zjištění situace rozhodl jsem se prohlásiti, že odevzdávám osud českého národa a státu s plnou důvěrou do rukou vůdce německého národa,"

prohlásil 15. března po návratu z Berlína otřesený prezident Emil Hácha. V noci ze 14. na 15. března podlehl tvrdému nátlaku Adolfa Hitlera, maršála Hermanna Göringa a dalších nacistických špiček a souhlasil se vznikem Protektorátu Čechy a Morava. Málem přitom sám přišel o život, rozčilením mu začalo selhávat srdce. Zachránil ho Göringův osobní lékař, který mu přispěchal dát injekci. Hitler se prý tu noc radoval jako dítě, že se mu podařilo získat zbytky Československa tak snadno. Do Prahy triumfálně dorazil dřív než Emil Hácha, vítaly ho tu zástupy zfanatizovaných Němců. Češi stáli v ulicích mlčky, někteří při pohledu na kolony německých náklaďáků a motorek zatínali pěsti a jiní plakali. Nacistická okupace stála život na 350 tisíc osob.

Zpravodajci věděli, že se chystá okupace

Čs. vojenská rozvědka o Hitlerových přípravách na okupaci Československa věděla předem. Znala dokonce i přesné datum, kdy k ní dojde. Tyto informace získala od jednoho z nejdůležitějších agentů, s nímž spolupracovala už ve 30. letech, slavného A-54. Pod tímto kódovým označením se skrýval vysoký důstojník německé zpravodajské služby Abwehr a dvojitý agent Paul Thümmel. Čs. zpravodajci tyto informace včas předali vládě, ta však nereagovala. Šéfovi pravodajství Františku Moravcovi za ně dokonce hrozilo soudní stíhání.

František Moravec (zcela vpravo), foto: archiv VHÚFrantišek Moravec (zcela vpravo), foto: archiv VHÚ Moravec proto podniknul riskantní akci, aby zachránil aspoň něco. Za pomoci britské rozvědky připravil útěk svých nejbližších spolupracovníků s cennými dokumenty do Londýna. Současně nechal zničit množství zpravodajského materiálu, který nemohl vzít s sebou. Skupina Jedenácti, jak si Moravcovi muži začali říkat, odletěla letadlem holandské společnosti KLM z Prahy odpoledne 14. března. Unikli tak Hitlerovi doslova na poslední chvíli.

Z latiníka se stal drsný voják

Kdo vlastně byl František Moravec? Jeho příběh přibližuje historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu:

"František Moravec se narodil roku 1895 v Čáslavi. Byl z početné rodiny. Je zajímavé, že ještě před první světovou válkou začal studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Byl předpoklad, že ho čeká akademická dráha. Jeho studia však byla přerušena první světovou válkou. Byl odveden do armády a dostal se na východní frontu. Po velice krátkém pobytu na frontě padl do ruského zajetí. Vstoupil do srbské dobrovolnické divize a posléze do ruských legií. V roce 1917 se mu ještě podařilo odjet do Francie, takže byl i příslušníkem našich legií ve Francii. Válku nakonec ukončil v legiích italských. Zkušenost vojáka, který začal od úplných základů a poznal boj na vlastní kůži, je podle mne zajímavý moment jeho kariéry."

Prokop Tomek, foto: Jana Přinosilová, archiv ČRoProkop Tomek, foto: Jana Přinosilová, archiv ČRo Po první světová válce se František Moravec ke studiím latiny a francouzštiny na Karlově univerzitě už nevrátil. Sám prohlásil, že by se nemohl spokojit s prostředností. Svou budoucnost viděl v armádě a svou kariéru zahájil v Plzni u 35. pluku. Zde se také oženil a založil rodinu. Se zpravodajskou službou tehdy ještě neměl nic společného, ani ho to nelákalo. Po studiích na Vysoké škole vojenské byl však roku 1929 jmenován přednostou zpravodajského oddělení nejprve na Zemském vojenském velitelství v Praze a o pět let později převelen ke zpravodajcům v Hlavním štábu. Prokop Tomek vysvětluje, jaké byly priority tehdejší zpravodajské služby:

"Do konce 20. let převažovala představa hlavního nepřítele Maďarska. Až později se začala budovat agenturní zpravodajská činnost proti Německu. Byla tam celá řada velice zajímavých zpravodajských zdrojů z prostředí německé armády. Ta práce byla obrovská a samozřejmě se na ní nepodílel jen František Moravec. On měl velice schopný tým lidí, kteří byli oddaní službě vlasti. To je také jeden z rysů, které bych chtěl zdůraznit. Přestože František Moravec bývá z různých důvodů kritizován, a někdy až příliš, ty soudy jsou hodně příkré, tak všichni jeho odpůrci vždy zdůrazňovali, že jeho oddanost vlasti a službě byla obrovská."

Moravec vybudoval moderní zpravodajskou síť

To ostatně vyplývá i z jeho knihy vzpomínek, nazvané Špión, jemuž nevěřili, kterou napsal v závěru svého života v exilu ve Spojených státech. Popisuje v ní, s jakým nasazením on i jeho spolupracovníci budovali ve 30. letech síť svých agentů mezi sudetskými i říšskými Němci. Díky tomu se jim dařilo získávat informace o tom, jak se nacistické Německo vyzbrojuje a chystá na další válku. Moravcova síť však sahala i do Francie, Švýcarska, Polska, Rakouska či Maďarska. Sám dokonce poskytoval informace svým kolegům ve Francii nebo Velké Británii a postupně si získával jejich respekt. Bohužel podobnou váhu jeho zprávám nepřikládali tehdejší politici v čele s prezidentem Edvardem Benešem.

Zpravodajská služba však občas znamená i neúspěchy. V Moravcově případě to byly například podvržené informace ze strany Němců, které vedly ke květnové mobilizaci v roce 1938. Svým poměrně nekompromisním vystupováním si Moravec také v armádě i mezi politiky získal řadu osobním nepřátel. To už se však blíží 15. březen 1939. A jak už jsme řekli, vedení státu na Moravcovy znepokojivé informace nereagovalo:

"Otázka je, co se dalo v tehdejší situaci dělat. Vojenská technika bývalého Československa zůstala sice nedotčená, pohraniční opevnění byla však ztracena. Armáda včetně jejího velení byla naprosto dezorientovaná. A hájit tak malé území by bylo velice obtížné. Myslím, že problém byl jedině v tom, že se málo likvidovaly zbraně. Mělo se toho víc zničit, a to nejenom v archivech. Agresorovi se měla alespoň znesnadnit jeho pozice. To byla určitě chyba."

V březnu 1939 zbýval už jen útěk

František Moravec s manželkou, foto: archiv rodiny MoravcovýchFrantišek Moravec s manželkou, foto: archiv rodiny Moravcových Zpravodajská služba pod vedením tehdy už plukovníka Moravce neměla moc na vybranou. Nezbývalo, než dostat těsně před okupací aspoň to nejcennější - lidi i zpravodajský materiál - do exilu:

"Bylo to připraveno během několika dní. Usnadnil to fakt, že František Moravec připravoval už dříve pozice v zahraničí, kde vojenská zpravodajská služba měla různá zastoupení. A měla také určité finanční zdroje, které byly uloženy v zahraničních bankách. To Moravcovi umožňovalo být v exilu nezávislý. On nebyl placen britskou zpravodajskou službou. Proto mohl vystupovat jako partner, nikoliv jako podřízený. Britové mu skutečně pomohli odvézt archivy. V létě 1939 se zase díky Francouzům podařilo odvézt přes Polsko rodiny do bezpečí, což umožňovalo jistou nezávislou činnost v zahraničí bez rizika, že by zpravodajci byli vydíráni osudem svých blízkých doma."

František Moravec se svými spolupracovníky ve Velké Británii, foto: archiv rodiny MoravcovýchFrantišek Moravec se svými spolupracovníky ve Velké Británii, foto: archiv rodiny Moravcových Tady stojí za to znovu připomenout Moravcovu oddanost vlasti. Jako šéf vojenského zpravodajství dostal od Britů nabídku, aby do exilu vzal i svou rodinu, ženu a dvě malé dcerky. On i s vědomím, co jim zde může hrozit, to však odmítl a rozhodl se, že na jejich místě v letadle odletí další zpravodajci. Přechod rodin zpravodajců přes Polsko byl pak dost dobrodružný. Moravec to popisuje ve své knize vzpomínek. O tom, jak málo byly ženy zpravodajců připraveny na cestu přes pohraniční hory, svědčí například i to, že paní Moravcová si na sebe vzala nylonové punčochy a elegantní střevíčky. Do Polska se pak všichni dostali rozedraní, zakrvácení a plní šrámů...

Moravec se v exilu dal k dispozici Benešovi

František Moravec s Edvardem Benešem, foto: archiv rodiny MoravcovýchFrantišek Moravec s Edvardem Benešem, foto: archiv rodiny Moravcových Ihned po svém příletu do Londýna zpravodajci nabídli své služby Edvardu Benešovi. Je však třeba připomenout, že v té době byl Beneš soukromou osobou bez politické funkce. Po svém odchodu do exilu v říjnu 1938 se nejprve usadil v Londýně a zavázal se, že se nebude politicky angažovat a vyhne se jakýmkoliv vyjádřením proti Británii a Francii. Začátkem roku 1939 pak odplul do New Yorku a začal působit jako hostující profesor na univerzitě v Chicagu. Zde také po nacistické okupaci zbytku Československa poprvé veřejně vystoupil v rozhlase, a vlastně tak zahájil svou politickou dráhu během druhého exilu. Do Londýna se vrátil v červenci r. 1939, kdy zde už František Moravec působil. A šéf zpravodajců se dal Benešovi plně k dispozici.

"Ještě v době, kdy nebyla válka, do jejího začátku chybělo půl roku, dokonce se ještě ani nerýsovala, byl odhodlán bojovat za osvobození Československa a za obnovu státu. A to jsou myslím skutky opravdového muže, protože ten se musí rozhodnout sám a rozhoduje i za jiné. Jsou to odvážné skutky, u kterých nikdo neví, jaké budou mít dopady. Takže on začal znovu budovat zpravodajskou službu a obnovovat kontakty. Tehdy bylo ještě před válkou, v neutrálních zemích tak mohly ještě existovat určité kurýrní cesty do protektorátu. Moravec tedy začal obnovovat to, co bylo zpřetrháno."

Atentát, který změnil postoj k okupovanému Československu

Atentát na Reinharda Heydricha, foto: Bundesarchiv, Bild 146-1972-039-44 / CC-BY-SA / Wikimedia Commons 3.0Atentát na Reinharda Heydricha, foto: Bundesarchiv, Bild 146-1972-039-44 / CC-BY-SA / Wikimedia Commons 3.0 Zřejmě nejvýznamnějším počinem Františka Moravce v londýnském exilu byla příprava atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha:

"Uvažuje se o tom, že tím prvním impulsem byla poprava generála Bílého. To byl zemský vojenský velitel v Čechách a Moravcův nadřízený v dobách, kdy on sám působil ve zpravodajství Zemského vojenského velitelství. Moravec si ho hluboce vážil a měl k němu blízký vztah. Ten atentát byl naprosto neotřelý skutek. Dodnes se považuje za kontroverzní, protože následky a oběti byly veliké. Proto si také myslím, že by se k němu těžko odhodlal politik, jako byl Edvard Beneš. A možná jakýkoliv politik, protože politici více uvažují o následcích, které taková věc má, kdežto pro vojáka je to součást boje."

Vrchní velitel Beneš svého zpravodajce zklamal

Sergej Ingr, foto: S. J. Beadell, Public DomainSergej Ingr, foto: S. J. Beadell, Public Domain Během londýnského exilu František Moravec opakovaně přesvědčoval prezidenta Edvarda Beneše, aby se nevázal na Sověty a Stalina. Znelíbil se tak zástupcům komunistického moskevského exilu v čele s Klementem Gottwaldem. A prezident Edvard Beneš ho doslova hodil přes palubu. Sám Moravec to popsal ve svých vzpomínkách. Píše, jak si jej i generála Sergeje Ingra, ministra obrany exilové vlády, Beneš předvolal před svou druhou cestou do Moskvy:

„Beneš nás přijal ve své kanceláři na Victoria Square a ze způsobu, kterým nás přivítal, jsem poznal, že nám chce říci něco důležitého a zároveň nepříjemného. Mluvil asi dvě hodiny. Začal chválou naší práce konstatováním, jak velkou oporou mu byla v jeho odbojovém boji. A děkoval za naši loajalitu. Po tomto úvodu nám dal dlouhou lekci o politické situaci. Její základní realitou, jak nám vysvětlil, byl fakt, že Rusové pronikli do střední Evropy, kde budou mít po válce zcela jistě velký vliv. Ten bude pociťován také v Československu a nevyhnutelně ovlivní i československou politickou situaci. Třetí část Benešovy řeči byla věnována rozboru povinnosti armádního důstojníka obětovat své osobní zájmy ve prospěch své vlasti. Řekl, že má obavy, že naše postavení v osvobozené vlasti pravděpodobně nebude takové, jaké bychom měli právo očekávat, nebo jaké by si je přál mít on sám. Avšak nedá se nic dělat. Nová politická situace vyžaduje nové osobnosti. Řekl, že pro nás udělá, co bude v jeho moci, ale že se bojí, že jeho možnosti budou omezené. Když prezident skončil svou řeč, nastalo dlouhé a nepříjemné mlčení. Nikdo neřekl ani slovo i potom, když se Beneš zeptal, zda máme nějaké otázky. Myslím, že byl rád, že žádné otázky nebyly, a rychle nás propustil.

Po únoru 48 čekal Moravce nový exil

František Moravec, foto: archiv rodiny MoravcovýchFrantišek Moravec, foto: archiv rodiny Moravcových Benešův postoj a nelibost komunistů předurčily i Moravcovy poválečné osudy. Už na zasedání čs. vlády v Košicích padl návrh, aby byl zbaven funkce. A po únoru 1948 mu podle historika Prokopa Tomka hrozil stejný osud jako například generálu Heliodoru Píkovi. Moravec mu předešel tím, že už v březnu 1948 odešel znovu, už potřetí, do exilu.

„On se na krátkou dobu usadil ve Spojených státech, ale už v roce 1949 se vrátil do Evropy. Do roku 1955 žil v americké okupační zóně Německa, resp. ve Spolkové republice Německo. Odtud se opět pokoušel vést zpravodajský boj, tentokrát proti komunistické moci v Československu. Nepochybně všechno bylo mnohem těžší než za války, protože jeho možnosti byly omezené. Musel působit už jen ve skrytu a neoficiálně. Čelil i různým neúspěchům, jako byla například opakovaná infiltrace jeho zpravodajské služby ze strany komunistických agentů. V polovině 50. let byly tyto operace ukončeny a on se vrátil do Spojených států, kde do své smrti v roce 1966 působil jako poradce amerického ministerstva národní obrany. Řekl bych, že to ale byla víceméně jen čestná pozice,“ uzavírá historik Prokop Tomek z Vojenského historického ústavu příběh šéfa vojenského zpravodajství Františka Moravce. Muže, který se skutečně obětoval demokratickému Československu a prezidentu Edvardu Benešovi. V kritickém okamžiku 15. března 1939 dokázal zachránit cenné zpravodajské materiály před Hitlerem. Špióna, jemuž nevěřili...

16-03-2019