Církevní restituce v historických souvislostech

Církevní restituce byly bezpochyby hlavním tématem týdne a zaměří se na ně také Historické obzory. Co vlastně mohla církev vlastnit, kdy nastal její největší majetkový rozmach, ve kterých obdobích naopak o svůj majetek přicházela? Nejen na tyto otázky odpovídá Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd ČR.

Jaroslav ŠebekJaroslav Šebek Pane docente, kdy a jak začíná vůbec církev získávat majetek?

„Církevní majetek je už vlastně záležitost prvotního působení církve. Už v těch prvních křesťanských obcích byly ty ekonomické poměry nastaveny tak, že už první křesťané dávali ten svůj ekonomický potenciál, majetek, do společného a už z tohoto se vytváří základ pro materiální fungování církve. Už ten prvomučedník svatý Štěpán byl člověkem, který měl na starosti právě rozdělování majetku jako jáhen. Tedy už v počátku existence církve, můžeme mluvit o prvním století, se začíná vytvářet zárodek církevního majetku a samozřejmě tím rozhodujícím impulsem je pak uznání křesťanství jako římského náboženství ediktem z roku 313. Pak samozřejmě dochází k tomu dalšímu provazování církve a státu, z čehož samozřejmě plyne i získávání daleko většího majetku a nakonec pak vzniká i zárodek onoho církevního státu v Itálii.“

Když se podíváme do českých zemí, kdy tady církev nejvíce získává majetek?

„Dá se říct, že to získávání církevního majetku hodně souvisí s politickými poměry, s charakterem vztahů církve a státu. V dobách velice příznivých vztahů mezi oběma subjekty dochází k posilování církevního vlivu i ekonomického zázemí. Pokud chceme hovořit o době, která je tím charakteristická, tak je to jednak doba Přemysla Otakara II., pokud budeme hovořit o době vrcholného středověku, a pak asi nejvíce je doba Karla IV., během níž církev získává asi největší ekonomický díl.“

Co všechno mohla církev vlastnit? Bylo třeba něco, co vlastnit nemohla?

„Pokud bychom tu otázku položili takto, tak třeba nemohla vlastnit otroky, protože to bylo proti křesťanským zásadám. Ale jinak nakonec pro svou ekonomickou soběstačnost musela vlastnit jak pozemky, tak i třeba lesy nebo rybníky. Samozřejmě z toho plynuly třeba statky a další ekonomické provozy, jako byly např. pivovary, abych zmínil jednu z takových oblíbených činností. Skutečně v zásadě mohla vlastnit vše, co nebylo v přímém rozporu s křesťanským poselstvím, takže myslím si, že třeba nemohla vlastnit vyloženě nějaké lichvářské podniky nebo podniky podobného charakteru.“

Kdy pak poprvé dojde k tomu, že církev o svůj majetek přichází?

„To už přichází v době husitských bouří, v počátku 15.století, po smrti Jana Husa. Tehdy se stává církev terčem ostrých útoků hlavně ze strany aristokracie, která se vymezuje vůči katolické církvi nejen z toho ideového hlediska, ale také z hlediska ekonomického, protože velká část pozemkového majetku klášterů nebo církevních institucí spadá v době husitských válek do aristokratické držby. To je takový první velký zlom v historii nakládání s církevním majetkem, kdy se ta držba přesouvá do rukou aristokracie.“

Církev pak majetky získává zpět s nástupem Habsburků?

„To takhle jednoduše nelze říct. Polepšuje si samozřejmě ekonomicky z hlediska toho, že pak ta pobělohorská šlechta byla katolická, takže se zvětšují donace pro církevní instituce. Katolické náboženství se stává jediným povoleným náboženstvím v zemi, takže to samozřejmě je pro církev dobou rozvoje i z hlediska ekonomického, ale je třeba říci, že velká část církevního majetku už zůstala natrvalo součástí šlechtických držav.“

Co slavný Josef II.a jeho reformy?

„Doba josefinismu je samozřejmě další velký zlom, po husitství ta druhá doba, kdy tedy spousta církevního majetku byla zestátněna a kdy se mění i církevní poměry ve vztahu k vlastnictví. Tehdy se vytváří fond, náboženská matice, z níž jsou církve podporovány. Ten fond ovšem vzniká ze jmění, které bylo zestátněno hlavně ze zrušených klášterů. Snahou Josefa II. je také zefektivnit církevní správu, takže síť farností, která vzniká v době Josefa II., v podstatě funguje až do současnosti. A tyto farnosti byly dotovány právě z toho fondu náboženské matice. Takže to je zásah do církevního vlastnictví, dá se říci, že tím církev přichází o tu pozici toho zcela suverénního vlastníka, ale nikdy nepřestala být vlastníkem zcela, to je třeba říci. To se stalo až v době komunismu, kdy byl církevní majetek úplně zestátněn.“

My jsme hovořili o katolické církvi, ale co ostatní církve, jak získávaly majetek a jak velký byl, v době, kdy jim byl zestátněn?

„Kdybychom hovořili o ostatních církvích, tak dohromady vlastnily z toho majetku, který je teď předmětem diskusí, asi 2%, takže je vidět, že tím rozhodujícím hráčem a rozhodujícím ekonomickým vlastníkem byla vždy římskokatolická církev. Co se týká ostatních křesťanských církví, tak tam dochází k tomu plnému rozvoji právě až v době po Josefu II., po vydání tolerančního patentu, který toleruje některá další vyznání, tím pak dochází k rozvoji těchto církví. K plnému rozvoji pak dochází v době Československé republiky, kdy se ta reformační tradice stává nosnou, hlavní tradicí, nově vzniklého státu. Je to doba, kdy vzniká celá řada církevních zařízení, která vlastnila hlavně Českobratrská církev evangelická. To jsou především různé sociální instituce.“

Nakolik jsou vlastně restituce pro církve výhrou?

„To není ani tak otázka pro mě, ale spíše pro představitele církví. Já si ale myslím, že bude s restituovaným majetkem velký problém, bude třeba, aby se našli zodpovědní hospodáři, kteří se budou o ten nově nabytý majetek starat. To myslím není vůbec jednoduché, protože v současné době nemá církev dostatek odborníků. To je, myslím si, ta výzva, která bude před církvemi stát, aby transparentně nakládaly s majetkem a aby s ním nakládaly zodpovědně jako skuteční hospodáři. To je ale je opravdu otázka, která by měla směřovat k církevním představitelům. Já si myslím, že by bylo vhodné, aby nad všemi těmi majetkovými přesuny byla nějaká rada nebo nějaké konsistorium ze zkušených a nezávislých ekonomů, kteří by se v kooperaci s církevními představiteli snažili hledat skutečně nejvýhodnější způsob nakládání s tímto majetkem.“