Čeští poslanci ve Vídni III.

16-10-2005

Poslední díl seriálu o životě českých poslanců ve Vídni vám přiblíží jejich nejběžnější starosti i radosti. Dozvíte se, jak poslanci sháněli ubytování, jakou námahu museli vynaložit, aby měli na zasedání Říšské rady k dispozici čisté košile, jak trávili volný čas nebo co všechno obnášel příjezd jejich manželek. Historické obzory připravila Martina Lustigová.

Základní starostí, kterou museli poslanci řešit hned při příjezdu do Vídně, bylo zajištění ubytování. Poslanci měli dvě možnosti - buď bydlet v hotelu nebo si najít podnájem. "Hotely byly poměrně drahé. Obvyklý hotel stál dvě až tři zlaté, což při tehdejších nákladech nebylo rozhodně málo. Proto většina poslanců hotely využívala na začátku své činnosti a poté se snažila najít nějaký vhodný podnájem. Samozřejmě bylo důležité, aby to nebylo daleko od vlastní sněmovny, aby šlo o pokoj, který by byl čistý, světlý. A šlo také o čistotnost pana domácího, aby se spolunocležníkem nebyl také obtížný hmyz, jak se často stávalo. Pokud se něco takové podařilo, a nebylo to jednoduché, celková smlouva se uzavírala většinou na dva až tři měsíce po dobu, co parlament zasedal. Žádná velká věrnost nebyla, poslanci se snažili najít co nejlepší ubytování," říká historik Jiří Šouša.

Poslanci se snažili, aby jejich ubytování bylo co nejlevnější. Takovou vyhlášenou čtvrtí levného bydlení byl Josefstadt mezi parlamentem a univerzitou. Pokud byl poslanec s bydlením spokojen, mohl se s bytným dohodnout na rezervaci pokoje nebo bytu i na příští období jednání sněmovny. Že nalezení správného ubytování nebylo snadnou záležitostí, potvrzuje i příhoda jednoho poslance, který nejenže musel podle svých slov oběhat 50 domů, než našel správný podnájem, ale v jednom bytě dokonce narazil na dámu volnějších mravů, která ho v negližé lákala do pokoje a nabízela mu nadstandardní služby po celou dobu podnájmu.

Společenské postavení poslance vyžadovalo, aby si držel služebnou. Pokračuje Jiří Šouša: "Nesmíme zapomínat, že pánové nebyli zvyklí starat se o sebe tak, jak je tomu dnes, ale byli zcela závislí na péči svých manželek. Často v dopisech nacházíme stesky na to, že takový život za moc nestojí, protože kalhoty jsou polité inkoustem, poražená sesle, utržený knoflík, což byly věci, s nimiž si běžný poslanec zrovna sám neporadil. Samozřejmě nesmíme zapomínat, že každá již střední rodina měla v tehdejší době služebnou, která se starala o běžný chod domácnosti a paní domu pouze věci řídila, případně dělala nějaké malé úkony. Pokud tehdy někdo chtěl patřit do středních vrstev a neměl služebnou nebo alespoň posluhovačku, znamenalo to společenskou degradaci. A poslanci ve svém postavení nemohli dělat takové věci, že by si sami uklízeli, čistili oblečení, čistili boty, vařili kávu nebo snídani, otevírali dveře nebo snad ohlašovali návštěvy. Tam byli ve všem závislí na péči svých domácích."

Vídeňská katedrálaVídeňská katedrála Například taková běžná věc jako je praní prádla byla pro poslance Říšské rady doslova během na dlouhou trať. Posuďte sami. "Většina poslanců - alespoň těch českých - byla velmi spořivá, velmi šetrná. A projevovalo se to tak, že si ve své většině odmítali nechat prát prádlo ve Vídni u nějaké pradleny nebo své domácí a to své prádlo posílali manželkám do Čech. Většinou to fungovalo tak, že koupili nějaký větší kufr a zhruba po čtrnácti dnech, kdy už došly čisté košile a nákrčníky, kufr prostě zabalili, odnesli ho na nádraží, tam ho dali do poštovního vozu a poslali ho manželce do Čech. Manželka se služkou vyprala, vyžehlila a po několika dnech poslala zásobu čistého prádla manželovi do Vídně. Pochopitelně tento způsob praní na dálku byl velmi komplikovaný, často docházelo k různým nedorozuměním, kufr se ztratil, atd. Takže to nebylo optimální. Ale myslím si, že zcela zřetelně to ukazuje, že poslanci z výkonu svého mandátu zbohatnout nemohli," míní historik Luboš Velek. A Jiří Šouša k tomu dodává: "A samozřejmě i v listech největších velikánů české politiky najdeme velice prozaické věci o tom, kolik košil, nákrčníků nebo límců ještě zbývá a co všechno je třeba vyprat. Případně i František Palacký píše domů, aby dávali při vydělávání prádla pořádný pozor, aby si nenasadili nějakou neřádnou násadu, neboť ve Vídni není příliš mnoho čistoty."

Zatím jsme se věnovali běžným starostem poslanců. Pánové ale měli také volný čas. A jak ho trávili? Ani za sto let se styl zábavy příliš nezměnil. Pokračuje Luboš Velek: "Dalo by se říci, že k nejoblíbenějším způsobům trávení volného času nepatřila návštěva divadla ani opery, nýbrž návštěva hostince. Poslanci se ve velké většině scházeli v restauracích v okolí parlamentu a pokračovali tam ve svých debatách. Čeští poslanci měli několik kultovních podniků, kterým byli věrni i celá desetiletí a scházelo se jich tam kolikrát několik desítek. Jiným způsobem trávení volného času, zvláště třeba o dnech volna, byly výlety a vycházky do okolí Vídně, které byly velmi oblíbené, nebo výlety do zábavního parku Prater, tehdy na vídeňské periferii." V jednom z oblíbených vídeňských hostinců složil Eduard Grégr i své pijácké krédo: "Sklenku píti, zdravý býti; druhou píti, vesel býti; třetí píti, rozum osvítiti."

Volné dny poslanci využívali k cestám za svými rodinami. Často ale jejich rodiny přijížděly za nimi. O tom více Jiří Šouša: "Pro manželky taková příprava znamenala vítanou změnu, kterou neopomněli v okolí náležitě zdůraznit. A manželovi samozřejmě také sdělily, že pokud chtějí navštívit Vídeň, musí si nutně pořídit nové šaty. Páni poslanci na tom byli hůře, protože museli zajistit ubytování, obstarat lístky na lóži v parlamentu, aby se jejich polovičky mohly přesvědčit, jak vážná je jejich práce, obstarat lístky do opery, do dvorního divadla a především se připravit na manželčiny nájezdy do různých obchodů, což je podobné, jako tomu je dnes. Řada manželek potom také budila nelibost parlamentních kolegů, protože například jeden z nich vzpomíná na doktora Pacáka, který místo aby se snažil zachránit, co se zachránit dá, navštěvoval se svojí marnivou manželkou Libuší nejrůznější švadleny a jezdil na výlety. Zato takový asketa, jako byl třeba František Ladislav Rieger, nevěnoval své choti větší pozornost - sama chodila po Vídni, sama se stravovala a pouze ráno a večer musela být ráda, že jí manžel věnoval několik minut svého drahocenného času, a pouze v neděli s ním mohla poobědvat. Jak je patrno, názory byly různé a rovněž tak páni poslanci si asi ke svým ženám dovolili různou míru přístupu a záleželo rovněž i na jejich vlastní toleranci. Zajímavé jsou například vzpomínky jednoho z poslanců na to, jak v lóži ministra strávila jeho babička několik hodin a jak se jí to strašně líbilo, ač nerozuměla ani slovu."

16-10-2005