Češi, Slováci, Čechoslováci II

15-12-2012

Také tentokrát přinesou Historické obzory nahlédnutí do dějin česko-slovenských vztahů. Není v silách a možnostech našeho vysílání zmínit všechny komplikace, problémy, spory a nesnáze, které soužití Čechů a Slováků ovlivňovaly a provázely po roce 1945, nicméně zkusíme připomenout alespoň některé z nich.

Zdroj: public domainZdroj: public domain Zanedlouho potom, co bylo v roce 1945 samostatné Československo, nyní už bez Podkarpatské Rusi, obnoveno, objevily se opět problémy. Některé, co poznamenaly soužití obou národů za první republiky, zanikly, některé přetrvaly a nové vyvstaly. Dejme teď opět slovo historiku Janu Rychlíkovi, působícímu na FF Univerzity Karlovy a Masarykově ústavu AV:

„Předně zůstalo to, co je kontinuální, o čem už jsem hovořil. Slováky nebylo vidět. Jakmile zanikl Slovenský stát, tak zmizeli, abych tak řekl, z mapy světa. Ale došlo především k tomu, že se nenaplnily jejich ambice, které vkládali do nového státoprávního uspořádání, jak bylo postulováno za Slovenského národního povstání. Lidově se tomu říkalo ´rovný s rovným.´ V politické rovině to byla myšlenka uchování slovenské státnosti v podobě federace. Toto se nerealizovalo z konkrétních politických důvodů, které by vyžadovaly další výklad, a proto do značné míry u slovenské veřejnosti převládalo zklamání. Proto také v šedesátých letech, když pak trochu povolily obruče totalitního režimu, tak na Slovensku bylo velice silné hnutí za emancipaci, které začalo v roce 1963 a vyvrcholilo za Pražského jara. Odpadly takové ty stížnosti, že ´Češi nám berou chléb´, že na Slovensku jsou čeští úředníci, tehdy už nic takového nebylo. Přibylo ale něco jiného. Komunistický režim je totiž budován na pyramidální struktuře, na tzv. systému demokratického centralismu, jak tomu komunisté říkali. Jde o bezpodmínečné podřízení nižších složek státního aparátu složkám vyšším. Tím na Slovensku nutně vzniknul dojem, že se Slovákům poroučí z Prahy. Neporoučeli jim slovenští komunisté, poroučeli jim „Češi“ a to bez ohledu na národnost, protože Slovák, který seděl v Praze, tak byl vnímán úplně stejně. To je novum, to za první republiky v důsledku určité decentralizace státní správy nebylo vnímáno tak silně. Teď je to naopak vnímáno velmi silně a je to pociťováno jako újma. Vidí to tak také slovenská komunistická nomenklatura, která se domnívá, že nemá patřičný podíl na moci a na rozhodování o tom, co se děje na Slovensku.“

O postavení některých Slováků působících v centrálních úřadech hovořila i publicistka Petruška Šustrová.

„Co já už pamatuju a moje generace pamatuje, tak ještě za komunismu existovali tzv. federální Slováci a to byli lidi, kteří byli dosazeni tady na úřady z velké části jen proto, že byli Slováci, aby byla nějaká jakoby parita. Ti ale byli pohrdáni jak v Praze, protože všichni byli v těch centrálních úřadech, tak i teda na tom samotném Slovensku. I když třeba přátelské vztahy, já mám několik přátel na Slovensku, zejména jsem měla přítele Jána Langoše, což byl jeden z nejúžasnějších lidí, jaké jsem kdy poznala, tak ty přátelské vztahy existovaly na jiných úrovních. Obecně ale když člověk slyšel slovenštinu, tak si říkal: ´Á, zase jeden, co se přijel přiživovat.´ no a nějak takhle se zase na Slovensku dívali na Čechy.“

Gustav Husák, foto: Česká televizeGustav Husák, foto: Česká televize Jak už bylo zmíněno, v šedesátých letech se pak na politické scéně, spolu s celkovým uvolněním situace především za Pražského jara, objevila otázka federalizace. Ústavní zákon o československé federalizaci byl pak přijat 27.října 1968, tedy až po okupaci země vojsky Varšavské smlouvy. V době nastupující normalizace, která je neoddělitelně spojená se jménem Gustáva Husáka. V roce 1969 se dostal do vedení KSČ a v polovině sedmdesátých let se stal prezidentem republiky. Poprvé stanul v čele státu Slovák. Na to, jaký měl tento fakt na Slovensku ohlas, odpovídá Jan Rychlík.

„Velká část slovenské veřejnosti s Gustávem Husákem spojovala velké naděje, ale on tyto naděje nenaplnil, slovenskou státnost nijak nerozvíjel. Jakmile se stal prvním tajemníkem a sám si pak udělil titul generálního tajemníka, který se od sesazení a pak popravy Slánského nepoužíval a nebyl obsazen, tak naopak vystupoval za posílení a upevnění československého svazku. V komunistickém státě nemá velký význam národnost. Já si myslím, že to je ten český pohled, který vnímal Slováky, přes takovéto federální politiky, ale oni na Slovensku nebyli populární. Do jaké míry ho obyvatelstvo vnímalo pozitivně těch dvacet let, to je asi případ od případu. Je ale fakt, že během těch listopadových událostí byla na české straně obava, aby slovenská veřejnost nevzala Husáka v obranu jenom proto, že je Slovák. Taková obava tady byla. Když na Letenské pláni kněz Václav Malý, nynější pražský světící biskup, řekl tu krásnou větu ´Podívej se, Gusto, jak je tady husto.´ Tak zazněly ze Slovenska některé hlasy, že není správné urážet prezidenta republiky a Občanské fórum se od toho distancovalo, protože mělo obavu, aby to nesklouzlo do té nacionální roviny. Jakmile se ale ukázalo, že slovenská opozice považuje Husáka za stejně nepřijatelného jako opozice česká, tak veškeré ohledy šly stranou. Občanské fórum jasně řeklo, že Husák musí abdikovat nejen z funkce prezidenta, ale odejít z veřejného života a že to nebude předmětem debaty, že prostě odejít musí, jen musí vyhlásit amnestii a jmenovat novou vládu, aby se zachovala kontinuita, ale jinak že ho neponechají ve funkci ani o den déle. A na Slovensku nebyl žádný znatelný pohyb, který by proti tomu protestoval.“

Zdroj: public domainZdroj: public domain Samostatné Slovensko – sousloví, které se zanedlouho po sametové revoluci začalo nejprve šeptat, pak vyslovovat nahlas a nakonec v některých případech také křičet. Přetřásalo se leccos, vypukly spory o název státu – tzv.pomlčková válka a rozebírala se také ekonomická situace země. Jakou roli měla ve vzájemných vztazích obou národů? To je otázka pro Jana Rychlíka.

„Je těžké to posoudit. Asi každý vám bude tvrdit, že ano, ale já bych to nepřeceňoval.“

Takže vy nemáte pocit, že takový ten český stereotyp, který se občas ještě objevuje, že my jsme tam Slovákům postavili dálnice, fabriky a všechno možné a bez Československa by nic takového neměli, nehrál v těch vzájemných vztazích nějakou roli?

„Tento stereotyp tady je a je oboustranný. Já ale rovnou říkám, že je nesmyslný. Kdo je to „my jsme postavili“? Já jako Jan Rychlík jsem nikdy nic nestavěl a myslím si, že 99% občanů tohoto státu tam nic nestavělo, ledaže je tam poslali jako nějaké inženýry na stavby.“

To už tady bylo za první republiky. Daňový výnos na Slovensku, jako v zemi mnohem chudší, méně lidnaté, s horšími výchozími podmínkami, byl samozřejmě nižší, než daňový výnos v českých zemích, kde byl průmysl, více lidí, lidé byli bohatší, takže platili vyšší daně. Pochopitelně každý stát musí přerozdělovat daně tak, že peníze se odtud, kde se vybere více, přesunou tam, kde se vybere méně. Kdo první vyslovil nápad, aby každý hospodařil za své, tak začal ten stát dělit, protože v jednom státě musí přesunování peněz z rozpočtu existovat, jinak to není moderní stát.“

Když se pak vítězové voleb z června roku 1992 velmi rychle dohodli na rozdělení Československa, vzbuzovalo to v obyvatelích obou částí státu mnohdy velké emoce, jen málokomu to bylo vcelku jedno. Pravdou ale je, že rozdělení nebo chceme-li rozpad republiky, proběhlo v poklidu a rozhodně mírovou cestou, což bohužel nebývá pravidlem. Dejme teď slovo Petrušce Šustrové.

„Na podzim 1992 jsem přijela do Varšavy a seznámila jsem se tam s takovým významným politikem a on se mě ptal: ´Tak co, bude u vás válka?´, já jsem na něj koukala a říkala jsem si, že ten člověk je blázen. Když jsem ale pak sledovala, jak se dělila Jugoslávie nebo státy na jižním Kavkaze, tak jsem si uvědomila, že to vlastně vůbec nebyla tak pitomá otázka, jak mě se zdálo z Prahy. Vlastně naopak, že to byla velmi případná otázka a že to rozdělení Československa byl v takovéto situaci zcela výjimečný případ.“

Petr Pithart, foto: Noemi Holeková / Český rozhlasPetr Pithart, foto: Noemi Holeková / Český rozhlas Z obou dílů Historických obzorů by se mohlo zdát, že Češi a Slováci měli mezi sebou vlastně pořád nějaké problémy a spory. To by ovšem bylo hrubé zjednodušení. Půjčme si teď slova někdejšího předsedy české vlády Petra Pitharta, jehož názory zazní v novoročním vysílání Radia Praha.

„My jsme se vlastně měli rádi, akorát jsme nedokázali najít způsob soužití rovný s rovným. My jsme si často nerozuměli, mnohokrát se stalo, že jsme byli jaksi fázově posunutí, ale já jsem si vždycky myslel, že to je to zajímavé a že nás to vzájemně obohacuje. A že to není důvod k rozchodu, nýbrž naopak. Ale my jsme si nikdy neubližovali.“

Na to, jaké jsou vztahy Čechů a Slováků dnes, není lehké odpovědět. Nejčastěji ale zaslechnete názor, že nejlepší, jaké kdy v minulosti byly. Kontakty mezi oběma národy jsou velmi živé, ať už v oblasti politické, ekonomické nebo kulturní. Svědčí o tom třeba společná písnička s názvem Na na na české skupiny Chinaski a slovenské kapely No name.

15-12-2012