Bez pomoci vlasovců během Pražského povstání mohla Praha dopadnout jako Varšava

Foto: Bundesarchiv, Bild 101I-297-1704-10 / Karl Müller,Wikimedia Commons,CC BY-SA 4.0

5. května si každoročně připomínáme začátek Pražského povstání. Letos slavíme už jeho 75. výročí. Ve škole jsme se kdysi učili, že Prahu osvobodila Rudá armáda. Ve skutečnosti povstalcům v hlavním městě pomohli vlasovci, na které se však mělo zapomenout. Kdo tedy byli vojáci generála Vlasova a proč je jejich účast na Pražském povstání i dnes horké téma? Na to jsme se zeptali historika a autora monografie o Ruské osvobozenecké armádě Pavla Žáčka:

Foto: Bundesarchiv,  Bild 101I-297-1704-10 / Karl Müller, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0

"Ruská osvobozenecká armáda /ROA/ vzniká v roce 1943, v době, kdy se vyrovnal poměr sil na východní frontě mezi wehrmachtem a dalšími nacistickými ozbrojenými složkami a Rudou armádou. Zprvu to byla akce zpravodajského a propagandistického charakteru, která měla působit na sovětské zázemí a na obyvatele okupované části SSSR. Cílem bylo získat protibolševické síly z části Ruska, Ukrajiny, Běloruska a dalších zemí. Do čela se dostala velmi výrazná figura, generál Andrej Andrejevič Vlasov, což byl zachránce Moskvy. Padl do německého zajetí, když byl vyslán Stalinem, aby vedl 2. údernou armádu, která útočila v roce 1942 na Leningrad. V zajateckém táboře pak proběhla mezi zajatými sovětskými generály diskuse a Vlasov se nakonec rozhodl, že vystoupí proti Stalinovi. Vlasovců byl skoro milion, bylo to obrovské hnutí. Začalo formulovat své politické cíle a vzniká také snaha vytvořit Ruskou osvobozeneckou armádu. Vzhledem k situaci, která byla na východní frontě, kde Němci ustupovali a měli poměrně velké ztráty, začala jednání o vytvoření samostatné ruské armády na německé straně."

Jen pro upřesnění: z toho, co říkáte, vyplývá, že členy armády vlasovců bylo místní obyvatelstvo z území Sovětského svazu. Byli tam taky sovětští vojenští zajatci z německých lágrů?

Pavel Žáček,  foto: archiv ČRo
"Ano, převážné množství těchto vojáků, jak se ukázalo v roce 1944, byly osoby, které buď přeběhly, protože jsou celé útvary sovětských vojáků, které přeběhly ze sovětské strany. Je tu i řada zajatců, těch byla pravděpodobně většina. A máme i rekruty z dobytých území nebo dokonce ze zázemí. Mezi nimi působili i důstojníci z bílého exilu. Tady byla snaha vytvořit opravdu silné protistalinské a protibolševické hnutí napříč armádou a společností. Bylo to pochopitelně pod německou egidou. A je zajímavé, že ROA vznikla proti vůli Adolfa Hitlera. Ten to nechtěl."

Armáda nejsou jenom vojáci, ale taky zbraně. Kdo a jak vlasovce vyzbrojoval? Němci přece potřebovali, aby zbrojní průmysl pracoval hlavně pro ně.

"Tato armáda - před svým oficiálním konstituováním v důsledku Pražského manifestu z roku 1944 a vytvořením tří pěších divizí a dalších podpůrných jednotek včetně škol - byla zčásti vyzbrojena německými a zčásti vlastními zbraněmi, které ukořistila Rudé armádě. Takže tu vedle sebe najdeme slovanskou tvář dokonce v německé uniformě vedle kozáka v kozácké uniformě, případně příslušníka kavkazských národů, kteří mají vedle německé uniformy sovětský samopal Špagin a za opaskem mají německé ruční granáty s rukojetí. Tyto jednotky měly sovětské tanky T-34 i sovětská děla samochodky."

Bylo Pražské povstání tím okamžikem, kdy se vlasovci postavili otevřeně proti Němcům?

"Po nasazení menších jednotek na přelomu let 1944 – 1945 se /jeden z velitelů ROA/ generál Buňačenko spolu s Vlasovem shodli, že by měli potenciál divize a své vojáky zachránit. Ustoupili z východní fronty a překročili bývalé československé hranice. A dostali se do protektorátu, kde se oproti Sudetům změnila situace. Setkali se tu s velmi pozitivní reakcí českého obyvatelstva. Protektorátní obyvatelé v sobě samozřejmě taky dusili hněv vůči nenáviděným okupantům a připravovali se na vystoupení proti nim. Najednou viděli, jak přijeli vojáci a důstojníci oblečení v německých uniformách, kteří nicméně mluvili rusky. Tváře v uniformách byly slovanské. A ti vojáci byli stejně nasměrování proti Němcům. Nastaly jejich střety s příslušníky SS i s wehrmachtem, které velmi pozitivně vnímal i náš odboj. Okamžitě po vstupu do protektorátu začalo jednání s ROA o poskytnutí zbraní a dokonce podřízení vlasovců českému odboji a o spolupráci. Tyto jednotky byly taky okamžitě sledovány sovětskými průzkumnými či partyzánskými skupinami, včetně operativních čekistických skupin NKGB, které sem byly vyslány z Ukrajiny. Mezi nimi byli speciálně vycvičení agenti, kteří měli zavraždit vedoucí představitele vlasovců. A do toho vypuklo Pražské povstání. 5. května bylo velení divize konfrontováno s tím, zda má pomoci Praze a povstalcům. Zda má přislíbit podporu emisarům, kteří 5. května ve večerních hodinách, po vysílání Pražského rozhlasu, jednali s vlasovci v Berouně."

Tam tedy žádná předběžná dohoda mezi Českou národní radou a velením vlasovců o průběhu Pražského povstání nebyla? Vlasovci byli jaksi vyzváni až poté, co povstání vypuklo?

Foto: Bundesarchiv,  CC BY-SA 3.0 de
"Prvotní jednání byla vedena už od přelomu dubna a května se zástupci vládního vojska, resp. s odbojáři z Hnutí za svobodu. To bylo napojeno přes prostředníky i na Českou národní radu, ta se ale teprve etablovala. Vznikla vlastně až na konci dubna ze zástupců různých odbojových organizací. Myslím, že na to tehdy neměla kapacitu."

Jaká byla reálná role vlasovců v Pražském povstání?

"5. května v odpoledních a večerních hodinách se po velké diskusi, po střetu mezi generálem Buňačenkem jako velitelem divize a vrchním velitelem Vlasovem, rozhodli jít na Prahu. Naštěstí pro povstalce převážil názor generála Buňačenka, který se opíral o většinu svých důstojníků. Ti chtěli jít proti Němcům. Vlasov už nechtěl, ten se chtěl soustředit na to, aby 1. divize postupovala naproti Američanům. Šlo mu o to zachránit své vojáky. 5. května večer byla odeslána část samostatného průzkumného oddílu včetně několika obrněných vozidel a tanků T-34, tedy těch prvních tanků sovětské výroby, které dorazily do Prahy, podél Berounky směrem k Radotínu a Zbraslavi. Kolem půlnoci z 5. na 6. května došlo k souboji mezi touto jednotkou vlasovců a příslušníky SS na Zbraslavi. Ti byli pod tlakem svého velení, aby rychle postupovali na Prahu. A když viděli, že proti nim stojí jednotka vyzbrojená těžkou technikou, tak se zastavili. To vedlo k tomu, že SS nepřekročili Berounku a nedostali se k Velké Praze už v noci z 5. na 6. května.

V dopoledních hodinách 6. května pražské povstalecké vedení posílá jednoho emisara na Berounsko za druhým s výzvou: přijďte do Prahy! Celé to bylo vyvoláno německým tlakem, nicméně 6. května dopoledne řešil velitel divize ještě problém, jak se vypořádat s posádkou německého výcvikového prostoru v Jincích. Ta po konfrontaci v Hořovicích a dalších místech ustoupila na západ. Tím pádem se celé divizi vlasovců uvolnila cesta a oni směřovali odpoledne 6. května na Prahu. Jejich proud byl poměrně široký. Minimálně čtyři pěší pluky a další doprovodné jednotky včetně dělostřelectva, jezdectva atd. postupovaly a dostaly se do Prahy. 6. května večer svolal generál Buňačenko poradu v Řeporyjích, kde vydal rozkazy pro následující den. V těch rozkazech bylo uvedeno, že vlasovci musí pomoci bratrům Čechům dobýt Prahu.

Foto: Bundesarchiv,  CC BY-SA 3.0 de
7. května nastal hlavní souboj, kdy kolony vlasovců v brzkých ranních hodinách postoupily na Vinohrady a dále do Malešic. Přitom likvidovaly německé posádky, až se u Malešic střetly s útočnými kolonami. Zastavily tam kolonu německých obrněných vozidel, kdy to první vlasovci dokázali protitankovým dělem zlikvidovat. Němci tím byli překvapeni, nepočítali s tím, že by je povstalci byli schopni zdálky ohrozit. Hlavní část jednotek vlasovců postoupila na Pankrác, tam byl nápor jednotek SS velmi silný. Zůstali tam několik hodin, které byly naprosto klíčové. Němci, kteří v ranních hodinách šli do útoku, se stáhli a ustoupili. Vlasovci pak pronikli až směrem k Podolí. 7. května se ale situace zkomplikovala.

Nedá se říct, že by Josef Smrkovský nebo ostatní členové České národní rady nestáli o podporu vlasovců. Oni věděli, že je to jediná reálná síla. Tím spíše, že Američané po osvobození Plzně nepokračovali hned na Beroun a na Prahu. Ale komunisté a představitelé revolučních odborů v čele se Smrkovským se báli názoru sovětského vedení na tyto odpadlíky a zrádce, a proto se s nimi nechtěli spojovat. Zároveň se velení vlasovců dozvědělo, že Američané nepůjdou do Prahy. A přišly také první informace o tom, že Rudá armáda zahájila Pražskou operaci a směřuje na Prahu. A to byly podle mého názoru faktory, které rozhodly. Vlasov dal ve večerních hodinách rozkaz jednotlivým jednotkám ustoupit zpátky na Berounsko a 8. května vydal rozkaz: kdo chce k Američanům, pojďte se mnou.

Pražské povstání,  foto: APF ČRo

V té době ale přišli znovu emisaři z Prahy a žádali v dopoledních hodinách 8. května o pomoc, Praha na tom byla stále špatně. Vlasov však řekl, že je mu to už jedno, a vyrazil k Američanům do Plzně. Chtěl připravit příjezd své divize. Mimochodem neúspěšně, Američané na to nepřistoupili. V té době také speciální skupiny agentů NKGB, které byly vysazeny v Brdech, směřovaly do Suchomast s úkolem zabít nebo unést Vlasova, případně Buňačenka. Ten ovšem emisarům z Prahy řekl, že je Kyjevák a že ví, že Čechoslováci osvobozovali Kyjev. Slíbil, že povstalcům pomůže a dá jim jednotku, která bude společně s nimi bojovat proti Němcům až do konce, do posledního vojáka.

Vyslal lehký dělostřelecký oddíl, který se vracel po plzeňské silnici, a dostal se až na Smíchov. Přijal ho Jaromír Nechanský jako zástupce České národní rady a Karel Kutlvašr jako velitel Pražského povstání. Oba byli informováni, že ta jednotka jsou rudí partyzáni. To nebyla pravda, byli to vlasovci. A na Smíchově a Zlíchově 9. května zadrželi poslední postup Němců. Bojovali s nimi až do 9. května večer, teprve pak tam dorazili rudoarmějci. Ti se však nezapojili do bojů, zajímali je spíš vlasovci, které chtěli pochytat. Takže vlasovci splnili úkol, který jim generál Buňačenko dal, a zůstali s povstalci až do konce.

Pražské povstání,  foto:  Archiv hl. města Prahy
10. května vznikla iniciativa místního odboje, aby byla vlasovcům vyjádřena podpora. Chtěli vysvětlit Sovětům, že vlasovci pomohli výrazně Praze, aby neskončila jako Varšava. Sověti s nimi ale měli jiné plány. Některé postříleli na místě, neměli skrupule ani se zraněnými v nemocnicích. Zbývající divize ustupovala po ose Příbram, Hořovice a v prostoru Lnáře u americké stop-line čekala na svůj osud. Divize byla oficiálně rozpuštěna. Je zajímavé, že dnes můžeme ze sporých údajů z ruských vojenských archivů vyčíst, že sovětské jednotky, které vykazovaly, kolik vlasovců zajaly, zadržely asi půlku vojáků z divize. Můžeme tedy předpokládat, že té druhé půlce Američané umožnili, aby vojáci individuálně nebo ve skupinách přešli demarkační linii, dostali se do amerického týlu, a tím se zachránili. Faktem je, že někteří velitelé pluku žili později v Americe, v Austrálii a tak dále. Někteří vlasovci se ale v Praze na místě zastřelili a pak už následovala cesta v kolonách do gulagu. Myslím si, že minimální trest byl stejně vysoký jako pro německé zajatce, to znamená deset let. Nevylučuji ovšem, že řada z nich zůstala v gulagu i nadále. Pravděpodobně ani potom se ti vojáci nemohli vrátit ke svým rodinám, ale byli přikázáni na jiném místě v Sovětském svazu."

Proč podle vás jsou v roce 2020, 75 let od konce druhé světové války, vlasovci tak horkým tématem?

"Proč jsou horkým tématem, to je velmi zajímavá otázka. Proč potřebuje ruská společnost, lépe řečeno administrativa prezidenta Putina, oživovat tyto staré záležitosti a vlastně popírat historickou realitu? Ta je mimochodem doložitelná z ruských archivů, proto jsou také zavřené. Je to proto, že ruské vedení z jakýchsi vnitřních politických důvodů navazuje na stalinský mýtus. Posiluje myšlenku, že Rusko je nástupcem všeho úspěšného a pozitivního, co Sovětský svaz vykonal. To znamená i osvobození střední a východní Evropy a vytvoření velkého předmostí a vzniku Sovětům nakloněných lidově demokratických republik. K tomu patří i mýtus osvobození Prahy Rudou armádou. Politické vedení Ruska dnes vede boj se svými vlastními zrádci, proto také ty fyzické útoky na přeběhlíky, kteří opustili ruské bezpečnostní služby a přešli na západ. Myslím si, že ruské vedení odvádí pozornost od svých současných problémů. Musí na jednu stranu žít s někým, koho je možno historicky označit za zrádce, a na druhé straně nechce připustit diskusi. Mimochodem v 90. letech vyšla v Rusku řada publikací, které osvětlovaly osudy těchto útvarů, vojáků i celých politických hnutí. To se týká i tisíců ruských rodin. Byli to jejich příbuzní a ty rodiny od konce druhé světové války nevěděly, kde padli nebo byli zajati, zda dožili někde v gulagu a co se s nimi vlastně stalo. Teprve po pádu Sovětského svazu bylo možno tyto otázky otvírat. To je pro ruské vedení velmi nepříjemné. Ukazuje to, že v každé době proti němu existuje nějaká politická nebo dokonce vojenská opozice. A z těchto důvodů je pro ně jednodušší každý rok nebo na každé kulaté výročí organizovat velkou přehlídku, která navazuje na úspěšný vstup Rudé armády do střední a východní Evropy, bez ohledu na následky pro jednotlivé národy a státy. Proto se nechtějí tohoto stalinského mýtu vzdát a proto na něj navazují. A vlasovci do toho jednoznačně nezapadají. A speciálně jejich heroické vystoupení ve prospěch Pražského povstání!

Pamětní deska věnovaná Vlasovcům pražskou částí Řeporyje,  foto: Igor Budykin