21. srpen 1969 - Republiku si /zase/ rozvracet nedáme!

Srpen 1969 v Praze, foto: Muzeum policie ČR

V našich moderních dějinách je několik dat, kdy se Česko ocitlo doslova na křižovatce. Jsou to 28. říjen 1918, 15. březen 1939 nebo 25. únor 1948. A taky 21. srpen 1968, kdy do Československa vtrhly armády pěti států Varšavské smlouvy, a ukončily tak demokratizační proces nazvaný pražské jaro. Tehdy šlo o zásah cizích armád, proti kterému se zvedl odpor celého národa, včetně tzv. reformních komunistů. O rok později, 21. srpna 1969, už ale vypadala situace docela jinak. Události staré půlstoletí připomenou ukázky z archivu Českého rozhlasu.

Srpen 1969 v Praze,  foto: Muzeum policie ČR

S blížícím se prvním výročím srpnové okupace rostl v čs. společnosti neklid a komunistické vedení si toho bylo velmi dobře vědomo. Zásahové jednotky Veřejné bezpečnosti už začátkem srpna nacvičovaly rozhánění demonstrantů v ulicích. Použily k tomu i obrněné transportéry. Z Polska se dovezly speciální vrhače slzných granátů. Po celé republice se také scházely aktivy komunistů a lidových milicionářů. K jejich účastníkům promlouvali vysocí straničtí a vládní představitelé, například tehdejší předseda vlády Oldřich Černík:

Srpen 1969 v Praze,  foto: Muzeum policie ČR
"Přicházející srpnové dny jsou pro některé lidi záminkou, jak z odstupu jednoho roku prokázat neudržitelnost naší vnitřní a zahraniční politické orientace. Organizátoři těchto akcí jsou titíž lidé, kteří po lednu roku 1968 zneužili očistného proudu, který nastoupila Komunistická strana Československa. Tito organizátoři zvolili letos novou taktiku. Opět se snaží, ale tentokrát potajmu, vyvolávat neklid a vytvářet atmosféru strachu. Vědí, že v takové atmosféře může i drobná iniciativa přerůst v rozsáhlý konflikt s velmi složitými následky."

Připomeňme, že Oldřich Černík sám patřil k nejpopulárnějším tvářím pražského jara. Byl však také jedním z těch, kdo v srpnu 68 podepsal tzv. Moskevské protokoly. Podle historiků zůstal i po nástupu Gustáva Husáka v dubnu roku 1969 ve své funkci proto, aby během normalizace udělal "špinavou" práci. Patřilo k tomu i potlačení demonstrací v roce 1969. Demonstranti se v centru Prahy začali denně scházet už od 16. srpna. Jejich počet postupně rostl a 20. srpna došlo na Václavském a Staroměstském náměstí k prvním velkým srážkám s policií. Policie tehdy proti demonstrantům použila obušky, vodní děla i slzný plyn, ti zase stavěli barikády a házeli dlažební kostky. Ještě větší demonstrace v Praze, v Brně, v Liberci a dalších městech proběhly 21. srpna. O jejich potlačení informoval na Federálním ministerstvu vnitra tehdejší státní tajemník plukovník Ján Majer.

Srpen 1969 v Praze,  foto: Muzeum policie ČR
"Tyto kontrarevoluční demonstrace a činy se vyznačovaly velkou agresivitou a surovým vandalstvím. V jejich průběhu došlo k velkým hmotným škodám na majetku podniků, soukromých osob a na zařízení Veřejné bezpečnosti. Mnozí výtržníci byli ozbrojeni železnými tyčemi, dřevěnými obušky, slzotvornými bombičkami a lahvemi s hořlavinou. Z davu se střílelo z pistolí i samopalů. Za této situace už nemohli nasazení příslušníci Veřejné bezpečnosti, Lidových milicí a armády vystačit s výzvami. Byli donuceni použít obušky, plyn, vodu a další mírnější prostředky k rozehnání demonstrantů."

Plukovník Majer ovšem nepřiznal, že k těmto mírnějším prostředkům patřila obrněná technika, tankový pluk o síle 88 tanků a vodní děla. Proti demonstrantům bylo kromě jednotek VB a oddílů ministerstva vnitra nasazeno i 20 tisíc vojáků a 27 tisíc příslušníků milicí. A za střelbou ze samopalů v davu vůbec nebyli demonstranti, jak tvrdil soudruh plukovník, ale právě lidové milicionáři. Zastřeleno přitom bylo celkem pět mladých lidí. Nejmladšímu z nich, žáku základní školy Bohumilu Siřínkovi, bylo teprve čtrnáct let. Kromě něj zahynuli ještě osmnáctiletý učeň František Kohout, devatenáctiletý elektrikář Vladimír Kruba, osmnáctiletá švadlena Danuše Muzikářová a osmadvacetiletý trenér hokejového dorostu Stanislav Valehrach. Další desítky lidí byly zraněny. O nich ovšem v médiích nepadlo ani slovo. Český rozhlas zato přinesl reportáž z nemocnice, kde se léčili zranění policisté:

Srpen 1969 v Praze,  foto: Muzeum policie ČR
"Jako lékař ošetřovny mohu hovořit pouze o konkrétních případech, které prošly mýma rukama. Chtěl bych především zdůraznit nervový šok, který byl vyvolán psychologickým působením řvoucí lůzy. To nelze opomenout, jestliže se ocitne příslušník Veřejné bezpečnosti uprostřed davu, který jej ohrožuje bezprostředně na životě, sprostě mu spílá a nadává. V první řadě bylo nutno zvládnout tento psychický šok, který byl podmíněn bolestivým zraněním, utrpěným buď kopanci, nebo dlažebními kostkami, které na ně byly vrhány."

- Zastavujeme se nad lůžkem mladého příslušníka Sboru národní bezpečnosti. Jaké jsou vaše vzpomínky? –

"Jsem kapitán od pořádkové jednotky. Při vjezdu Italskou ulicí na roh Anglické ulice byli jsme napadeni skupinou asi čtyřiceti chuligánů. Házeli po nás různé předměty, kostky, cihly, přičemž byl můj řidič zasažen do tváře a já jsem byl zraněn do pravého oka úlomky skla. Byl jsem převezen do Všeobecné nemocnice, a když jsem po ošetření vyšel ven, přijížděla zrovna osádka nějaké sanitky. Když mne spatřili, začali na mne řvát: syčáku, svině gestapácká, my ti to voko dorazíme."

Propaganda v oficiálních sdělovacích prostředcích se po 21. srpnu rozjela naplno. V rozhlase vystupovali jeden za druhým lidé, kteří tvrdé potlačení demonstrací schvalovali. Například komunistický předák z ČKD trakce Bohumil Kučera:

Zleva: Ludvík Svoboda,  Gustáv Husák,  foto: Peter Zelizňák,  Public Domain
"V souvislosti s věcmi, které se odehrávaly v předcházejících dnech, chtěl bych říci, a jistě se mnou budou všichni souhlasit, že takovýmto způsobem pořádek, životní úroveň a dobro pro nás všechny v naší republice nevybudujeme. Budeme-li třískat výkladní skříně, budeme-li vandalizovat, zapalovat naše hodnoty, budeme-li házet kamení po lidech, kteří to dobře myslí, kteří nechtějí nic jiného, než dobro pro nás všechny, tak se nikdy nikam nedostaneme."

Emotivním vystoupením přispěla i skálopevná komunistka herečka Světla Amortová:

"Z jakého černého podhoubí vyrůstají ony zbytečné a nikomu nepotřebné činy!? Činy namířené proti nejvlastnějším zájmům našeho národa. Je přece jasné, že v tomto státě nikdo nedocílí žádný mocensko-politický zvrat. Chtějí jen štvát lidi do neštěstí. Chtějí krev, chtějí soustavně ničit morální a materiální hodnoty. Soudruzi Svoboda a Husák jasně ukázali ve svých posledních projevech, s kým máme tu čest. Musíme si všichni uvědomit, že dnes jsou jen dvě cesty. Buď s vlastním lidem ke skutečným socialistickým jistotám a pokojné perspektivě, anebo proti svému národu do chaosu a rozvratu."

Srpen 1969 v Praze,  foto: Muzeum policie ČR
Skutečné socialistické jistoty a pokojnou perspektivu našeho lidu pak měl podle mínění komunistů zajistit tzv. pendrekový zákon, který Federální shromáždění pod vedením Alexandra Dubčeka přijalo hned 22. srpna, tedy pouhý den po potlačení demonstrací. Zpětně se tak legalizovalo násilí, které policie, armáda a Lidové milice proti demonstrantům použily. Za zastřelené či zraněné lidi nebyl nikdo vyšetřován ani soudně stíhán. Pořádkové jednotky zato zadržely téměř dva půl tisíce lidí. Několik set z nich bylo díky pendrekovému zákonu odsouzeno ve speciálním zkráceném řízení k nepodmíněným trestům, další tisíce byly vyhazovány ze zaměstnání a škol.

Nejhorší důsledek násilného potlačení demonstrací v srpnu roku 1969 však nebyl v těchto číslech. Byl spíš ve vědomí, že naděje pražského jara v roce 1968 potlačila cizí vojska, o rok později jsme si však na totéž stačili sami...

Srpen 1969 v Praze,  foto: Muzeum policie ČR