Rizika české ekonomiky

11-01-2007

Česká ekonomika prosperuje a mělo by se jí dařit i v letošním roce. V tomto ohledu se všichni ekonomičtí odborníci shodují. Mnozí ale zároveň upozorňují, že krásné počasí s modrou oblohou nepotrvá věčně a ekonomickou tlakovou výši by mohla rychle vystřídat tlaková níže, spojená s prudkou bouří. Prosperující česká ekonomika v sobě skrývá také rizikové faktory. Blíže k tomu Zdeněk Vališ.

Experti Mezinárodního měnové fondu, kteří loni v září hodnotili stav české ekonomiky a veřejných financí, na závěr své mise konstatovali, že pokud se v Česku dělá nějaká velká ekonomická chyba, tak je to ztráta času. Řekli tím vlastně, že země mohla už dávno nastartovat reformy, na jejichž nezbytnosti se přitom shoduje drtivá většina odborníků i politiků. Ten seznam je notoricky známý: penzijní reforma, zdravotní reforma a reforma sociálních dávek. Kromě toho je ale také nutné myslet na prosperitu pro příští roky. Do tohoto seznamu by se daly zařadit třeba investice do vzdělání nebo daňová reforma. To, že čas neúprosně kvapí, naznačuje i hlavní ekonom Raiffeisen Bank Pavel Mertlík, někdejší sociálnědemokratický ministr financí.

"Například ratingová agentura Standard & Poor's se vyjádřila tom smyslu, že pokud Česká republika nespustí alespoň část reforem v roce 2008, tak pravděpodobně změní buď výhled nebo i rating České republiky směrem dolů. Hrozba je to tedy poměrně silná, je silný tlak ze strany finančních trhů i mezinárodního prostředí obecně, samozřejmě včetně Evropské unie."

A co podle Pavla Mertlíka nejvíce spěchá?

"Na prvním místě je bezesporu penzijní reforma. Spolu s ní je významná i reforma zdravotnictví. Není ale tak naléhavá z hlediska objemu prostředků, které zdravotnictvím protékají. Je to sice známá černá díra ekonomiky, ale rozměr tohoto systému proti tomu, jakou váhu na hrubém domácím produktu a na rozpočtu má penzijní systém, je mnohem menší. U penzí předpokládáme, že už od roku 2008 by mohlo dojít k podstatné změně parametrů stávajícího penzijního pilíře, to znamená například prodloužení věku pro odchod do důchodu a změna některých náhradních lhůt vyplácených státem do penzijního systému. Šlo by tedy o pokračování změn, které proběhly už před třemi lety. Velmi důležité je to, aby se do budoucna neopakovalo zvyšování penzí nad rámec zákonného minima, které je dáno inflací. V posledních třech letech se penze zvyšovaly podstatně rychleji a v důsledku toho byla stabilita penzijního systému docela vážně narušena. Pravděpodobně lze také letos předpokládat, že už padnou také návrhy na zavedení fondového pilíře penzijního systému. Tady bych byl ale velmi opatrný."

Rovněž analytik společnosti PPF Pavel Kohout hovoří především o penzijní a zdravotní reformě.

"To jsou sektory, kde se točí obrovská množství peněz, a která mohou časem pro českou ekonomiku znamenat opravdu zásadní průšvih."

Důchodová reforma vloni jen přešlapovala na místě, ačkoli její základní principy dohodli politici už koncem roku 2005. Kvůli blížícím se červnovým volbám ale zůstala dohoda bez podpisu. Komunisté totiž nesouhlasili se zvyšováním věkové hranice odchodu do důchodu. A sociální demokraté trvali na konsensu všech parlamentních stran. Výsledky mnohaměsíční práce expertního týmu pod vedením jednoho z našich největších odborníků na penzijní reformu Vladimíra Bezděka z České národní banky tedy zůstaly nevyužity. Jsou ale stále k dispozici i dnešním politikům. Ministr práce a sociálních věcí Petr Nečas, který zůstává ve funkci i ve druhé Topolánkově vládě, považuje penzijní reformu za svou prioritu a chtěl by ji nastartovat už v roce 2008. Nanejvýš zralé pro reformu jsou ale podle ekonomů a většiny politiků také výdaje státního rozpočtu. Bez této reformy nebude možné dostat pod kontrolu dluhy. Reakce široké veřejnosti je přitom rozporuplná. Průzkumy ukazují, že většina lidí chápe nutnost reformy veřejných financí, stejná část veřejnosti si ale vůbec nepřipouští omezování sociální funkce státu. Proto také hlavní ekonom City Bank Miroslav Plojhar připomíná, že k úspěchu reformy nestačí jen politická vůle.

"Ekonomice se daří, přesto máme deficity přes sto miliard ročně, narůstám státní dluh o více než sto miliard korun ročně. Je to ale, když to řeknu nadneseně, otázka vůle celého národa, jestli chce skutečně dál nořit do dluhů nebo s tím něco dělat. Prozatím se zdá, že se s tím nic dělat nechce."

Rostoucí sociální výdaje budou dělat hlavu každé vládě. Byla to i pravice, která zvedla ruku při prosazení štědrých předvolebních slibů. Státní rozpočet to bude v letošním roce stát navíc skoro 70 miliard korun. Velkorysé výdaje ale nedokáže dorovnávat ani svižný ekonomický růst. Výsledkem je rostoucí dluh. Zatím se ovšem můžeme utěšovat tím, že se nic dramatického neděje.

"V poměru k ekonomice, k HDP, dosahuje stání dluh 25 procent. To je na jednu stranu hodně, na druhou stranu většina zemí Evropské unie je na tom mnohem hůře."

Říká Miroslav Plojhar. Žádné problémy nedělá Česku ani maastrichtské kritérium, dluhový limit, jehož překročení neumožňuje přijmout euro.

"Také v tomto ohledu jsme na tom vcelku dobře. Celkový veřejný dluh, který se počítá do maastrichtského kritéria, je v našem případě zhruba 30 procent hrubého domácího produktu.. Maastrichtské kritérium je 60 procent. Z tohoto pohledu vyplývá, že si můžeme opravdu půjčovat velmi dlouho."

Přesto právě zde číhá velké riziko.

"Dnes platíme za správu státního dluhu, to znamená za to, že nám někdo půjčuje, zhruba 40 miliard korun ročně. Těch 40 miliard platíme za předpokladu, že náklady na financování dluhu jsou velmi nízké, protože jsou velmi nízké úroky ve světě. Půjdou-li úroky ve světě nahoru, vzrostou i náklady na financování dluhu. Můžeme se pak dostat do něčeho, čemu se říká dluhová past. Budeme platit tolik úroků, že jenom kvůli nim poroste celkový dluh."

11-01-2007