V Miláně žila záhadná postava české historie - Vilemína z Čech

12-10-2013

Charismatická osobnost Vilemína z Čech představující jednu ze záhad české historie. Když 24. srpna v roce 1281 nebo 1282 zemřela ve farnosti kostela svatého Petra nedaleko milánského Dómu, nikdo netušil, co bude následovat.

Společenství cisterciáckých bratří v Chiaravalle udržuje opatství až do současnosti, foto: Michaela Krčmová / Český rozhlasSpolečenství cisterciáckých bratří v Chiaravalle udržuje opatství až do současnosti, foto: Michaela Krčmová / Český rozhlas Po slavnostním přenesení jejích ostatků do cisterciáckého opatství Chiravalle za městem počet jejích následovníků i mezi významnými milánskými rodinami narůstal. Vilemínin kult však o devatenáct let později ukončil inkviziční proces, při němž se poprvé a prozatím naposledy objevilo svědectví, že se jednalo o dceru z rodu Přemyslovců, snad starší sestru Anežky České.

Když hlavní svědek inkvizičního procesu Andrea Saramita v létě roku 1300 v Miláně prohlásil, že se o Vilemíně říkalo, že jejím otcem je český král a matkou Konstancie Uherská, pro soudce to nebyla důležitá informace, neboť už dále její původ nezkoumali. Zajímala je především historie vzniku Vilemínina kultu a jeho praktikování. „Jediné dosud existující informace o Vilemíně, která se od sedmnáctého století označuje jako Vilemína z Čech – Guglielma da Boema – máme z tohoto inkvizičního procesu. Výslechy svědků zaznamenal notář a jejich manuskript je dnes uložen v Ambrosiánské knihovně v Miláně. Vilemínin původ je v protokolu zmíněn celkem třikrát, včetně zprávy o cestě do Čech po její smrti,“ říká profesorka Milánské univerzity Marina Benedetti, která celý protokol přeložila z latiny do italštiny a Vilemíně věnovala odbornou studii s názvem Io non sono Dio – Já nejsem Bůh.

Cesta do středověké Lombardie

Klášterní hřbitov v Chiaravalle, foto: Michaela Krčmová / Český rozhlasKlášterní hřbitov v Chiaravalle, foto: Michaela Krčmová / Český rozhlas Vilemína se objevila v nábožensky citlivém prostředí lombardské metropole společně se synem kolem roku1260 abydlela postupně na třech místech, naposledy v domě u farního kostela svatého Petra v centru Milána. Dům ani kostel dnes neexistují. Proslavila se svou pomocí chudým a nemocným, prý měla zázračné léčitelské schopnosti. Je možné, aby se údajná přemyslovská princezna jen tak usadila ve druhé polovině 13. století na místě tak vzdáleném?

Profesor Josef Žemlička o něčem takovém velmi pochybuje. Obvykle se členové královské rodiny pohybovali v doprovodu a o jejich cestách se vědělo. Přemysl Otakar I. byl oficiálně dvakrát ženatý a z druhého manželství s Konstancií Uherskou se narodilo devět dětí, mezi nimi i nejmladší Anežka Česká. O ženách a dcerách toho víme na rozdíl od mužských potomků velmi málo a „vrtkavý“ král Přemysl se ke členům své nejbližší rodiny nechoval zrovna nejlépe. Svou první ženu Adlétu Míšeňskou dokonce zapudil a čtyři děti vzešlé z tohoto manželství prohlásil za nelegitimní.

„Jednou z hypotéz týkající se Vilemínina původu také je, že mohla být vyhnána z některého z klášterů poté, co přivedla na svět nemanželského syna. Ale stejně tak se mohlo jednat o obyčejný podvod, ta žena mohla chytře využít informací, které se dozvěděla na svých cestách třeba přes Korutany, kde byla za korutanského vévodu Bernarda provdána Judita, jedna z dcer Přemysla a Konstancie,“ vysvětluje profesor Žemlička. Bohužel na české straně jakákoli informace o původu Vilemíny chybí a i její jméno je pro přemyslovskou dynastii zcela netypické.

Kongregace vilemínitů

Klášterní hřbitov v Chiaravalle s detailem náhrobní desky Raffaela Mattioli, foto: Michaela Krčmová / Český rozhlasKlášterní hřbitov v Chiaravalle s detailem náhrobní desky Raffaela Mattioli, foto: Michaela Krčmová / Český rozhlas Ať už přišla Vilemína do Milána odkudkoli, jisté je, že se muselo jednat o mimořádnou osobnost, která měla být podle svědků převtělením Ducha svatého. K jejímu hrobu v opatství Chiaravalle putovali následovníci, členové kongregace poblíž hrobu slavili mše, chodili se svícemi a v soukromých domech se na počest „její svatosti“ konaly slavnosti. K jejím nejvěrnějším následovníkům patřili již zmíněný Andrea Saramita a Mainfreda da Pirovano, příbuzná vládnoucího milánského rodu Visconti.

Nejzávažnějším proviněním tehdejší ženské hereze bylo podle inkvizičního soudu sloužení mše a udělování svátosti eucharistie kněžkou, v našem případu Mainfredou, které podle církevního dogmatu náležely pouze mužům. Oba hlavní svědkové procesu, Andrea i Mainfreda, byli nakonec prohlášeni za kacíře a upáleni. Aby se zabránilo uctívání Vilemíny, její ostatky byly spáleny a hrob zničen.

Dnes je opatství Chiaravalle součástí Milána, kam se lze bez potíží dostat hromadnou městskou dopravou. Je příkladem krásné gotické architektury s románskými prvky, ale hřbitov přiléhající k opatství je veřejnosti nepřístupný. Kvůli Vilemínině památce je na své výslovné přání na klášterním hřbitově pochován italský bankéř Raffaele Mattioli, mecenáš a významný donátor opatství. Třinácté století je bohaté na reformátorské snahy, zapojení zejména urozených žen do církevního života, vzniklo mnoho řádů k obrodě církve. Mezi kacířstvím a svatostí je velmi tenká hranice a v mnoha případech stačilo málo, aby se z dnes uctívaných světců a světic stali kacíři nebo kacířky.

Ve středověku vznikla také jedna z legend rozšířených v Lombardii a okolí o tom, že církevní reformátor přijde z dalekých Čech. Neříká se v ní ale, zda to bude žena či muž. Legenda o století později nabyla skutečných reálných rozměrů v osobnosti mistra Jana Husa. Bohužel se nám však prozatím nepodařilo hodnověrně prokázat, jestli měl svou ženskou předchůdkyni.

 

Příspěvek jsme poprvé vysílali 9. února 2013, dnes jste jej mohli slyšet v repríze.

12-10-2013