Severní Čechy - Fukov a Děčín

03-08-2001

Dnes se v naší pravidelné rubrice vypravíme se Zdeňkou Kuchyňovou do nejsevernější oblasti Čech, kde mimo jiné navštívíme zaniklou obec Fukov a město Děčín.

Fukov, foto: Slick, CC BY 3.0 UnportedFukov, foto: Slick, CC BY 3.0 Unported Dnes se vydáme na úplný sever Čech a navštívíme obec Fukov. Vlastně se vypravíme do obce, která už neexistuje. Na jejím místě stojí pouze kříž. Obec však není zapomenuta, o což se zasloužila skupina historiků, nadšenců a recesistů, která se sdružila ve spolku s neuvěřitelně dlouhým názvem Společnost pro přepravu ročních období vodní cestou do Děčína. Jak už její jméno napovídá, formou zábavné plavby přiváží do Děčína například jaro či odváží ho hor zimu. A právě jednou z mnoha aktivit společnosti jsou i každoroční pochody do obce Fukov. Jak uvedl její člen Milan Rosenkranz, jinak také ředitel děčínského muzea, poslední výlet se uskutečnil v polovině července.

Zdroj: Deutsche Fotothek, CC BY-SA 3.0 GermanyZdroj: Deutsche Fotothek, CC BY-SA 3.0 Germany "Fukov to byla kdysi nejsevernější samostatná obec Čech. Je to takové území, které je jako by vykousnuto z německého území a tamní obyvatelé už asi dvakrát v historii vyjádřili svoji touhu setrvat na českém území, protože samozřejmě to byla i otázka náboženská, protože obyvatelé Fukova byli většinou katolíci oproti sousednímu Sasku, které bylo evangelické. Ale tato vesnice samozřejmě jako všechny v tomto pohraničí velice těžce utrpěla válkou a následným odsunem německých obyvatel, kdy byla téměř vylidněna. Veškeré pokusy o osídlení z české strany byly neúspěšné, takže vesnice se ocitla v hraničním pásmu, byla pozvolna likvidovaná, v roce 1960 byl vyhozen do luftu i kostel a zlikvidován hřbitov, takže z bývalé vesnice, která měla v roce 1938 okolo 800 obyvatel a asi 150 domů vpodstatě dnes nezůstalo vůbec nic, jenom zbytky hřbitova. Protože řada nás, kteří pořádáme tyto akce jsou historici a myslíme si, že historie Fukova patří k historii našeho okresu a Fukov - pohledniceFukov - pohlednice že tato vesnice byla vymazána z mapy, tak jsme se rozhodli ji připomenou tímto pochodem. To znamená už třetí rok se tam letos vypravujeme s řadou našich příznivců. Snažíme se zmapovat dopodrobna historii této obce, hledáme staré katastrální mapy, dáváme dohromady vzpomínky pamětníků a jak je vidět letošní zájem, kdy se zúčastnilo výletu asi 70 lidí, svědčí o tom, že ta vesnice zapomenuta nebyla, není a do budoucna se budeme snažit, aby nikdy už zapomenuta nebyla."

První zmínky o Fukovu pocházejí už ze 13. století. Největšího rozvětu obec dosáhla v předválečné době. Byla tu napříkla banka, závod na zpracování kamene, šest hostinců, dva taxikáři, řada živností a podnikatelů. Jak už se zmínil pan Rosenkranz, členové společnosti se snaží vyhledávat fukovské rodáky.

"Loni jsme tam zrovna měli obyvatele, co byl Čech, který se tam narodil v roce 1930. Pocházel ze smíšeného manželství a po válce mu bylo dovoleno zůstat na území Česka. Ale bohužel zatím se nám nepodařilo na německé straně vypátrat nikoho z těch původních vysídlených obyvatel. Jednak už uplynulo příliš mnoho let a jednak kontakty zatím na tu německou stranu ohledně Fukova nejsou tak silné, aby ti pamětníci přišli. I když samozřejmě někteří pamětníci jsou, o čemž svědčí skutečnost, že když se tu loni v září u příležitosti 40 let likvidace kostela sloužila vzpomínková česko-německá mše za celkové usmíření, z řady německých měst se přijeli podívat spíše ti potomci bývalých vysídlenců. Takže myslím, že do budoucna ty styky budou možná ještě větší."

Fukov však není jediná obec, která zanikla. Stejný osud postihl v Krušných horách v pozdějších dobách i řadu dalších obcí.

"Ty severní Čechy jsou na tom špatně. Především vezmeme-li oblast Krušnohoří, kde bylo likvidováno několik desítek obcí. Ovšem to nemá nic společného s rokem 1945, ale daleko pozdějími lety, když se rozšiřovala těžba hnědouhelná, kdy byly obce likvidovány z čistě zištných důvodů. V našem okrese tento Fukov je jediná taková samostatná obec, která byla likvidovaná bez jakékoliv památky a samozřejmě na okrese se nachází řada takových osad menších, jmenujme například Stínky, Homoli - to byly osady, které čítaly třeba dvě desítky domů, které v poválečném období již nebyly osídleny, byly zničeny, zlikvidovány. Takže chceme připomenout i historii těchto zaniklých vesnic. Máme pořád co dělat do budoucna."

Kromě tohoto vážného historického zájmu pořádá spolek i různé veselé akce. Například v Děčíně po 60ti letech obnovili tvz. velikonoční jízdu, jejíž tradice sahá až do 15. století. A Milan Rosenkranz neopomněl na závěr našeho povídání pozvat návštěvníky do "svého" muzea v Děčíně.

"Na sezónu máme řadu velmi zajímavých výstav. Když tedy nepočítám stálou expozici vývoj lodní plavby na Labi, tak tady máme instalovanou první soubornou výstavu cibulového porcelánu vůbec v Čechách. Ta zatím nikde v Čechách vystavena nebyla. Prezentují se tady výrobky od konce 18. století až po nejnovější produkci podniku Dubí. Potom tady máme také velice pěknou výstavu věnovanou 280. výročí blahoslavení Jana Nepomuckého a ohlasu jeho kultu v dějinách našeho okresu. Myslím, že si každý u nás najde podle svého zájmu tu pravou výstavu, která by se mu nejvíc líbila."

Zámek v Děčíně, foto: CzechTourismZámek v Děčíně, foto: CzechTourism Kromě muzea má Děčín i řadu dalších zajímavostí - například místní zámek, který se zásluhou rodu Thunů stal v minulém století proslulým kulturním centrem. Rádi sem zavítali osvícenci, vědci, malíři, hudebníci i politikové. Jmenujme např. Josefa Dobrovského, Josefa Jungmanna či Fryderika Chopina, který zde v roce 1835 zkomponoval a představil svůj valčík Asdur zvaný "Děčínský". V současnosti je zámek v rekonstrukci, ale určitě stojí za to prozkoumat i podzámčí, které tvoří se zámkem rozsáhlý komplex. Například barokní ozdobná zahrada ze 17. století, která patří k nejhodnotnějším uměleckým památkám v Děčíně. Přes místní řeku Ploučnici se klene mohutný most s barokním sousoším. Ze středověku jsou zde dochovány povodňové značky, které jsou cennou hydrometrickou památkou. K samotné řece Ploučnici se vztahuje velké množství zdejší pověstí jako například tato:

Rozbouřenou řeku utišil až svěcený obraz

Nejkrásnější děčínská pověst se vztahuje k vysoké skále, zvané od nepaměti Pastýřskou stěnou, na které jako zajímavé "orlí hnízdo" sedí stejnojmenná romantická stavba. Pověst vznikla v dávných dobách, kdy ještě na vrcholu skály nerostly žádné stromy, a dosud nestály ani domy u její paty.

V protějším děčínském hradu žil tehdy rytíř Jakub, který rád holdoval lovu a vydatnou večeři zaléval dobrým vínem. Jednou v noci ho probudilo ostré zelenavé světlo, které přicházelo právě z těchto míst. Překvapený šlechtic nevěřil svým očím: Z temene skály se vznášelo bělostné ovčí stádo, za nímž kráčel obrovský ovčák v bílé haleně, doprovázený dvěma černými psy s ohnivýma očima. V ruce držel zeleně světélkující hůl.

Pastýřská stěna, jak vypadá dnesPastýřská stěna, jak vypadá dnes Pak se ovce jako obláčky snesly k úpatí skály, psi ulehli, a také ovčák se posadil když natáhl nohy, sahaly mu až k nedaleké řece Labi. Ze své kazajky vyňal flétnu a začal hrát zvláštní srdceryvnou píseň, ze které se ozývalo skučení a kvílení všech možných přírodních živlů.

Rytíř Jakub cítil, jak mu na čele vystupuje studený pot, ale přízrak po chvíli zmizel. Znovu se však vracel po celý týden jako zvláštní způsob varování, proti němuž byl člověk bezmocný.

Sedmého dne, právě na den sv. Václava, se snesla nad krajem veliká bouře s průtrží mračen, řeka se vylila z břehů a smetla celé děčínské podhradí. Spoustu lidí připravila o majetek, někteří zaplatili i svými životy. Východisko z nouze našla až jistá žena, která se rozpomenula na svěcený obraz, který pak nejstarší z děčínských kmetů vhodil z hradu do rozbouřené řeky. Ve chvíli, kdy jej proud strhl, bouře náhle utichla a vody začaly postupně opadávat. Nad skálou se znovu rozsvítilo zelené světlo a nad městem se ozvaly zvuky pastýřovy flétny, jehož píseň však už nikoho neděsila.

Na místě, kam voda odnesla zázračný obraz, pak založili kostel sv. Václava. A aby nebyl všem zázrakům úplný konec, některým lidem se záhadný bílý pastýř, hrající na flétnu, zjevoval i po těchto pohnutých událostech. Vysedával stále na stejném místě a díky tomu se zrodila další pověst o tom, že vlastně hlídá obrovské poklady, které jsou ve skále ukryty. Přístupné jsou každoročně pouze o Štědrém večeru, ale nesmí vás překvapit půlnoční zvony.

03-08-2001