Národní divadlo - Vojtěch Hynais potřeboval na oponu 26 kilogramů barev

Minulý týden jsme se vydali do Národního divadla a prošli jsme místností se základními kameny. Dnes se vydáme do hlediště a mimo jiné se dozvíte, proč je z královské lóže tak špatně vidět.

Hlediště Národního divadla každého uvítá svými červenými sedadly, které jsou skoro přesnou kopií těch původních. Ze stropu visí krásný lustr a před očima diváků je krásná opona Vojtěch Hynaise. První představení, které se tu hrálo, byla Smetanova opera Libuše.

V hledišti je dnes 986 míst. Po rekonstrukci byla v na konci 70. let byla zrušena místa k stání a sedačky nahradila přesná kopie těch původních z 19. století. Jen o trochu větších, protože jsme za ta léta poněkud širší i těžší. První oponu vytvořil František Ženíšek. Ta však byla zničena při požáru a nahradila ji opona Vojtěcha Hynaise. Během prací na oponě pobýval v Paříži, což se promítlo i do opony a sklidil za to kritiku, uvedl můj průvodce Stanislav Marchal.

"Použil pařížské modely, které pak v Praze překreslil na oponu. Někteří příslušníci české vlastenecké společnosti v 19. století mu to vytýkali. Říkali, že jsou ty postavy příliš hubené, že by si spíš představovali takové korpulentní mánesovské typy. A první, kdo to zcela ocenil, byl významný historik, pan profesor V.V. Štech, který říkal, že se Hynaisovi povedlo přenést křehké pařížské krásky do města Libušina."

Oponu čeká o prázdninách oprava a podle ředitele české první scény je spojena s restaurátorským průzkumem. Divadlu se podařilo najít mecenášku, částku milion korun uhradí česko-německá lékařka a galeristka Dadja Altenburg Kohlová. Už před rokem věnovala vzácné staré housle a podpořila některé inscenace.

Vojtěch Hynais potřeboval na svoji oponu 26 kilogramů barev. I když je to malba na plátně, dělá na návštěvníky dojem gobelínu. Váží 180 kilogramů a má plochu 142 metrů čtverečních. Symbolizuje obětavost národa při stavbě Národního divadla, které je na oponě symbolicky představeno jako antický chrám umění a múz.

"Vlevo jsou to jednotliví lidé, kteří se podíleli na stavbě - architekti, dělníci, zedníci, uprostřed potom jednotlivé druhy umění - tragédie, fraška a podobně. Vpravo je obětavost českého národa při stavbě Národního divadla - například vdova přichází se svými dětmi, aby přispěla vdovským grošem, vedle žena sundává z hlavy zlatou čelenku a dokonce slepý žebrák přináší to, co vyžebral, na stavbu Národního divadla."

Prezidentská lóžePrezidentská lóže Součástí hlediště je i královská, nyní prezidentská lóže. Když sedíte v přízemí, je na prvním balkoně vpravo, hned nad jevištěm. Původně měla být úplně jinde - přímo proti jevišti, odkud je nejlépe vidět i slyšet.

"Paradoxně u nás je královská lóže vůbec na nejhorším místě v celém divadle, odkud prezident v lepším případě vidí polovinu jeviště a někdy ani to ne. Vzniklo to velmi zajímavým způsobem. Byla to svérázná pomsta českých stavů tehdejšímu panovníku Františku Josefu I. Čekali od něj, že určitou částkou přispěje na divadlo. On přispěl částkou skutečně větší než slušnou, ale bylo to méně, než čeští stavové předpokládali. Navíc v době, kdy se divadlo stavělo, tak slavnostně přislíbil, dokonce písemně, že se nechá korunovat českým králem, proto ta lóže byla původně určena tady. Jak léta přibývala, tak se zjistilo, že asi z té korunovace nic nebude, takže aby se mu takovým svérázným způsobem pomstili, nakonec tu lóži z toho nejlepšího přesunuli na vůbec nejhorší místo."

Takže i dnešní prezidenti doplácí na svéráznou pomstu. Jak to ale tehdy stavitelé panovníkovi zdůvodnili, nedalo mi nezeptat se na to Stanislava Marchala.

"Pochopitelně nikdo tehdy nenašel odvahu říci to veřejně, takže velmi rafinovaně řekli, že kdyby ta slavnostní lóže byla tam, kde se původně plánovala, tak by lid, který přijde do divadla, nemohl spatřit svého panovníka a tady, že ho uvidí úplně každý."

Strop pak zdobí osm obrazů od Františka Ženíška, které zachycují jednotlivé druhy umění. Obrazy vypadají jako fresky, přesto je to olej na plátně, které je přilepené ke stropu.

Když je představení v polovině, je čas na přestávku a tu je možné strávit ve velkém foaé na prvním balkóně. To bylo typické spíše pro šlechtická divadla v 17. či 18. století, kde mohly dámy předvést šaty a konverzovat. Foaé v Národním divadle je tedy spíše anachronismus. Mnozí historikové umění však říkají, že je to vůbec nejhezčí evropský prostor, který vznikl v 19. století. Na jeho výzdobu byla vypsána soutěž a zvítězil anonymní návrh pod názvem Okřídlená paleta. Skrývala se pod ním jména dvou blízkých přátel Mikoláše Alše a Františka Ženíška. Při realizaci však nastal problém. Aleš měl od počátku se sborem pro zřízení Národního divadla velké problémy.

"Jeho malba byla drsná, naturalistická a nelíbila se sboru tolik jako malba Ženíškova, která byla vláčná, líbivá. Výsledek byl takový, že přesto že u návrhu převládal podíl Mikoláše Alše, tak podepsali smlouvu pouze s Františkem Ženíškem. Výsledkem bylo nejenom to, že do té doby velcí přátelé se skoro definitivně do konce života rozkmotřili, ale Mikoláš Aleš vlivem toho zklamání prakticky po celý zbytek života nemaloval žádné obrazy, až na malé výjimky a věnoval se pouze ilustracím."

Lunety, které Mikoláš Aleš navrhl pak Ženíšek přepracoval. Na lunetách putuje hrdina po památných místech české historie. Uvádí se, že na jedné z lunet je i nejhezčí ukázka aktu v českém malířství 19. století. Na lunetách by měl být i autoportrét Mikoláše Alše - vystupuje tu jako bájný pěvec Lumír. Aleš údajně signoval jen jednu nejméně předělávanou lunetu - Žalov.