Maryša žila v Těšanech

Když se řekne jméno Maryša, je jasné, že se jedná o známé drama Aloise a Viléma Mrštíků. Jaromír Marek nás v naší cestovatelské rubrice zavede na návštěvu malebnou jihomoravskou vesnici Těšany, kde se tento příběh skutečně odehrál

Těšany jsou nevelká obec o asi jedenácti stech obyvatel ležící na pomezí Brněnska a Hanáckého Slovácka v úrodných rovinách jižní Moravy poblíž Ždánického lesa. Těšany byly vždy obcí sedláků a hospodářů a protože ležely na důležité křižovatce formanských cest také obcí kovářů a kolářů. Barokní kovárna zde stojí dodnes. Nic však neproslavilo Těšany tolik jako dvouleté působení mladého podučitele Aloise Mrštíka, který na místní dvoutřídce učil v létech 1886 až 1887. Pokračuje starosta Těšan Jan Husák.

foto: www.tesany.czfoto: www.tesany.cz "Alois Mrštík učil na zdejší škole, dnes je tam obecní úřad, a s bratrem Vilém pozorovali život obce, sedávali v hospodě, kde se probíraly různé historky. Oba byli uchváceni charakterem místních lidí způsob života a chování použil později ve svých dílech. Nejen v Maryše, ale i v Roku na vsi."

V dramatu, které mělo premiéru v roce 1894 v pražském Národním divadle, vystupují opravdu žijící postavy, Maryša, vlastním jménem Marie Turková rozená Horáková, její muž Vávra respektive sedlák Felix Turek. Postavy a situace, které si Mrštík vymyslel alespoň přibarvil těšanským koloritem: těšanský je hospodský konflikt mezi Maryšiným otcem, kterého Mrštík nazval Lízalem, a Vávrou, těšanští jsou i rekruti s písničkou.

"Maryša skutečně v Těšanech žila, bylo to mladé velice pěkné děvče. Tak jak bývaly sňatky z rozumu a donucení a trošku i z furiantství si vzala vdovce Felixe Turka. Byl to výborný a vážený hospodář, v tom se skutečnost lidí od dramatu. Turek měl tři děti a byl podstatně starší. Ona prý před svatbou proplakal několik dnů, ale nakonec byl její životní příběh jiný a já oba příběhy rád stavím do protikladu." Vilém Mrštík, foto: ČTKVilém Mrštík, foto: ČTK

Nejprve se podívejme na Maryšu literární. Mrštík, který ji nejspíš osobně znal, k ní přidává postavu Francka a na jejich vzájemném citovém vztahu rozpřádá děj. Francek jako chudý chasník odchází na vojnu a Maryša podléhá nátlaku rodičů a vdává za tvrdého vdovce se třemi dětmi, mlynáře Vávru. Francek se vrací z vojny a místo krásné Maryši nachází zbídačenou a utrápenou ženu. Francek chce s Maryšou utéct, ona nechce, i když ho má ráda. Nakonec však svého manžela Vávru otráví. Drama je příběhem nešťastné a vynucené lásky. A jak to bylo ve skutečnosti?

"Drama ukončuje vztah dramaticky, vraždou. Jejich život byla ale jiný. Byla to silně křesťansky založená rodina a vychovali spolu celkem 11 dětí. Ti lidé dokázali vzít na sebe životní úkol a prožít celý život v sounáležitosti rodinného života."

foto: Tom Novotny, www.tesany.czfoto: Tom Novotny, www.tesany.cz V Těšanech ještě dnes můžete najít malý domek, kde Marie Horáková vyrůstala. Stojí na návsi poblíž kostela. Naproti stál Turkův výstavný grunt, kam se přivdala. Na těšanském hřbitově je její hrob. Právě proto, že Mrštík si by vědom toho, že reálné postavy vykreslil v poněkud horším světle, nedovolil, aby se Maryša v Těšanech hrála. Drama ze své dědiny si Těšanští zahráli až po autorově smrti. Nacvičila je Tělocvičná jednota Sokol v roce 1926 pod vedením místního učitele a odehrávala přímo na těšanské návsi. To už místní lidé Maryšu znali. Když ji shlédli v brněnském divadle byli nepříjemně překvapeni. Jak vůbec přijali lidé uvedení jejich osudů na divadelní prkna? Jaký byl ohlas?

"Velice negativní. Maryša byla přijata s velkým odstupem. Horákova a Turkova rodina nepřijaly dílo nikdy. Před dvěma lety jsem se setkal s panem Pavlem Turkem, to je poslední žijící Maryšin syn. Ještě dnes jej toto téma silně zasahuje, ale to snad lze pochopit."

Drama Maryša do života svých předloh zasáhlo. Sama Marie Turková těžce nesla, že lidé jejímu manželovi leccos předhazovali, zejména v hospodě, když zábrany utlumil alkohol. Turek byl prostý sedlák a hospodář a nechtěná popularita mu nebyla milá. Koneckonců ani těšanští autorovy záměry nechápali, když viděli poprvé Maryšu na brněnské scéně, zhodnotili ji lapidárním rčením: "tak to nebelo".