Malířské skvosty v bazilice sv. Jiří

Bazilika sv. Jiří

Dnes opět zamíříme do areálu Pražského hradu a vejdeme do baziliky sv. Jiří. Její součástí jsou výstavní prostory, kde se nacházejí díla nejznámějších českých malířů Škréty a Brandla. Přestože jsou jejich plátna stejně slavná, jejich život se ubíral různými směry. Zatímco první měl za oficiální zakázky hodně peněz, druhý spíše dluhy. O bazilice, osudech malířů i jejich děl uslyšíte od Zdeňky Kuchyňové.

Původní kostel na místě baziliky sv. Jiří stával už před více než tisícem let a založil ho otec sv. Václava Vratislav I. Podoba, kterou mohou vidět turisté dnes, vznikla v 17. století. V jeho zdech se ukrývá i malířský poklad. Mimo jiné jsou zde plátna z období manýrismu. Už když slyšíme tohle slovo, napadne nás spíše hanlivé rčení - to jsou ale manýry. A podobně to bylo myšleno i v době Rudolfa II., teprve později se z toho vyvinul umělecký směr.

"Ten název poprvé používá známý historik umění a malíř Vasari, který hovoří o tom, že někteří italští mistři napodobovali manýru svých předchůdců. Jinak ten manýrismus byl ovlivněn nejenom italským uměním, ale i uměním středoevropským a právě tady na dvoře Rudolfa II. vzniklo velice zajímavé umělecké centrum,"

říká Stanislav Marchal. Jedním z nejvýznamnějších umělců této doby byl malíř nizozemského původu Bartolomeo Spranger. Na pražský dvůr ho pozval sám Rudolf II. a v bazilice je jeho známý obraz Epitaf zlatníka Müllera, jehož dceru, tehdy teprve patnáctiletou, si Spranger vzal za ženu.

"Tento obraz byl malován pro kostel, ve kterém byl Mikuláš Müller pohřben a v tomto kostele byl později pohřben i sám Spranger. Byl to kostel sv. Jana v Oboře, a dnes je pozůstatek tohoto kostela ve zdivu obytného domu v dnešní Šporkově ulici na Malé straně. Dokonce se ve sklepě domu ukazuje možný hrob tohoto malíře."

A právě Sprangerovy obrazy jsou produktem manýristického období, pro které jsou typické protáhlé postavy.

K významným barokním malířům 17. století pak patřil Karel Škréta, který dlouho pobýval v Itálii. Do Prahy se vrátil už jako hotový umělec a ve své době byl nejvyhledávanějším oficiálním portrétistou. Tvořil pro šlechtice, církev i měšťany. Jsou známé například portréty převora Maltézských rytířů či Muže s dlouhými plavými vlasy. Je zajímavé, jak některé drobnosti na obrazech pomohou datovat přesnou dobu jejich vzniku. To se stalo i u Škrétova portrétu řezače diamantů Dionisia Miseroniho, který pracoval také jako správce uměleckých sbírek Pražského hradu. Na obraze jeho rodiny je mladší Miseroniho syn, který drží pohár z křišťálu.

"A ten do určité míry datuje obraz. Tento pohár byl totiž zhotoven roku 1653 tady v Praze jako zakázka tehdejšího císaře Ferdinanda III. Pohár nemohl být v dílně vystaven dlouho, tak se předpokládá, že obraz byl dokončen přesně v té době, kdy byl dokončen pohár, než jej nechal císař odvézt do Vídně."

Zatímco Škréta pobýval v zahraničí, další významný barokní malíř Petr Brandl působil celý život v Praze a na různých místech v Čechách. Italskou a rakouskou tvorbou byl ovlivněn jen prostřednictvím neoficiálních učitelů a je považován za jednoho z nejlepších malířů 18. století.

"Ale zatímco byl Škréta malířem oficiálním, který získával mnoho významných zakázek a měl je bohatě proplacené, tak Petr Brandl, přestože maloval jak pro významné šlechtické rody, tak pro církevní hodnostáře, se zpravidla na závěr nedohodl na honoráři. A výsledkem bylo, že celý život třel bídu s nouzí. Část pramenů říká, že umírá přímo ve vězení pro dlužníky v Kutné Hoře a část pramenů říká, že umírá krátce poté, co byl z vězení propuštěn. O tom, že měl spory s objednately děl, svědčí řada historek. Když navštívíte třeba kostel sv. Bartoloměje v Kolíně, tak je tam scéna sv. Bartoloměje, kterého zaživa stahují z kůže, a říká se, že biřici mají podobu tehdejších kolínských měšťanů, kteří si od něj tento obraz objednali a dali mu potom mnohem méně, než mu přislíbili."

Tyto schválnosti Petra Brandla k objednatelům vyvrcholily na obraze, který je umístěn v kostele ve Vysokém Mýtě. Když se na oltářní obraz podíváte podrobně, je tam andělíček, který na vás vystrkuje holý zadek. V bazilice sv. Jiří je i Brandlův autoportrét s gestem počítání na prstech, který byl už součástí barokní obrazárny. To dokládá další z obrazů, který představuje samotnou obrazárnu a mezi díly je i Brandlův autoportrét.

Také Brandlův předchůdce Karel Škréta namaloval svůj autoportrét a to na obraze, který zachycuje sv. Pavla Boromejského milánského arcibiskupa, který navštěvuje nemocné morem v Miláně. A Škrétova tvář je hned za arcibiskupem. V obecném povědomí je Karel Škréta brán jako jakýsi protipól Petra Brandla. Brandl je brán jako člověk bouřlivý a nevyrovnaný, Karel Škréta jako člověk velice solidní. Ale historické doklady tomu zcela neodpovídají.

"Například je doloženo, že během pobytu v Itálii byl Škréta jako člověk velice vznětlivý a agresivní, který se rád pouštěl do různých soubojů. A pouštěl se do nich i po návratu do Čech. Jednoho člověka v souboji zabil a jelikož souboj zřejmě neproběhl podle tehdejších regulí, musel se Škréta uchýlit do azylu v klášteře Na Zderaze a během pobytu namaloval pro augustiniány celý cyklus obrazů ze života sv. Václava."

Vedle Karla Škréty a Petra Brandla je považován za třetího nejvýznamnějšího českého barokního malíře Václav Vavřinec Reiner. Zachovány jsou zejména jeho fresky v pražské Loretě a řada významných obrazů - například Orfeus hraje zvířatům, kde není jasné, jestli je postava Orfea imaginární nebo je namalována podle člena některého šlechtického rodu, který obraz od Reinera objednal.

10
50.087811400000
14.420459800000
default
50.087811400000
14.420459800000