Slovo "rozhlas" známe už od obrození

Radio Praha je historický název naší stanice už od roku 1936. Jsme ale od počátku součástí mnohem větší instituce - Českého rozhlasu. Slovo rozhlas se dnes už používá poměrně málo a především ve spojení s veřejnoprávní vysílací institucí.

Foto: Český rozhlas

Samo slovo rozhlasžilo už za obrození, ale jen ve významu "rozhlášení, pověst." Pak přišla ve 20. letech minulého století potřeba česky pojmenovat rádio a navržený ekvivalent rozhlas se ujal v novém významu. Tehdy byl požadavek českého pojmenování naléhavý, ale když o třicet let později k nám přišla televize, nějaký český novotvar - například analogicky utvořený rozvid - se už neujal. Původní přejatý zkrácený výraz rádio z americké angličtiny dnes hodnotíme jako hovorový. K nám přišel prostřednictvím němčiny a dosud je živý i ve složeninách, například "Radiožurnál." Rozhlasové vysílání má proti televizi známé výhody i nevýhody. Při absenci obrazu musí rozhlas ještě důsledněji dbát na správnou a zřetelnou výslovnost. Některé prohřešky sice srozumitelnosti nebrání, například "menčí, lepčí, zhůru, méno, deme, dyž, pučíme si, řemesník" apod., ale spisovná výslovnost je jiná. Jindy však nepečlivá výslovnost může zavádět až k nepochopení významu. Často se poukazuje na tzv. "pražskou" širokou výslovnost samohlásek typu "televiza," ale také "vada" (místo voda), "Slovensko" (místo Slovinsko), "ledovec" (místo lidovec) a podobně. Stejně matoucí je záměna výrazu "nejjasnější" a "nejasnější", "poddaný" a "podaný", "praští" a "pražští" a podobně.

Připomínky k rozlišení názvu funkcí rozhlasových pracovníků už ustaly. Vedle staršího názvu "hlasatel", to je ten, kdo hlásí, zejména zprávy. Je tu přejaté označení moderátor, ten, který pořad moderuje, řídí diskusi a usměrňuje besedu účastníků. Pořad provází slovem, které účastníkům uděluje. Slovo moderátor je latinského původu a vlastně znamená mírnit (vzpomeňte na hudební termín moderato - mírně). Někdy posluchači moderátorům křivdí v tom, že pokládají jejich tvary hovorové za chybu. Hovorové tvary jako "přeju, přejou, můžu, moct, říct, líp" atd., jsou ale spisovné a pouze omezené právě na ten projev mluvený, který oživují. Chybou jsou spíše slova a tvary knižní, hyperkorektní, například oni dokáží, ukáží, oni se dozví, táží se, já se táži - tady je chybou nejen tvar, ale sama volba toho knižního slova místo vhodnějšího "ptám se."