Jak se mateřskému jazyku učily a učí děti v zahraničí?

0:00
/
0:00

V dnešním pokračování cyklu Radia Praha o češtině se Michaela Swinkels-Nováková zamýšlí nad tím, jak se češtinu učily děti českých emigrantů.

Podívejme se do historie.

V časopise KVĚTY, ročník II. č. 15 (z 10.října 1867) najdeme článek: Žena co anděl strážný řeči národní. Autor pojednává o zhoubných následcích pro mrav a duševní rozvin Belgicka, stane-li se ve vlámských provinciích franština řečí převládající. Morálním rukojemstvím toho, že se tak nestane, jsou ženy. Byť otec vlámský co voják i co dělník by se byl ve francouzských krajinách pofranštil, matka vlámská nemluví s dětmi svými leč vlámsky. Dějepis všech civilisovaných národů podává toho důkazy, že jedině matky určily řeč svých dětí. Tak nezvítězla v Normandii řeč skandinávských vydobyvatelů, kteří Francouzky pojali za ženy. Týž zjev objevil se u Gothů, Germánů a Arabů, kteří Španělsko, Itálii a Řecko zaplavili...Běda Vlámům, kteří se pofrančtili, takovéto blaseované bastardství rodinné zůstává bez potomků a v příští generaci buď vymře, anebo se zdravější potomek opět ke zdravé části lidu vrátí a jeho řeč tím více si zamiluje. Ženy české, zapište si to (za uši, pardon,) do srdcí!

Vraťme se z II.poloviny 19.století do naší doby.

Pro ilustraci vybírám ukázku z česko- slovensko- anglické recitace básně Jána Botto "Smrť Jánošíkova", kterou se pokoušela přednést holčička narozená v Kanadě: Horži ohník horží...nie...chóri ochnik chóri...NO ...horí ohník horí na Kraĺovej Holi.. a konečně zoufale: High on the peak of the King´s Mountain...(z divadelní hry J.Škvoreckého "Bůh do domu". ) Tak to může dopadnout, když se rodiče nedohodnou, kterým jazykem má jejich potomek vlastně mluvit...

Ale nyní vážněji. Uvedu zde dva krajní příklady pokusů o výuku dětí češtině. Celkem logicky se domníváme, že dítě se nejlépe naučí jazyku v zemi, kde se jím mluví. Moji známí (manželství česko-holandské) se rozhodli poslat svého tehdy asi desetiletého potomka na prázdniny k dědečkovi a babičce, kteří uměli jen česky. Když se chlapec vrátil, zeptala jsem se ho česky, co se naučil? Díval se na mě a nerozuměl mi. Opakovala jsem otázku holandsky. Chlapec chvíli přemýšlel, a pak řekl: SLEPICE. Možná, že tím myslel mě. Už jsem to tedy radši dále nerozváděla...

Příklad z opačného břehu: na jednom z Týdnů zahraničních Čechů v Praze nám vyprávěla Češka provdaná za Švéda, jak se jí podařilo vychovat děti ve dvou jazycích. Rodina zpočátku žila v Čechách. Otec s nimi odmalička mluvil pouze švédsky, maminka zásadně česky, a to i potom, kdy se přestěhovali do Švédska. Myslím, že to vůbec není špatný nápad! Stojí ovšem hodně manželského porozumění, trpělivosti, důslednosti, energie - a především času. Čeština našich dětí často poněkud "skřípe", protože přemýšlejí a komunikují v jazyce země, ve které žijí. A tak třeba říkají "...my přijdeme vždy rádi českou zem navštívit..." Ano, to bylo poněkud holandsky. Ale vy, milí posluchači, jste toto vyznáni jistě správně pochopili.


Písnička Ivana Mládka o "zapeklité češtině" předeslala o čem je projekt, který vám na tomto místě Radio Praha nabízí.

Nejedná se o kurz českého jazyka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je to spíše povídání a zamyšlení o češtině, jejích proměnách v závislosti na společenském životě, historii a podobně. Jednotlivé kapitoly se pozastavují u různých zvláštností a zajímavostí, které v současné češtině nalézáme.

Doufáme, že se vám tato série zastavení nad českým jazykem bude líbit. Přivítáme samozřejmě vaše názory a připomínky.