Afrika člověku učaruje

Paní Ivaně Rackiewicz natrvalo změnila život studentská láska. Při studiu ekonomie se seznámila se studentem medicíny ze Zimbabwe. V roce 1982 se už s roční dcerou do jeho rodné země přestěhovala. Afrika se stala jejím osudem.

„ Nejprve jsme bydleli v Bulewayu, odkud manžel pocházel. V roce 1986 jsme se přestěhovali do Harare. Tam už jsem nastoupila do práce na ministerstvu průmyslu, později jsem měla štěstí a byla jsem přijata do Střediska pro propagaci investic ve výzkumném oddělení, což byla velmi zajímavá práce. Ale pak se začala situace měnit. Začala tu vytvářet atmosféra namířená proti bílým obyvatelům, takže jsem ze zaměstnání odešla. Rozhodla jsem se pro soukromé podnikání. S přítelem jsme začali vyrábět nábytek. Přišla ovšem obrovská inflace. To byla doba, kdy jsme chodili s kufrem do banky a výplaty pro 100 zaměstnanců přišli třeba jen na 20 dolarů. Přežili jsme, ale pak přišli další ekonomické problémy. Dnes máme továrnu pronajatou a jen dokončujeme určité výrobky. Nakonec jsme zjistili, že to tak funguje lépe.“ Paní Rackiewicz je přesvědčená, že Zimbabwe by měla být úplně jinde než dnes je. „ Třeba barevná televize tu fungovala mnohem dříve než v Jihoafrické republice. Infrastruktura tu také byla lepší. Ale po vyhlášení nezávislosti se věci přestaly udržovat. Nevyrábělo se, nerozvíjelo.“ O návratu do Česka ale nikdy neuvažovala. „ Afrika a především Zimbabwe člověka učaruje. Je tu samozřejmě hodně věcí, na které si stěžujeme. Ale to klima, slunečné počasí, lidé jsou příjemní. Pro mne zvlášť hraje roli ten prostor, jak tu cítíte tu velikost a dostanete se do volné nekonečné krajiny. Musela jsem se smát, když při návštěvě v Česku se můj bratr rozčiloval na svou ženu, že se ztratila, přitom jsme na 2 kilometry viděli špičku kostela. To je tak relativní. Tady se člověk v krajině skutečně může ztratit. Tady můžete bloudit velmi dlouho. Člověk tu má pocit svobody.“ „ Lidé mají pocit, že tu jsme utlačení. V některých oblastech možná ano. Ale připadám si tu volnější než v Evropě nebo Anglii, kam častěji jezdím. Tam jsou samá nařízení, pořád vás někdo pozoruje, nemůžete říct toto, udělat tamto. Tady je to volnější, nemusíte se podřizovat. Ale samozřejmě jsou tu problémy, například s lékařskou službou. To musíte mít pojištění nebo se dostat mimo Zimbabwe. Pro normální život jsem tu spokojená.“

Cítím se jako opravdová Afričanka

Ivana Rackiewicz, foto: Pavel NovákIvana Rackiewicz, foto: Pavel Novák „Musím přiznat, že jsou místa, kam bych nešla, ale jinak se tu cítím jako doma. Jediné, co mi možná schází z Česka, je turistika. Tady se dá hodně chodit okolo, ale není to jako v Česku, kde člověk může vyrazit na modrou nebo zelenou stezku. Tady jsou vesměs farmy a musíte žádat o povolení. Pokud se mi zasteskne, internet nebo youtube vždy pomůže. České knížky jsem si přivezla. Navíc na velvyslanectví byla knihovna. Co mi možná někdy chybí, je český humor. V osmdesátých letech to bylo horší, když nebyly ty technologie. Navíc dnes můžete být letadlem do 24 hodin v Praze. „

Zimbabwe – nádherná příroda i adrenalin

Zimbabwe má turistům co nabídnout. Především Viktoriiny vodopády. Těch lákadel je ale samozřejmě víc. Vodní přehrada Kariba, Národní park Hwange blízko Viktoriiných vodopádů, kde je spousta zvířat, především slonů. Navíc to je na hranicích s Botswanou, takže se člověk může podívat i do sousední země. Je tu turistika i pro odvážné, což je Mana Pools, moc pěkné místo, ale lvi tam sežraly několik turistů, takže to je taková adrenalinová návštěva.