Hned dvě důležitá "královská" výročí připadají na dobu uplynulých sedmi dnů. Připomeneme si však také výročí narození botanika a cestovatele A. V. Friče, zakladatele českého skautingu A. B. Svojsíka i skladatele Antonína Dvořáka.

V neděli 2. září uplynulo 660 let od chvíle, kdy v roce 1347 pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic v chrámu svatého Víta korunoval Karla IV. na českého krále. Na tomto trůnu byl jedenáctým českým panovníkem, ona korunovace však byla prvním aktem svého druhu. Nejenže se uskutečnila v nové katedrále, která se začala stavět necelé tři roky předtím, ale Karel, pokřtěný však jako Václav, dal k této příležitosti navíc zhotovit novou královskou svatováclavskou korunu. Ta je spolu s královským žezlem a jablkem i s korunovačním pláštěm součástí souboru korunovačních klenotů. A ty jsou nejen vzácnou památkou, ale také jsou považovány za jeden z důležitých symbolů české státnosti.

 

Téměř o půl tisíciletí později, přesně 7. září 1836, se pak ve Svatovítské katedrále konala poslední česká královská korunovace. Svatováclavskou korunu přijal na svou hlavu císař Ferdinand I. Dobrotivý, další Habsburkové jej pražskou korunovací nenásledovali. Dobrotivým byl Ferdinand zván pro své laskavé a příjemné chování, kvůli jeho zdravotním potížím však prakticky nevládl, protože jeho otec již před smrtí složil vládu do rukou státní rady a zejména téměř všemocného kancléře, knížete Metternicha. Přes svůj dlouhý život Ferdinand I. Dobrotivý i formálně vládl pouhých 12 let. V prosinci 1848 byl proti své vůli odstaven od trůnu a abdikoval ve prospěch svého synovce, proslulého Františka Josefa I. Necelé tři měsíce před svou abdikací, právě 9. září, však ještě Ferdinand podepsal text zákona, kterým Ústavodárný říšský sněm zrušil poddanství a robotní břemena. Byla tak dovršena likvidace středověkého feudálního systému.

 

V úterý 4. září uplynulo 160 let od smrti Františka Ladislava Heka. Že vám to jméno nic neříká? Jistě, tento český buditel, spisovatel, publicista a skladatel proslul spíše jako literární postava, které Alois Jirásek lehounce upravil příjmení a učinil jej hlavním hrdinou románu F. L. Věk.

 

Je to jen pár dní, co jsme vám ve vysílání Radia Praha nabídli příběh manželů Pavla a Yvonny Fričových. Vnuk legendárního českého cestovatele Alberto Vojtěcha Friče se svou ženou zjistili, že jejich slavný předek, který mimo jiné proslul jako lovec kaktusů, se při svých cestách v Paraguayi nejen setkal s indiány kmene Čamakoko, ale že zde Fričovi mají i příbuzné. Právě v těchto dnech jsou na cestě za nimi, a my vám už můžeme slíbit další povídání o průběhu putování. Dnes si ale řekněme, že od narození botanika, cestovatele, etnografa a spisovatele Alberto Vojtěcha Friče v sobotu 8. září uplynulo 125 let.

 

Máte rádi sportovní vozy? Ať ano nebo ne, jistě jste se už v této souvislosti někdy setkali s německou značkou Porsche. Jméno jí dal konstruktér a v neposlední řadě také podnikatel Ferdinand Porsche, který ještě předtím proslul stvořením populárního "lidového vozu", německy zvaného Volkswagen, s podobou brouka, kterýžto název se navždy spojil s tímto autíčkem. Jako konstruktér několika typů německých obrněných vozidel se Porsche za II. světové války zapletl s nacisty, alespoň tak to viděla poválečná justice. Pro nás je ale zajímavé, že přes bezpochyby německou národnost se příjmení Porsche připisuje český původ, prý by mohlo pocházet ze jména Boreš. Není to zase až tak velká spekulace: Ferdinand Porsche se 3. září 1875 narodil ve Vratislavicích nad Nisou, které jsou dnes předměstím Liberce. A i když v Československu prakticky nepobýval, od vzniku republiky do roku 1935 byl Porsche československým občanem.

 

Sto let své historie si letos připomněli skauti celého světa, tedy i ti v českých zemích, kde se ale hnutí usídlilo až o pět let později. Stalo se tak zásluhou nadšeného propagátora skautingu, překřtěného v Čechách na junáctví, profesora tělesné výchovy Antonína Benjamina Svojsíka. Ve středu 5. září uplynulo 131 let od jeho narození.

 

A před 166 lety, 8. září 1841, se v Nelahozevsi narodil Antonín Leopold Dvořák, jeden z nejslavnějších českých hudebních skladatelů všech dob. "Jeho symfonické opusy patří ke světové špičce a jsou obvyklou součástí všech významnějších přehlídek symfonické hudby. Síla Dvořákovy melodické invence uchvacuje dodnes odborníky i laiky a brala dech i skladatelovým současníkům," píše o Dvořákovi česká verze otevřené internetové encyklopedie Wikipedie.

"Příklad mravnosti a umělecké skromnosti jest můj učitel Antonín Dvořák. Když mu řekla jednou jeho choť v mé přítomnosti, že někdo o něm napsal nelaskavou kritiku, řekl: Ale Anna, to tak musí být. Kdyby lidé měli jen mě rádi, co by zbylo na ty druhé. Hudebníkova mravnost je v tom, že zná dílo předchůdců a že na to dílo nenadává. Může se pak i státi, že člověk těchto věcí neznalý, hubuje na něco, co už zde bylo a na co jest ve vlastní tvořivosti pyšný," vzpomínal zase na Antonína Dvořáka jeho zeť, skladatel a houslista Josef Suk, v rozhlasové nahrávce Radiožurnálu z roku 1934.

V poslední dekádě 19. století se Dvořák stává ředitelem americké národní konzervatoře v New Yorku, kde vzniká 9. skladatelova symfonie, často považovaná za jednu z největších skladeb svého druhu v světové hudební historii. Ale už samotný pobyt ve Spojených státech skladateli přináší četné pocty a i světovou proslulost.