Zprávy | Z archivu rubriky


Na Malostranském náměstí v Praze začíná venkovní výstava Cesta je volná! Německý exodus v roce 1989. Připomene tři desítky let staré události, kdy Němci z Německé demokratické republiky (NDR) zaplavili západoněmeckou ambasádu v Praze ve snaze dostat se na druhou stranu železné opony. Koncem září výstavu doprovodí historická jízda svobody, kterou pořádá německý automobilový spolek Fuhrpark-Ost-West s historickými vozy z bývalé NDR. Koncem léta a začátkem podzimu roku 1989 se v areálu západoněmeckého velvyslanectví v Lobkovickém paláci na Malé Straně tísnily tisíce východních Němců. "Jejich vůle po svobodě otřásla posledními oporami komunistického režimu a bezprostředně přispěla k pádu Berlínské zdi," připomínají organizátoři výstavy. Nakonec padla i železná opona a s ní celý východní blok.

Jak uvedl v rozhovoru se zpravodajem ČTK Jens Hase, na západoněmecké ambsádě spal téměř dva týdny ve špinavém oblečení na schodech, nemyl se a nečistil si zuby. Přesto na dobu, kterou v září 1989 jako devatenáctiletý mladík strávil na západoněmecké ambasádě v Praze, vzpomíná jen v tom nejlepším. Touha znovu vidět rodiče, byla pro Haseho hlavním důvodem, proč se k útěku z východního Německa rozhodl. Oběma totiž především kvůli vážné srdeční nemoci otce komunistický režim v dubnu 1989 dovolil vycestovat na Západ, jejich synovi ale nikoliv. "Bylo to pro mě hrozné. Myslel jsem si, že už se nikdy neuvidíme," vzpomíná rodák z durynského Eisenachu. Už tak složitou situaci mu dál ztěžovala tajná policie Stasi, která ho na nádraží ani nenechala rozloučit se s matkou, za pár dnů mu odpojila telefon a v dalších týdnech zabavovala všechny dopisy od rodičů. Když dorazil do Prahy, nevěděl, kde přesně západoněmecká ambasáda leží a už vůbec ne, jestli se na to někoho může zeptat, aniž by se vystavil nebezpečí. Ve studeném a deštivém dni proto 11 hodin chodil po městě a snažil se velvyslanectví najít sám. Nakonec se mu podařilo doběhnout k zadní části velvyslanectví k plotu, který znal ze zpravodajství západoněmecké televize. "Vůbec nevím, jak jsem se přes něj dostal," říká. S rodiči se pak šťastně shledal v západním Německu.

Chartu 77 jako protestní i umělecké československé hnutí, které ovlivnilo také východoněmecké disidenty a odpůrce zdejšího komunistického režimu, připomíná výstava, která se dnes slavnostně otevírá v Lipsku. Kurátorka výstavy Zuzana Brikcius začíná příběh Charty 77 vyprávět netradičně svatbou básníka a patrona undergroundu Magora Ivana Martina Jirouse. Po následné oslavě v lednu 1976 řadu účastníků pozatýkala komunistická Státní bezpečnost (StB). Právě při soudním procesu s představiteli kulturního undergroundu se totiž začalo formovat společenství lidí usilujících o dodržování lidských práv. Podrobněji se výstava stavějící především na dobových fotografiích, dokumentech či uměleckých dílech zabývá osobnostmi ústředních postav občanské iniciativy, jakými byli Václav Havel, Jan Patočka, Pavel Kohout nebo Ludvík Vaculík.

Dokumentární část expozice, v níž jsou i snímky disidentů pořízené Státní bezpečností nebo kopie zápisů o sledování, doplňuje část umělecká a fotografická, která se snaží o zachycení dobové atmosféry bytových seminářů, undergroundových koncertů nebo schůzek k přípravám Charty 77. Závěrečná část výstavy je věnována dopadům československé iniciativy v zahraničí. Pomoci německým návštěvníkům expozice pochopit význam Charty 77 má podle šéfa muzea Anselma Hartingera také široký doprovodný program, v němž nebudou chybět filmy, rozhovory s pamětníky nebo veřejné debaty. Přiblížit mají i odvahu, které bylo na podpis petice třeba.