Archiv: Historie | Komunismus


V Jáchymově na Karlovarsku se sešlo několik desítek bývalých politických vězňů, aby upozornili veřejnost na svůj smutný osud. Lidé, kteří přežili v 50. letech minulého století pracovní tábory v okolí města, se domnívají, že se Česká republika dodnes nevyrovnala s komunistickou minulostí. Mnohým účastníkům 18. ročníku setkání nazvaného příznačně Jáchymovské peklo vadí, že KSČM stále patří mezi parlamentní strany. Považují za nepochopitelné, že je jejich utrpení občas i zlehčováno. Mladá generace má podle politických vězňů nedostatek objektivních informací o tom, co se vlastně v komunistických lágrech dělo. "Nejde nám prioritně o finanční vyrovnání, což je nejčastěji přetřásaná záležitost. Mnohem důležitější je podle mého názoru satisfakce morální. A k té nedošlo," poznamenala předsedkyně Konfederace politických vězňů Naděžda Kavalírová.

Ze Šumic u Uherského Brodu přijel do Jáchymova Jaroslav Vaculín. V roce 1950 byl odsouzen za údajnou velezradu a špionáž na 16 let. A to jen proto, že jako voják základní služby v Hodoníně nedokázal zabránit tomu, aby neutekl jeden z vojáků do zahraničí. "Byl to můj kamarád, a to jim stačilo. Nic víc vlastně nechtěli vědět. Když mě dva soudci neodsoudili, přivezli odněkud od Ostravy třetího a ten rozsudek vynesl. V jáchymovských lágrech jsem strávil pět let. Raději nevzpomínat, ale přežil jsem," uvedl Vaculín. Pořádání Jáchymovského pekla považuje za samozřejmé. Už jen jako vzpomínku na kamarády, kteří měli méně štěstí a nepřežili. Mrzí ho, že mladá generace neví o této době skoro nic. Proto se snaží alespoň něco změnit. "Společně s několika dalšími bývalými politickými vězni se snažíme navštěvovat základní školy a žákům vyšších ročníků zde vyprávíme o tom, co se tady kdysi dělo. Chodíme i na střední školy, kde už přece jenom studenti dokážou lépe tyto věci vnímat," dodal Vaculín.

Na osudy ruských a ukrajinských antibolševických emigrantů odvlečených po druhé světové válce do sovětských vězeňských táborů vzpomněli v pátek na Olšanských hřbitovech účastníci tichého shromáždění uspořádaného petičním výborem Oni byli první. Věnce a květiny k pamětní desce na pravoslavném chrámu zesnutí Přesvaté Bohorodice položil prezident Václav Klaus a další představitelé státu. Přítomni byli duchovní i potomci obětí.

Bývalý předseda výboru Oni byli první Vladimír Bystrov ocenil roli Československé republiky, kde mnozí emigranti z carského Ruska našli nový domov. "Připomínáme si věrnost této zemi a ideálům svobody," řekl před shromážděním několika desítek lidí. "Kolem chrámu jsou hroby Rusů a Ukrajinců, kteří se nevzdali a vydali na cestu za svobodou. Na stěně je deska věnovaná těm, kdo hroby nemají," uvedl.

Řečníci připomněli, že květen 1945 neznamenal pouze konec války, ale také počátek násilné deportace ruské protibolševické opozice. "Do složité mozaiky toho, co se dělo za druhé světové války a bezprostředně po ní, tato věc patří a bylo by tragédií na ni zapomínat," řekl Klaus. Upozornil zároveň, že většina lidí v zemi o těchto tragických událostech nevěděla. "Teprve na počátku 90. let se lidé s tímto fenoménem začali seznamovat. Naše země si však dlouho nebyla vědoma toho, kolik lidí umožnila po skončení druhé světové války odvléct do sovětských gulagů," řekl Klaus.

Po ruské bolševické revoluci v roce 1917 se v tehdejším Československu usadilo více než 20.000 příslušníků takzvané bílé emigrace, kteří se nechtěli smířit s vývojem ve své zemi. Koncem 30. let získalo na 9000 těchto uprchlíků československé občanství. Těsně po druhé světové válce však začalo v Praze jejich zatýkání a následná deportace do stalinských věznic.