Archiv: Historie | 2. světová válka


Nová expozice Děti Antonína Kaliny v Třebíči připomíná židovské děti, které v koncentračním táboře Buchenwald zachránil třebíčský rodák Antonín Kalina. Navazuje na expozici o Kalinovi otevřenou před dvěma lety. Ústředním exponátem je kovaný strom života s listy a jmény 860 zachráněných dětí. Podrobně se expozice věnuje sedmi z nich a také pražskému lékaři Jindřichu Flusserovi, který Kalinovi se záchranou pomáhal. K sestavení stromu přispěl seznam evakuovaných, který posloužil jako jeden z důkazů Kalinovy statečnosti před tím, než mu v roce 2012 in memoriam udělil Izrael ocenění Spravedlivý mezi národy. Třebíč seznam získala od Naftali Fürsta, který je jedním ze zachráněných dětí. Strom vytvořili žáci a učitelé Střední průmyslové školy Třebíč. Pracovali na něm kováři, pasíři a rytci. Včetně instalace jim výroba trvala asi 600 hodin.

Mezi zachráněnými dětmi, které expozice blíž představuje, byl i budoucí nositel Nobelovy ceny za mír Elie Wiesel, dlouholetý redaktor rádia Svobodná Evropa Pavel Kohn nebo maďarský spisovatel a držitel Nobelovy ceny za Literaturu Imre Kertész. Kalina, který byl politickým vězněm v Buchenwaldu, pro záchranu dětí využíval funkci blokaře. Nasazoval při tom vlastní život. Využil toho, že od roku 1944 po bombardování v Buchenwaldu neexistovala centrální kartotéka vězňů. Dětem tak přiřazoval jiná, nežidovsky znějící jména. Evidenci zapisoval tehdy ještě medik z pražské židovské rodiny Jindřich Flusser. Ten se stal po válce internistou a působil v nemocnici Na Bulovce, překládal německou poezii a napsal autobiografii Život na úvěr, ve které se vrací do válečných let.

Holokaust očima pamětníků, kteří v době druhé světové války byli dětmi, přiblížily divákům dnešní děti v inscenaci Paměť jsme my. Scénář vznikl na základě rozhovorů dětí s pamětníky, kterým bylo za druhé světové války tolik, co dnešním malým hercům. A protože se na cestu do neznáma od svých rodičů do cizích zemí, cizích rodin či do koncentračních táborů vydávaly vlakem, odehrálo se představení v hale pražského Masarykova nádraží. Zdarma přístupné představení přilákalo několik desítek diváků, kterým děti rozdaly vstupenky v podobě vlakových jízdenek v několika barvách. Záhy diváky vyzvaly, aby se podle barev rozřadily do několika skupin, podobně, jako tomu bývalo při transportech.

Ve čtyřech skupinách pak sehrávaly krátké etudy složené podle vzpomínek pamětníků. Dětskými hlasy vyprávěly o tom, o kolik příbuzných a kamarádů za války přišly, jak si třeba i v Osvětimi kamarády i lásky našly, ale nikdy už je neviděly. Ticho nádražní haly několikrát prořízl srdceryvný řev jediné dospělé herečky, která s fotografií v ruce křičela, zda někdo neviděl její dcerku a evokovala tak situaci z transportů. Její zoufalý pláč přesvědčil některé kolemjdoucí o tom, že se jí skutečně na nádraží ztratila holčička a jali se jí pomáhat. Praha se touto inscenací připojila k evropským městům, která si tímto způsobem připomínají Mezinárodní den památky obětí holokaustu.