Soutěž 2010

Přinášíme vám výsledky soutěže Radia Praha, ve které jsme se Vás ptali:

Který český spisovatel nebo kniha vás zaujali a proč?

Z odpovědí, které byly odeslány do 15. června 2009, vybrala porota ty nejzajímavější. Z každé jazykové verze postoupili dva finalisté, kterým pošleme větší pozornost, a osm dalších soutěžících, kteří budou také oceněni.

Nejlepší příspěvek bude odměněn týdenním pobytem pro dvě osoby v Praze, pro další úspěšné účastníky máme připraveny věcné ceny a upomínkové předměty.

Celkovým vítězem soutěže Radia Praha pro rok 2010 se stala

Finalisté :

Stephen Gallivan, USA
Adela Czilyakova, Uzbekistán
Tiziana Menotti, Itálie
Milada Rabihic, Chorvatsko
Věra Sýkorová, Česká republika
Ladislav Fehér, Slovensko
Jaroslav Krošlák, Slovensko
Pavol Havira, Slovensko

Cenu pro vítěze soutěže věnuje sponzor pořadu PARKHOTEL. Parkhotel Praha - místo, kde se komfort a pohodlí snoubí s historií, kvalitou a moderním designem v blízkosti centra Prahy.

 

Tracy Andreotti, USA

Josef ŠkvoreckýJosef Škvorecký Jasně si vybavuji ten den. Bylo to v červenci roku 2004 a na Středozápadě bylo horko a dusno. Znuděná a trošku deprimovaná z řady knih německých autorů, které jsem právě dočetla, rozhodla jsem se dát na radu knihkupců z prodejny Amazon, kteří mi už delší dobu doporučovali českého autora Josefa Škvoreckého. Ujišťovali mně, že v něm najdu určitě zalíbení, stejně jako tomu bylo s Dobrým vojákem Švejkem.
Sedla jsem tedy do auta a jela ke svému oblíbenému knihkupci, kde jsem prodavačce předala zmuchlaný papírek s oním tajemným a pro mně nevyslovitelným jménem. Prodavačka nahlédla do počítače a pravila, že momentálně nemají nic na skladě, ale mohla by objednat několik románů Škvoreckého. V okamžiku, kdy jsem rezignovaně sáhla po dalším Sebaldovi, se usmála a pravila, že přece jen jednu knižku našla – Inženýr lidských duší. (The Engineer of Human Souls). Radostně jsem přisvědčila – ano, vezmu si ji.
Cestou domů jsem se zastavila v zahradní restauraci na ledovou kávu a rozhodla se prolistovat novou knížku. Dopadlo to nad mé očekávání. Úplně jsem se zamilovala do Škvoreckého a jeho alter-ega Dannyho Smiřického. Nechci, aby to znělo příliš dramaticky, ale pravdou je, že koupí tohoto románu se mi změnil celý život.
Měla jsem pocit, že tam žiji – s Dannym a jeho přáteli. Nejsem Čech, nikdy jsem v Česku nebyla, nežila jsem v totalitě, ani neemigrovala. Ale způsob jeho vyprávění mně tam prostě přenesl. Byl to zcela jiný svět. Byl v něm patos, ale i humor. Poznala jsem strasti každodenního života za války. Oslovilo mně to jak na intelektuální, tak i na emotivní úrovni. Přála jsem si v tomto světě zůstat a poznat ho lépe.
Dychtivě jsem pátrala po dalších informacích o autorovi – o jeho vydavatelství, o práci, kterou on a jeho žena Zdena Salivarová vykonali, o úsilí, které vyvinuli, aby přivedli českou literaturu na světový trh. A četla jsem jednu Škvoreckého knížku za druhou. Přečetla jsem všechny jeho romány a povídky. Mám jich už v knihovně přes dvacet –celou jednu poličku. Když jsem přečetla všechny Škvoreckého knihy přeložené do angličtiny, přešla jsem na Bohumila Hrabala, Ivana Klímu, Milana Kunderu, Karla Čapka, Ludvíka Vaculíka a Vladislav Vančuru. Přečetla jsem vše, co je od nich dostupné a každého z nich jsem si svým způsobem zamilovala. Jedna polička Škvoreckého děl se rychle rozrostla na celou knihovnu českých autorů. Je možno říci, že jsem touto literaturou posedlá a stala jsem se velmi náročnou, co se týče kvality překladu.
Můj zájem o české knihy mně přivedl na stránky Rádia Praha, které mi přinášejí pravidelný tok informací o životě a politickém dění v zemi. A už mám i několik českých filmů – zase diky Škvoreckému a jeho poutavému vyprávění o českém filmu. Znovu se probudil můj starý zájem o české skladatele, Antonína Dvořáka a další a objevila jsem i nové hudební talenty, např. Ivu Bittovou – diky jejímu profilu na RP.
Asi tak před rokem jsem se rozhodla, že je nejvyšší čas začít se učit česky. Chodím na lekce každý týden do místního Sokola. Jde to pomalu, ale mám z toho radost.
Přátelé mi říkají čechofil a to je dobře. Je tomu opravdu tak a to díky mému nejoblíbenějšímu českému spisovateli Škvoreckému.

 

Luděk Rosendorf

Umberto Nobile a František BěhounekUmberto Nobile a František Běhounek Spisovatel, který mě nejvíce zaujal, a byl také mým nejoblíbenějším, nebyl spisovatel, ale vědec, který také psal knihy - Dr. Doc. František Běhounek. Z jeho rozsáhlého díla jsem bohužel četl jen pár knih, ale cestopisné tituly jako Trosečníci polárního moře, či Na sever od Zambezi byly přesně to, co mě, jako kluka, fascinovalo.

A kdyby nenapsal nic jiného, než Fregata pluje kolem světa, knihu, která popisuje vědeckou výpravu c.k. fregaty Novary v 50. letech 19. století, tak by pro mě stále zůstával tím, který na mě udělal největší dojem. A to přesto, že už jsem dávno přestal snít, jako za mlada, se stát námořníkem. Jeho popisy dobrodružství kadeta Karla Kaliny a jeho přátelů, měst a lidí zemí a světadílů, kterými proplouvali, jeho výklad, ústy doktora Hochstettera, různých zeměpisných, paleologických, historických, biologických, atd. faktů, na mne zanechaly ohromný dojem, a přispěly tehdy značně k mým všeobecným znalostem.

I teď, po nějakých 50 letech, a přesto, že jsem i na některých, jím popisovaných, místech sám byl, se stále rád čas od času k té knize vracím, a znovu si osvěžuji pocity, které jsem kdysi dávno při čtení míval!

S pozdravem,
Luděk Rosendorf (po 4 letech v Číně, zase už zpátky v Austrálii)

 

Piotr Sullik

Vážení přátelé,
Karel ČapekKarel Čapek dnešní odpověď musím začít od věci staré právě rok. Navázal jsem malou spolupráci s Katedrou Bohemistiky na Opolské Universitě ( k městu Opole mám sentiment - ženil jsem se tam). Pomalu se chystám do penze a tak jsem myslel co udělat z knížkama v českém jazyce. Došel jsem k závěru, že by snad někdo o to mohl mít zájem, no a tak trafil jsem do Opole. O knížky samozřejmě zájem měli, tak jsem udělal několik balíků a postupně posílal. No přiznám se, že ne všechno, něco ještě mám. Při balení knížek jsem si znovu prohlížel všechny a tak nějak udělalo se mi líto všech. Zároveň jsem si ale vzpomněl na veršíček, který mne naučila moje babička a pamatuji si, že říkala, že si jej zapamatovala z procesí do Wamberic (a Wamberice leží dnes na uzemí Polska – divná reminiscence že?).

Jak je písní konec
uhoděj na zvonec
a smrt Tě
na věčnost zavolá.

To mi jen pomohlo v mém rozhodnutí.
A teď k té oblíbené knížce. Mohl bych vybrat knížek víc, ale vyberu jen dvě. Jsou to Povídky z jedné a druhé kapsy Karla Čapka a Hrabalovy Taneční hodiny pro starší a pokročilé.
(No snad ještě Staré kroniky od Kosmase, Dalimila až po Historie o válce české). Proč Čapkovy povídky? Ano Čapkova čestina je tak krásná, jadrná a řekl bych přímo šťavnatá. Když se to spojí s popisovanými případy lidských osudů a událostmi, které vyprávějí obyčejní lidé třeba v hospodě u piva možná, že nám vyjde přímka Hašek - Čapek - Hrabal. Dodnes si vzpomínám na některé "případy" a v duchu se usmívám. A proč Hrabal? Jak asi vyplývá i z této mojí odpovědi jsem již také "starší a pokročilý". Toto vyprávění je jedna věta, která se nekončí - knížečka, která je plňoučká vážných i veselých vzpomínek na život a věci kolem něho. Asi to není čtení pro mladé lidi, ale pro nás, kteří již jisté věci víme, protože My jsme to prožili. Tak tedy to jsou moje typy. Snad i studenti Bohemistiky to jednou "najdou" a vezmou to jako svoje.

Zdraví Piotr Sullik