Naučili jsme je stát rovně, říká o dětech českých krajanů z Ukrajiny dětská lékařka ze Šumperska

Foto: autorka

V našem vysílání jste nedávno slyšeli krátkou reportáž Mileny Štráfeldové, která v polovině srpna navštívila děti českých krajanů z Ukrajiny na jejich ozdravném pobytu na Šumpersku. Do Bludova se za nimi teď vypravíme i v naší rubrice Češi v zahraničí.

Foto: autorka
Ve srovnání s českými dětmi jsou ty z Ukrajiny pohublé, bledší a lépe vychované. Alespoň tak na mne pokaždé působí návštěva u dětí českých krajanů z oblasti Černobylu, které se k nám už 19 let jezdí léčit z jeho následků. Jejich ozdravné pobyty v Orlických horách, Jeseníkách i jinde v klimaticky čistých oblastech České republiky hradí ministerstvo zdravotnictví a už tradičně je organizuje Česko - ruská společnost. Její výkonný místopředseda Tomáš Lukavský vysvětluje, které děti u nás mohou třítýdenní pobyt absolvovat:

Foto: autorka
"Výběr dělají krajanské spolky na Ukrajině ve spolupráci s /českým/ velvyslanectvím v Kyjevě. Podmínkou pro účast je jednak příslušnost ke krajanské komunitě, za druhé trvalý pobyt na území postiženém černobylskou havárií a za třetí konkrétní zdravotní stav daného dítěte. Chceme, aby ty pobyty měly zdravotní efekt, děti by se jich proto měly účastnit opakovaně. Alespoň třikrát, čtyřikrát by se měly na tomto pobytu objevit, aby se to nějakým trvalejším způsobem projevilo na jejich zdravotním stavu."

Ten hodnotí bludovská dětská lékařka Hana Všetečková, která se o děti během jejich pobytu stará:

Foto: autorka
"Děti přijíždějí převážně s pohybovými vadami, to znamená vadné držení těla, poměrně dosti těžké skoliózy, ploché nohy. Výživa organismu byla řekla bych přiměřená, kromě toho, že prakticky všichni mají kvůli oblasti, ze které pocházejí, problémy se štítnou žlázou. Při výstupní prohlídce děti udělaly obrovský pokrok v tom, že se naučily chodit rovně, zpříma. Samozřejmě ty skoliózy a další vady jsme nemohli vyléčit za tři týdny, děti se ale naučily správně dýchat, zpevnily se svalstvo. Zkrátka udělaly na mne ohromný dojem. Bylo vidět, že samy chtěly a měly obrovskou péči kolem sebe. Jinak každé dítě přibralo kilo až dvě, takže si myslím, že se jim opravdu dařilo dobře. A na můj dotaz, jak se jim tu líbilo, všichni říkali, že byli velmi spokojení. Všem se /na závěr pobytu/ odebere krev na celkovou bílkovinu, krevní obraz, železo, vápník a fosfor, což jsou vlastně parametry růstu. Pan primář z biochemky to zhodnotí a potom, po letech, budeme dělat nějaké vyhodnocení. Pokud mohu jenom zabrousit do těch minulých let, protože tyto pobyty se opakují, tak ty děti byly v daleko horším stavu. Daleko, daleko horším, to se nedá vůbec srovnat."

Foto: autorka
Na zdravotní potíže dětí upozornila i rehabilitační terapeutka Alena Štolcová, která s nimi pravidelně cvičila:

"Po fyzické stránce se ze začátku jevili jako dobří, ale postupem času, když jsem s nimi provozovala cvičení, tak se opravdu objevila skolióza, lordóza, u jednoho případu jsem viděla úplně propadlý hrudní koš, záda byla úplně neohebná. Postupem času jsem ale zjistila, že pohyblivost tam nastala, že to vlastně funguje. Zdravotní problémy dechové pak byly určitě večer, když se hrály pohybové hry. Když děti měly větší aktivitu, nebyly schopné ustát dýchací systém. Viděla jsem, že je to problém, takže jsme zase volili krátké relaxace, pozorování vlastního těla a dechu, aby si uvědomily, že když člověk nedýchá, nežije."

Foto: autorka
A jaké tedy postupy a cvičení musela terapeutka zvolit, aby se děti naučily lépe dýchat?

"Na základě poznatků od paní doktorky jsem vlastně volila cvičení tak, aby z něj děti měly hlavně radost, aby poznaly vlastní tělo a potom s ním uměly pracovat. A aby na základě těchto pohybových návyků mohly pracovat doma. Využila jsem různých motivačních cviků, psychomotorických her, kooperativních her a hlavně zdravého dýchání. Zařadila jsem tam soubory energetické a soubory jógové, jeden ze souborů je Pět Tibeťanů, které právě tyto děti mohou provozovat. Takže opravdu je to tak zaměřené, že celý pohybový aparát bude dobře fungovat."

Foto: autorka
Jednou z cest, jak se zlepšuje dýchání a celkový zdravotní stav dětí na ozdravných pobytech, je hra na zobcovou flétnu. V Bludově ji vyučovala Gabriela Kubíčková:

"Hlavní je naučit děti správně dýchat. Uvolnit se a dobře se nadechnout, vůbec rozevřít tělo tomu správnému nádechu a výdechu. A to se myslím podařilo."

Znají už některé děti, které sem přijíždějí, hru na flétnu?

"Ano, v každé skupině, kterou jsem měla, se objevili někteří, kteří už uměli hrát. Pamatovali si to možná i z minulých pobytů, protože doma měli flétnu jenom tři z té skupiny čtyřiceti čtyř dětí."

Podle čeho tu postupujete? Jak se vlastně učí - jako prvňáčkové u nás?

Foto: autorka
"V podstatě to tak bylo, protože ty skupiny byly nevyrovnané. Někteří znali, někteří ne, takže jsme začínali všichni společně od začátku. Asi to ale bylo dobře, protože je to motivovalo. Ti, kteří to ještě neuměli, i ti nejstarší, čtrnáctiletí chlapci v pubertě, se chtěli naučit to, co uměli ti menší."

Jaká je vůbec jejich hudební průprava z Ukrajiny?

"Nevím, myslím si, že nemají hudební výchovu zakotvenou ve vzdělávacím programu. Nejsem si tím jistá, protože se velice špatně srovnávali s notovým zápisem a s rytmem, přestože jsou muzikální. Je slyšet, že zpívají rádi a mají to v sobě, výuka ale myslím neprobíhá jako u nás."

Foto: autorka
A co se za ty tři týdny naučili?

"Musím říct, že jsem byla velice překvapená. Šla jsem do toho s velikou obavou, že se nemůže podařit skoro nic, Byla jsem ale nadšená, že úplně všichni, kteří na hodiny chodili, se naučili správně dýchat, naučili se základních šest až osm tónů a dokážou zahrát známé české písničky. Někteří zvládli kolem osmi písní, všichni ale umí alespoň čtyři."

Bude to mít nějaké pokračování na Ukrajině? Mají třeba možnost si odvézt nástroj s sebou?

"Je to veliká škoda, ale pouze třem nejšikovnějším bude umožněno si flétnu odvézt s sebou. Byla bych ale ráda, kdyby tuto možnost dostali úplně všichni."

Foto: autorka
Ozdravný pobyt v Česku bývá pro děti našich krajanů z Ukrajiny příležitostí, aby se tu naučily lépe česky. V Bludově se o to snažila učitelka Alena Bauerová. Zajímalo mne, s jakou znalostí češtiny sem děti přijely?

"Řekla bych, že je to nestejná úroveň. Některé opravdu rozumí, znají latinku, umí v ní číst a psát. Některé mají zájem se to naučit a některé prostě rezignovaly a nechtěly."

Znamená to, že v některých rodinách se přeci jen ještě dnes mluví česky?

"Řekla bych, že ano. Když jsem se třeba ptala na rodinnou situaci, tak děti říkaly, že mluví třeba babička, dědeček, maminka a někde i sourozenci mezi sebou. A mají možnost se učit český jazyk i ve školách, jako volitelný předmět."

Jakým způsobem se češtinu tady učí?

Foto: autorka
"Já jsem okopírovala takové české pexeso, českou abecedu. Některé děti to odmítaly, některé to naopak vyžadovaly. Prostě jsme se učili písmenka, děti psaly česky, své jména, jméno své kočky, jak se jmenují rodiče. A vždycky jsme si tak deset, patnáct minut opakovali, co dělaly včera. Někdo psal, někdo kreslil, někdo se mnou jenom hovořil."

Je doba tří týdnů na jejich znalosti nějak znát? Rozmluví se?

"Některé děti byly hodně stydlivé. Se mnou třeba mluvily, když jsem ale chtěla, aby mluvily ve skupině, tak mezi sebou ne. Asi se bály, když něco nevěděly, že se jim děti budou smát. Se mnou ale hovořily víc."

Foto: autorka
Já jsem se setkala s tím, že některé děti z Ukrajiny se už učí češtinu výhledově právě s tím, že tu chtějí studovat, případně tu působit. Máte stejnou zkušenost?

"Na to jsem se sice taky ptala, spíš ale na to, co by jednou děti chtěly dělat a čím by se chtěly učit. Na to mi odpověděly, že by chtěly studovat v Česku, na českých školách, málokdo z nich ale měl zájem třeba o profesi učitele. A když jsem se jich ptala proč, tak říkaly - malo děněg, málo peněz."

Kromě Bludova se letos děti českých krajanů z Ukrajiny léčily ještě v Jeseníkách a Frýdeckomístecku.