Z krajanského tisku
Kdy se rozhodne o legitimitě KSČM? – ptá se Nový domov v titulu
článku o únorovém zasedání tzv. Konzultační rady. Toto uskupení
krajanů je poradním orgánem Stálé komise Senátu České republiky pro
krajany žijící v zahraničí.
České a slovenské sdružení v Kanadě předtím zaslalo radě inventář nevyřešených otázek, které se táhnou českými zákonodárnými sbory již téměř dvacet let. Zejména jde o korespondenční volby, zákon o občanství, bezvízový styk, restituce, ale i letovou dostupnost některých destinací poté, co ČSA zrušily mimosezónní provoz některých přímých linek do Kanady a stát uvažuje o jejich prodeji. V seznamu otázek bylo i přezkoumání ústavnosti KSČM, kterým se následně zabývala Konzultační rada, informuje Nový domov. Připomíná, že loni v listopadu se Senát obrátil na premiéra se zprávou shledávající četné a dlouhodobé indicie porušení ústavy a nedodržování zákonů českými komunisty. Po více než dvou měsících od doby, kdy premiér předal věc ministerstvu vnitra, se krajané obracejí na českou vládu s názorem o příliš dlouhém čekání na nějaký výsledek. „Není vyloučené, že zdržení je úmyslné,“ píše například České a slovenské sdružení v Kanadě ve svém dopise, který rovněž vyjadřuje „zklamání nad váháním vlády“, cituje Nový domov.
Americké listy si stručně všímají spekulací novin International Herald Tribune a New Europe, že mezi kandidáty na příštího generálního tajemníka NATO se objevuje i jméno českého vicepremiéra pro evropské záležitosti Alexandra Vondry.
Bulettin Československého ústavu zahraničního, který mapuje
československé a české památníky ve světě, nás tentokrát zavede
do ukrajinského Lvova. Více než tři metry vysoký památník ze šedé
žuly, vytvořený dvojicí místních umělců, představuje T. G.
Masaryka jako „filosofa, sociologa a státníka, zakladatele a presidenta
Československé republiky, velkého přítele ukrajinského národa,
řádného člena NTŠ ve Lvově.“ Bronzové nápisy s tímto textem jsou
v ukrajinštině i v češtině a památník, o který se zasloužil
krajanský spolek Česká beseda, byl odhalen v říjnu 2000, uvádí
bulletin. My ještě krátce vysvětleme, že ukrajinská zkratka NTŠ
symbolizuje vědeckou či učenou společnost, nesoucí jméno
ukrajinského básníka Tarase Hryhorovyče Ševčenka.
Ve zmínce o 90 letech od narození Jan Wericha, které uplynuly začátkem února, bulletin Československého ústavu zahraničního zdůrazňuje, že je připomíná v krajanském kalendáři proto, že v letech 1939-45 žil Werich v emigraci v USA a po roce 1968 chybělo málo, aby odešel do emigrace podruhé. Zabránil tomu však jeho vážný zdravotní stav.
Ladislav Mňačko
Vídeňské svobodné listy vzpomínají na Ladislava Mňačka, od jehož
narození koncem ledna uplynulo 90 let a o měsíc později jsme si
připomněli 15 let od jeho smrti. Mňačko, ač se jako spisovatel
zařadil do slovenské kultury, byl rodákem z Valašských Klobouk.
„Bývalý partyzán patřil k prominentním novinářům a oddaně
sloužil komunistickému režimu. Pak ale dostal možnost nahlédnout do
zákulisí politických procesů a růžové brýle mu spadly,“
připomínají noviny. Výsledkem byla kniha Opožděné reportáže,
kvůli které byl Mňačko někdy srovnáván se Solženicynem. V roce 1967
napsal další slavnou novelu Jak chutná moc a krátce poté se s vlastí
na více než dvacet let rozloučil. Po okupaci totiž emigroval do
Rakouska, kde vytvořil řada scénářů pro televizi a osm prozaických
knih. Doplňme vzpomínku Vídeňských svobodných listů ještě
výmluvným údajem z Wikipedie: „Mňačko se v roce 1989 vrátil do
Československa. Vystupoval rozhodně proti rozdělení společného státu
a po jeho rozpadu v roce 1993 si za své bydliště zvolil Prahu. Zemřel v roce 1994 v Bratislavě.“
Zpravodaj Čechů a Slováků ve Švýcarsku otiskuje dopis Georga J.
Doležala, který ze staršího vydání Zpravodaje připomíná citát
autora dokumentu o českých emigrantech ve Švýcarsku Bernarda
Šafaříka: „Dnes jsou mezi emigranty i takoví, kteří už s ČR
nechtějí mít nic společného – spotřebovali totiž příliš mnoho
energie na to, aby se stali Švýcary.“ Diví se on tomu? – ptá se
autora citátu pisatel a pokračuje: „Tváří v tvář českému
piškuntálství, všiváctví a rošťáctví? (...) České
nepříčetné, ba co dím až patologické nenávisti k emigrantům? (...)
Skutečnosti, že česká nadutost nechce dát našim dětem občanství,
jakkolikteravěk je ve slušných státech zcela normální, že děti
dostanou bez problémů občanství podle národnosti otce?“ A autor v témže duchu uzavírá dopis otázkou: „Bylo tedy potřeba moooc energie
se aspoň udržet na distanc od všeho českého?“
