Z krajanského tisku

JUDr. Iva Pařízková
0:00
/
0:00

Americké listy ve svém posledním loňském vydání v rubrice Češi v zahraničí přinášejí rozhovor s Ivou Pařízkovou, místostarostkou švédského města Malmö. Právnička původem ze Znojma vystudovala tentýž obor také ve švédském Lundu a otevřela si vlastní praxi ve své nové vlasti, kde byla před pěti lety zvolena zástupkyní starosty.

JUDr. Iva Pařízková
Její ambice, jak prozrazuje v rozhovoru, jsou ale vyšší. Chce se stát starostkou Malmö a usiluje také o poslaneckou židli ve švédském parlamentu. V případě, že by ani jedno nevyšlo, se podle svých slov stále může vrátit k vlastní praxi. Jak na celostátní, tak na městské kandidátní listině se její jméno nachází na druhém místě, a oslovuje mladší voliče, než kandidát číslo jedna. Dát tam ženu a navíc přistěhovalce je i ve Švédsku pro starší generaci trochu příliš, říká v rozhovoru pro Americké listy Iva Pařízková.

Časopis chorvatských Čechů Jednota informuje o podzimní návštěvě vědeckých pracovníků Univerzity Palackého v Olomouci. Přivedl je sem výzkum zaměřený na osobnost Bohumila Laušmana, poválečného ministra československé vlády. I když se mu po únoru 48 podařilo uprchnout do zahraničí, byl z exilu unesen československými bezpečnostními orgány zpátky do vlasti, kde po deseti letech žaláře zemřel ve vězení v den plánovaného propuštění na amnestii. Velkou část svého exilu na začátku 50. let Laušman trávil právě mezi Čechy v Chorvatsku, kde ve svých veřejných vystoupeních hovořil o situaci v tehdejším Československu. Podle ředitele Centra pro československá exilová studia olomoucké Filozofické fakulty Miloše Trapla to bylo dokonce nejkrásnější období Laušmanova exilu. Pátrání po pamětnících a dokladech souvisejících s pobytem Bohumila Laušmana bylo cílem krátké pracovní cesty odborníků, kteří uvažují i o možnosti se v budoucnu podrobněji zabývat i osudy a životem Čechů v Chorvatsku. Ty jsou totiž podrobně zmapovány jen do druhé světové války, celková práce o druhé polovině 20. století ale neexistuje.

Vídeňské svobodné listy přinášejí krátký portrét katolického duchovního Karla Skalického, který byl loni 28. října prezidentem České republiky na Pražském hradě vyznamenán za působení na duchovním, vědeckém a veřejném poli v exilu. Rodák z Hluboké nad Vltavou po odchodu z vlasti v roce 1956 žil a pracoval v několika evropských zemích, především v Holandsku, než byl povolán do Říma. Přednášel na Lateránské a Katolické univerzitě, redigoval teoretický časopis Křesťanské akademie a byl členem redakční rady měsíčníku Listy, který původně vycházel v Římě. V 90. letech se Karel Skalický vrátil do vlasti, kde se mimo jiné podílel na založení teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích.

Mezi nositele státních vyznamenání patří také plukovník v. v. Václav Vondrák, který byl za chrabrost vyznamenán poprvé již v roce 1940 a pak o čtyři roky později, kdy se stal také nositelem Československého válečného kříže. O dalšího půl století později pak na hrudi vojáka přibyly české medaile za zásluhy, ale také francouzská řád Čestné legie. Příběhu účastníka bojů na Marně a později obléhání severofrancouzského přístavu Dunkerque v roce 1944 se ve svém posledním loňském čísle obsáhle věnuje Český dialog. Všímá si také, že Václav Vondrák setrval v armádě i po válce, kdy se stal náčelníkem archivu prvního a druhého československého odboje ve Vojenském historickém archivu, kde ho ovšem potkal osud mnoha vojáků západních bojišť a tak byl nejprve v roce 1953 odsunut k finanční službě armády a později vyhozen vůbec. Přes všechny životní peripetie se Václav Vondrák na konci loňského roku dožil 94 let jako vitální a fyzicky zachovalý muž, kterého ale málokdo zná, píše Český dialog.

Mojmír Povolný se ve své úvaze v Amerických listech ve vánoční atmosféře a v souvislosti s stoupající kariérou dnes již předsedy KDU-ČSL Jiřího Čunka věnuje romskému problému v České republice. "Segregaci Romů od českého národního společenství a latentní rasismus snad jednou, byť i nikoli beze zbytku, zahojí hojivá ruka společenského vývoje a dějin. Ale pomoci jí mohou Češi a Moravané již dnes a tato pomoc je imperativní," píše Povolný a uvádí pozitivní příklady z města, kde žije a kde pochopitelně jde o jiná etnika nebo prostě o lidi v nouzi. Například když jeho syn v raném mládí dával hodiny angličtiny dívce z rodiny Hmongů, které je dnes v Americe lékařkou. "Někde se musí začít," píše Mojmír Povolný v Amerických listech a uzavírá: "Podle jednoho starého českého zvyku se nechávalo u štědrovečerního stolu jedno místo volné pro neznámého poutníka, který by nemohl neočekáván objevit na zápraží. U českého národního stolu je také jedno prázdné místo. Po tom, co jsem až potud napsal, není těžko uhádnout, kdo by k němu měl být v Republice pozván."


Autor: Peter Gabaľ
klíčové slovo:
spustit audio