Z rozhlasového archivu Karel Hašler ve vzpomínce Rudolfa Deyla

Karel Hašler, foto: ČTK Nebudu chodit dlouho kolem horké kaše. Hledání v přebohatém, téměř 80letém archivu Českého rozhlasu skončilo šokem: hlas Karla Hašlera tam není! Je to neuvěřitelné, ale nic víc k tomu nelze dodat. Přesněji řečeno, v archivu není záznam mluveného slova. Jsou zde pouze Hašlerovy písničky, které sám nazpíval, a to ještě ve filmech. Kousek jedné z nich si za chvíli pustíme. Jelikož jsme ale v rozhlasovém archivu, nechme nyní zavzpomínat Hašlerova velkého a dlouholetého přítele, herce Národního divadla Rudolfa Deyla staršího, na okamžik, kdy se vlastně zrodil velký pražský písničkář.

"V létě, krátce po svatbě Karla Hašlera se Zdenou Frimlovou, se konala na pražském výstavišti v Královské oboře jubilejní výstava. Karlíkovi se na výstavě zalíbilo a chodil tam každý večer. A tam se také potkal s Eduardem Bassem, tehdy ještě členem Schöblova šantánu Na Poříčí, s Arturem Longenem a s neznámým zpěvákem, který zpíval písničky Karla Pospíšila. Hašler to nevydržel. Domluvil se s pianistou, vyšvihl se na pódium a spustil jednu ze svých písniček. Jen dozpíval, hospoda zabouřila. Pochodový rytmus a vtipný text ztrhl posluchače, ozývalo se opakovat, opakovat. A Hašler zpíval a ostatní přizvukovali. Od koho je ten šlágr, zeptal se Longen? Hašler se neprozradil. Usmíval se, že neví. Sám prý se nepamatuje, kde to už zaslechl. Cestou do Prahy zpívala rozdováděná chasa popěvek znovu. A Karlík uléhal s úsměvem. Písničkářský křest měl za sebou."

Pamětníci tvrdí, že Karel Hašler byl velmi pobouřen cizáckými písničkami, které začátkem 20. století ovládly Prahu. Vysmíval se nevtipnému a ubohému veršování, hrůzným překladům vídeňských šlágrů. Neustále prý připomínal, že Praha si zaslouží své vlastní pražské písničky. V tomto přesvědčení ho podporovala i jeho velká láska Zdenička Frimlová, pozdější manželka. Není divu, že první Hašlerova písnička byla inspirována právě setkáním se Zdeničkou na Zámeckých schodech.