Zápisník válečné fotoreportérky ukazuje, jak se žije vojákům

Od roku 1990 prošlo zahraničními operacemi čtrnáct tisíc českých vojáků. Proč se misí zúčastní? Jak tam žijí? Nejen na tyhle otázky odpovídá knížka Ten druhý život. Je udělaná jako diář nebo zápisník. Autorkou je válečná fotoreportérka Jarmila Štuková.

Jarmila Štuková, foto: Šárka ŠevčíkováJarmila Štuková, foto: Šárka Ševčíková Nejdřív vystudovala produkci na DAMU, pak se dostala k novinařině. Jak se z pacifistky stane válečná fotoreportérka?

"Zažila jsem mnoho situací, které by se jinak než vojensky řešit nedaly. Uvědomila jsem si, jak jsou ozbrojené složky někdy důležité, byť to nemusí být o tom, že kolem sebe střílí. To ani náhodou. Pomáhají třeba humanitárním pracovníkům, lékařům v situaci, kdy se třeba stane nějaké hromadné neštěstí. Tam se můj pohled na vojáky hodně změnil. A pak samozřejmě tím, že jsem byla na mnoha základnách, ať už v Afghánistánu, v Iráku nebo v Mali. Večer si s těmi muži povídáte nejen o jejich práci, ale o jejich rodinách, motivaci, proč tu práci dělají. To změnilo můj pohled na vojáky. Hodně mě to i motivovalo k tomu, abych začala dělat spoustu projektů pomoci."

Pomáhá i tahle knížka. Výtěžek z prodeje jde na komunitní centrum pro veterány v Brně. Dnes mají novodobí veteráni nárok hlavně na nadstandardní zdravotnickou péči, tedy zejména rehabilitace a ozdravné pobyty.

Vojenští kaplani jsou důležitá součást týmu

Knížku vymyslela Jarmila Štuková ve spolupráci s ministerstvem obrany, aby civilistům umožnila poznat práci vojáků, jejich příběhy, i problémy, se kterými se setkávají. Kromě zahraničních misí jezdila i po českých vojenských posádkách.

Kniha Ten druhý život, foto: Optio CZKniha Ten druhý život, foto: Optio CZ "Například s chemiky jsem zažila, jak vypadá simulace chemického útoku. Sama jsem měla ten chemický obleček, a zažila, že to není žádná legrace. Kdyby se nedej bože něco stalo, tak máme připravené vojáky, kteří jsou schopní řešit chemický útok. Poprvé jsem také viděla práci leteckých návodčích. Původně jsem měla jinou představu. Jsou to lidé, kteří musí být velmi všestranní, musí umět pracovat jak se zbraní, tak se musí velmi dobře dorozumět anglicky, orientovat se v prostoru, musí být velmi klidní, aby dokázali správně navést vrtulník v případě, když jsou v nějakém válečném prostředí. Pro mě samotnou to bylo nesmírně poučné. Přestože do válečných oblastí jezdím velmi dlouho, nepředstavovala jsem si, co všechno naši vojáci musí umět."

Jarmila Štuková válečné zóny navštěvuje už dvanáct let a poslední čtyři roky se pravidelně vrací do Iráku a Sýrie. V zahraničních misích oceňuje i úlohu vojenských kaplanů.

"Například v Afghánistánu jsem se potkala s velmi zajímavými kaplany. Byla jsem se podívat na mši, a je to velmi zvláštní, když vidíte uniformované vojáky, kteří drží v ruce Bibli, a poslouchají kázání. Kaplani nejsou jen pro morální podporu na misích, ale působí i jako psychologové. Chodí za vojáky, povídají si s nimi. Kaplani, se kterými jsem se setkala, v sobě mají nesmírný klid. Když se vracíte z nějaké patroly, tak i když si říkáte, že se nic nestane, uvnitř nejste psychicky v úplně dobré kondici. Je fajn, když tam máte nějakého kaplana, a jdete si s ním popovídat. On vás okamžitě zklidní, je opravdu důležitá součást týmu."