Události Tradici vánočního stromku v Čechách rozšířil "Amerikán" Vojta Náprstek

26-12-2004 | Milena Štráfeldová

Vánoce! Každému z nás se možná vybaví něco trochu jiného. Jednomu slavnostně prostřený stůl a spousty dárků, jinému sváteční nálada půlnoční mše a koledy nebo setkání s blízkými, které jsme dlouho neviděli. Málokdy v té představě ale chybí vánoční stromeček.

Stáhnout: RealAudio

Jiří Maloch - Čítárna Amerického klubu dam (1875)Jiří Maloch - Čítárna Amerického klubu dam (1875) A přeci právě stromek ověšený ozdobami, svíčkami a prskavkami patří k nejmladším symbolům vánoc. Ještě před půl druhým stoletím bychom ho v českých domácnostech hledali marně. K jeho rozšíření u nás napomohl ve 2. polovině 19. století Vojta Náprstek a Americký klub dam, který z jeho popudu vznikl v Praze počátkem roku 1865.

"Oni zavedli slavení vánoc i stavění stromečků v opatrovnách, jak se tenkrát říkalo, to byly sirotčince nebo útulky, i v nemocnicích. Byla to novinka a velice dobře se ujala, protože samozřejmě nezůstalo jen u toho stromečku,"

říká dr. Milena Secká, vedoucí knihovny Náprstkova muzea a současná předsedkyně Amerického klubu dam, jehož činnost byla v 90. letech minulého století obnovena. A právě Vojtovi Náprstkovi chceme věnovat dnešní sváteční pořad.

Vojta NáprstekVojta Náprstek

Vojta Náprstek je postava plná rozporů. Velký vlastenec, který přitom studoval arménštinu a celý život si přál cestovat po zemích Dálného východu. Syn jedné z nejbohatších pražských podnikatelek, který se v americkém exilu živil jako kameník, truhlář a dokonce prý i prodával rakve. O prvním Štědrém dnu v New Yorku v roce 1848 si zapsal do deníku: "Jednoduše jsem slavil Štědrý večír: dvě roztrhané rybičky, omeleta, čaj."

Po návratu do Prahy se ale stal jedním z největších mecenášů české kultury. Založil knihovnu, kde se na své daleké výpravy připravovali slavní cestovatelé. V jeho Americkém klubu dam přednášel i Tomáš Garrigue Masaryk. Náprstkovým velkým přáním bylo vybudovat průmyslové muzeum - a přesto dnes jeho jméno žije hlavně díky sbírkám indiánských a dálněvýchodních kultur, které shromáždil tak trochu náhodou, z darů od svých přátel.

A plno rozporů bylo i v jeho soukromí: o své první životní družce Tince, která s ním odešla do amerického exilu, se nezmiňuje ani ve svém deníku - takový měl strach, aby se o ní nedozvěděla jeho přísná panímaminka. O pár let později už byl Vojta Náprstek díky velkému majetku jednou z nejžádanějších partií. Líčily na něj dámy z předních pražských rodin. On si ale po šestnáctileté známosti vzal slečnu Pepičku, která sloužila u jeho matky v pivovaře.

A ještě jeden trochu úsměvný paradox navrch: ten postarší tlouštík v brejličkách, jak ho koncem 19. století zachytila dobová fotografie, byl vrchní rozhodčí v závodech velocipedistů i vltavských veslařů.

Skupinový snímek Českého klubu velocipedistů na Smíchově, na němž se jeho členové seskupili kolem svého 'vřelého příznivce' Vojty Náprstka (na snímku v samém středu)Skupinový snímek Českého klubu velocipedistů na Smíchově, na němž se jeho členové seskupili kolem svého 'vřelého příznivce' Vojty Náprstka (na snímku v samém středu) Vraťme se ale k událostem jeho života popořádku. Vojta se narodil v roce 1826 v Praze na Uhelném trhu, kde byl jeho otec Antonín Fingerhut sládkem v pivovaru. Rodičům se v podnikání dařilo, brzy si koupili dům U Halánků na Betlémském náměstí, kde si zřídili pivovar, vinopalnu a hostinec. Pozdější slavný básník Jaroslav Seifert vzpomínal, jak do domu U Halánků poprvé zabloudil ještě jako student:

"Vkročil jsem do širokého průjezdu domu U Halánků a překvapením jsem zůstal na prahu stát: průjezdem vanula silná vůně lihovin, kterou jsem tak dobře znal ze žižkovského krámku. Vydechovaly ji stěny průjezdu, vanula starým dvorkem a celý starý dům byl jí prosycen."

Otec Antonín ale brzy zemřel a o malého Vojtu, jeho o dva roky staršího bratra Ferdinanda i celý rodinný podnik se nadále starala panímaminka Anna Fingerhutová. Byla to výjimečná a silná osobnost. Sama pocházela z mlynářského rodu, brzy ale osiřela a už jako šestiletá musela uklízet ve škole, aby měla na zaplacení školného. Ve třinácti letech šla do služby ke svým strýcům a ještě po letech vzpomínala:

"Oběd jsem obdržela buďto docela v zimě studený a v létě zase kyselý a vždy až ke třetí hodině. Jednou jsem dostala jitrničku, hlady a dychtivostí jsem ji popadla a nepoznala ani, že již hezky kyselá a stará je, což mě napotom z toho zimnici přitáhlo."

Vzpomínala také, jak se s další služkou ve studené komoře dělila o chatrnou peřinu a k ránu ji měla "u huby zmrzlou od dechu". Díky velké pracovitosti se ale nakonec stala jednou z nejbohatších pražských podnikatelek. Rodinný majetek přitom využívala i k dobročinnosti. Denně prý rozdala pražské chudině na dva tisíce chlebů, a když tento počet stoupl už na čtyři tisíce, musela dát do novin inzerát, že nadále bude podporovat jen staré a nemocné lidi.

Marie Kalašová - Pavlač domu u HalánkůMarie Kalašová - Pavlač domu u Halánků Na kom však nešetřila, byli její dva synové. Starší Ferdinand měl zdědit pivovar, byl proto po studiích na zkušené v západní Evropě. Mladší Vojtěch studoval v Praze na Akademickém gymnáziu. Jeho spolužák Emanuel Salomon z Friedbergů - Mírohorský si tehdy poznamenal:

"Mezi spolužáky zvláště milými byl také Fingerhut Adalbertus, synek od Halánků, upřímný, zdravý, dobře živený, obratný a ochotný. Jsa z bohatého domu, míval vždy kapsy plné mlsků dle období ročního: kaštany, vejce na tvrdo, angrešt, jablka, sladké dřevo, cukrátka, jimiž štědře častoval mlsné spolužáky. Nosíval však také potravu duševní nám všem zvláště milou, čtení české, které jsme hltali tím dychtivěji, jelikož nám bylo přísně uloženo vždy jen mluviti německy, ač to mnohému šlo dosti krušně."

Vojtěcha už tehdy zajímala orientalistika a rád by ji studoval. To se ale podle Mileny Secké panímamince Fingerhutové nelíbilo:

"Vzhledem k tomu, že on byl syn z velice bohaté rodiny, považovala maminka tuto jeho zálibu za něco téměř nemorálního. Syn z dobré rodiny měl být advokátem nebo lékařem, přinejhorším knězem, ale rozhodně ne nějakým orientalistou. Takže doma byly takové půtky, maminka odpírala stipendium a podobně. Nakonec se ale domluvili a Vojta šel studovat práva do Vídně."

Anna FingerhutováAnna Fingerhutová Ve Vídni se Náprstek rychle zapojil do krajanského života. Organizoval české besedy, bály i přednášky. Stěžoval si ale také na rozbroje, které panovaly mezi vídeňskými Čechy:

" Svornost bychom marně v životě Slovanů hledali, u nás se nachází jen ve slovníku. My jen víme, že jest to podstatné jméno ženského pohlaví. Neplýtvá se nikde tak se slovy svornost, a přece není nesvornějšího národa nad nás. Jest to stará píseň, ale posud pravdivá."

Náprstek z Vídně přispíval i do českých novin. Dopisoval si s Karlem Havlíčkem Borovským, který mu jeho referáty ze života vídeňských Čechů otiskoval v České včele. Havlíček s ním počítal i pro Pražské listy, které chtěl vydávat od r. 1848. |Měl ovšem své zkušenosti, a proto o pár let mladšímu příteli radil:

"Pište vždycky tak, jako byste věděl, že za Vámi stojí censor s holí, jako to já dělám. Pak se Vaše věci lépe hodí. Nesmíte duši svou nikdy pouštět z provázku. Je to bída, člověk při tom zhloupne, jak sám na sobě pozoruji, a ztratí sílu ducha i humor. Ale proti větru těžko státi."

Vlastenecká činnost tehdy jednadvacetiletého studenta práv Vojtěch Fingerhuta, který se teprve začínal podepisovat svým českým jménem Náprstek, se příliš nelíbila rakouské policii.

"Vídeň vítala mladého Čecha svým obvykle laskavým způsobem. Byl tam Vojta Náprstek 18. dubna 1847 už ve vězení, ponechán tmě, zimě, zápachu, na prkenném loži s polenem za polštář a vzpomínal v těch okolnostech nevábivých na matku, bratra, na Havlíčka a na budoucnost,"

Vojta NáprstekVojta Náprstek poznamenal k tomu básník Julius Zeyer, který se s Vojtou Náprstkem později velmi spřátelil a odkázal mu celou svoji bohatou knihovnu. Náprstkovi nesdělili, proč ho zatkli, a stejně bez vysvětlení ho za pár dní zase propustili. Jen zkonfiskovali knihy a všechny písemnosti v bytě. Vězení ale Náprstka zjevně neodradilo. Ve Vídni rostla počátkem roku 1848 revoluční nálada. 13. března padl Metternichům absolutistický režim a Náprstek promluvil na shromáždění ve Vídni o svobodě tisku a o jednotném Rakousku.

"Vojta se zapletl v dobrém slova smyslu do revolučního hnutí jak ve Vídni, kde byla dvakrát revoluce, tak v Praze. Revoluce byla potlačena a na Vojtu byl vydán zatykač."

Před hrozbou trestu smrti utíká Náprstek přes Rychnov nad Kněžnou a Vratislav do Berlína a Hamburku a odtud lodí do Ameriky. Doprovází ho jeho přítelkyně Kateřina Krákorová, Tinka, o které se ale panímaminka nesměla dozvědět. I svůj odjezd do Ameriky Vojtěch před maminkou do poslední chvíle tajil. Zanechal tu po sobě dluhy, které musela paní Anna zaplatit.

"Utíkal s takovou představou, že tam založí soběstačnou kolonii českých uprchlíků. Situace byla ale docela jiná. Neměl peníze, neznal angličtinu, téměř žádné uprchlíky nepotkal, protože Amerika byla tak veliká a uprchlíků tak málo."

Tinka Krákorová a Vojta NáprstekTinka Krákorová a Vojta Náprstek "Pojedu přes Tichý oceán do Asie, zemí čínskou, Mongolů, kirgizských kozáků po hranici ruské, na Astrachan, přes Černé moře do Stambulu, abych poznal poměr Rusů k Asiatům a jakého vlivu my budem mít na vzdělanost a osvobození národů v Asii, národů již jsou tak zachovalí na těle a na duši. Až toto dovedu, pak teprva budu hotov s prostředky pro budoucí a konečné záměry. Ve svém 30. roce budu uvádět do života, co jsem seznal v jiných zemích."

zapsal si Vojta Náprstek, ještě plný ideálů, před cestou do Ameriky. Zprvu se ale protloukal velice těžce. Píše o tom Otto Janka ve svých Příbězích českých cestovatelů:

"V prosinci roku 1848 přistál u amerických břehů. Sen o českém národě si přivezl s sebou, ale jinak skoro nic. Nedostudovaný právník v Americe nikoho nezajímal. Lepil obálky, pracoval jako kameník, především měl ale neodbytný sen, který ho nikdy neopustil. Nebyl přece jediným Čechem, který musel odejít do Ameriky. Začal proto vyhledávat krajany. Zakládal jejich spolky, připravoval pro ně české časopisy. Jeho národ byl tenkrát v Americe."

Lépe se Náprstek uchytil až v Milwaukee ve Wisconsinu. Zde žilo hodně Němců a Náprstek, který zatím uměl jen velmi málo anglicky, tu našel řadu přátel. Otevřel si zde knihkupectví, půjčoval knihy, od r. 1852 vydával i německy psaný časopis Milwaukee Flugblätter.

Vojta Náprstek (maloval Max Švabinský)Vojta Náprstek (maloval Max Švabinský) "V Milwaukee měl něco, co bychom asi nazvali literární kavárnou, kde se lidé scházeli, diskutovali, prohlíželi knížky. Víme, že tam uprostřed byla fontána a že se tam podávalo zvláštní občerstvení, což prý byla pravá turecká káva, několik druhů minerálek a zmrzliny. Pro Milwaukee to byla rarita."

Americký pobyt Vojty Náprstka provázely podle Mileny Secké zajímavé události:

"Sehnal obrovské množství exponátů pro Národní muzeum, když vyhlásil v Americe sbírku pro Prahu. Účastnil se mírových jednání s dakotskými Indiány, pak se přihlásil jako doprovod do předvolební kampaně. To už tenkrát v Americe bujelo a on projel s kandidátem na prezidentský úřad celé jižní státy. Zajímal se o otrokářství, o postavení černochů. A zažil také tu první přistěhovaleckou vlnu Čechů a Slováků do Ameriky, takže s nimi navázal kontakt."

Právě mezi dakotskými Indiány začala vznikat i jeho pozdější bohatá etnografická sbírka. Náprstek měl o Dakotech v Milwaukee přednášku, jejíž text se dochoval dodnes:

"Když jdou Indiáni do boje, pomalují se ohnivými barvami, pochodují jen v noci a přepadnou nepřítele ze zálohy se strašným křikem. Řež trvá jen krátkou dobu, přemožení jsou skalpováni. Tento způsob války vedl k tomu, že se Indiánu nezaslouženě připisuje zbabělost, přitom Indián, když je zajat, statečně snáší nejtěžší mučení bez jakéhokoliv projevu bolesti nebo prosebného slova. Ale nechce svůj život neužitečně vydávat všanc smrti v otevřeném boji, když tentýž výsledek může dosáhnout úskokem a vychytralostí. Když jeden z jejich náčelníků před několika lety navštívil Spojené státy, chtěli mu ukázat, jak vedou válku bílí lidé a nechali v New Yorku za hřmění děl útočit na několik baterií. Náčelník se na to díval velmi překvapeně a nakonec prohlásil, že bílí jsou blázni, že riskují tak mnoho životů, když v noci mohou dosáhnout vítězství bez ztráty jediného bojovníka."

V Americe zůstal Vojta Náprstek až do konce roku 1857. O pár týdnů později se přes Paříž vrací do Prahy. Sám, Tinka se mezitím provdala za jeho přítele v Milwaukee:

"Po devíti letech mu maminka vymohla amnestii, takže se vrátil. Domnívala se, že situace poučila nehodného syna a že bude řádným občanem. A také majitelem pivovaru a vinopalny jako ona a povede živnost. Ovšem Vojta se nerad sešněrovával do nějakých kategorií a funkcí, o kterých se sám nerozhodl, takže živnost vedla maminka až do smrti sama. A Vojta se věnoval víceméně svým zálibám."

Vojta Náprstek po návratu z AmerikyVojta Náprstek po návratu z Ameriky Dům U Halánků se po Vojtově návratu z Ameriky postupně stával jedním z center pražského společenského života. Náprstek chtěl především pozvednout vzdělanost:

"V první fázi to byla jeho knihovna. Ona začal velice programově budovat knihovnu podle metod, jak je viděl v Americe. Nebyla to jenom nějaká půjčovna, jakou měl v Americe, ale bylo to centrum určité vzdělanosti, kde se lidé scházeli, kde debatovali, kde si samozřejmě vypůjčovali knihy a časopisy a kde se také nakupovalo ze zahraničí. Samozřejmě odebírali veškerou českou produkci. A to tištěné slovo doplňoval obrazovým materiálem, takže ke knížkám začal programově sbírat i fotografie, grafiku, stereoskopické obrázky, novinové výstřižky a další věci, které každého čtenáře mohly obohatit a mohly mu podat plastičtější obraz o tom, co chtěl vědět,"

říká současná vedoucí Náprstkovy knihovny Milena Secká. A Otto Janka píše:

Vojta Náprstek kolem sebe začal soustřeďovat mladé a odvážné muže, kteří se chystali na cestovatelské výpravy, anebo se z nich vraceli. Ve starodávném domě U Halánků se začal scházet "Klub cestovatelů" - i když se tak nikdy nejmenoval. Náprstek je učil, jak a co mají sbírat, dával jim na cestu knihy a časopisy i doporučující dopisy, které jim třeba v cizině pomohou. U Halánků pak přednášeli o svých cestách, a pokud o nich chtěli napsat knihu nebo alespoň článek do novin, byl Vojta Náprstek připravený jim pomoci. Přicházeli sem Holub,Vráz, Kořenský, a také Julius Zeyer.

"Mimoevropské kultury a daleké země, to byla jeho obliba. Také tady v jeho domě nacházeli útočiště mnozí cestovatelé a vůbec lidé, kteří se vydávali do světa nebo ze světa přijížděli. On sám byl nazýván čestným konzulem amerických Čechů, protože žádná návštěva, zejména z Ameriky, se neobešla bez návštěvy domu U Halánků. Takže tady v tom domě se opravdu scházely cesty z celého světa i do světa."

Braunerová Zdeňka - Interiér knihovnyBraunerová Zdeňka - Interiér knihovny V domě U Halánků se začaly také pořádat tzv. dýchánky, společenská setkání, na kterých se ale jen nepopíjela k bábovce káva:

"Kromě povídání se tady plánovaly velice důležité akce i po stránce národnostní, protože se tady debatovalo o založení nových českých novin, o expozici Zemské jubilejní výstavy nebo Národopisné výstavy a tak dále."

Na těchto dýcháncích se setkávali přátelé u Vojty Náprstka i dvakrát do měsíce. Na Nový rok jich ale přicházelo i několik tisíc.

"To byly především Novoroční dýchánky, které byly obrovskou společenskou událostí, která byla zmiňovaná i v dobovém tisku. Náprstek, jak byl zvyklý z Ameriky nebo ze západní Evropy, zavedl slavení Nového roku v tom občanském slova smyslu. Víme, že na tyto dýchánky zval třeba děti mentálně i smyslově postižené, děti z ústavů, a že to vlastně byla jediná příležitost, kdy se tyto děti dostávaly ze zdí ústavu, protože nebylo zvykem, aby se postižení lidé brali do společnosti."

Vojta Náprstek je také považován za snad vůbec prvního feministu v českých zemích. Jeho zásluhou počátkem roku 1865 vznikl v domě U Halánků Americký klub dam:

"To byl první ženský spolek v Čechách, který se věnoval výhradně vzdělání svých členek. Tady už před jeho vznikem byly určité tendence nebo snahy, ale to byly trošku chiméry. Takže když se Náprstek vrátil z Ameriky a tady v knihovně s scházeli pánové, uvědomil si, že na těch setkáních chybí ženy. Sem přicházely jedině Božena Němcová a Karolina Světlá. A on tak o Vánocích roku 1864 Náprstek pozval Karolinu Světlou, aby přišla v lednu následujícího roku na přednášku a aby s sebou přivedla přítelkyně, které se u ní scházely. Přišlo asi 39 dam a ta přednáška se tak líbila, že si vynutily další pokračování. A toho dne založily Americký klub dam."

Josefa NáprstkováJosefa Náprstková První přednáška byla o astronomii a konala se 15. ledna 1865. Od toho dne se každou středu a sobotu odpoledne paní a dívky scházely v domě U Halánků v knihovně. Ze zápisů vyplývá, že v letech 1865-1889 se v Klubu vystřídalo 893 žen.

Náprstek zastával myšlenku, že pokud budou mít ženy dostatek času a možností rozvíjet svůj intelekt, bude z toho mít prospěch celá společnost. K vystoupením zval významné osobnosti - Jana Evangelistu Purkyně, Petra Mužáka, Aloise Svojsíka, Miroslava Tyrše, později T. G. Masaryka. Od poloviny šedesátých let začaly přednášet i ženy včetně Karoliny Světlé a prvních českých lékařek: Anny Bayerové, která studovala ve Švýcarsku, a Anny Honzákové, která už studovala v Praze.

"Z tohoto klubu opravdu vzešlo mnoho a mnoho slavných žen. Ty zakládající byly Karolina Světlá, Sofie Podlipská, Zdenka Braunerová, Renata Tyršová, Anna Holinová, Tereza Nováková. Vlastně co jméno, to osobnost. Ale když odhlédneme od těchto slavných žen, tak i ty bezejmenné, které klubem prošly, se o sebe dokázaly postarat. Byly prvními státními učitelkami, ošetřovatelkami, telefonistkami. To byly naprosto nové profese. Víme také, že z klubu vzešla úplně první poštovní úřednice. Takže ten klub opravdu sehrál obrovskou roli pro skupinu žen, které ho navštěvovaly."

Náprstkovo muzeum v PrazeNáprstkovo muzeum v Praze Velkým snem bylo pro Vojtu Náprstka založení Českého průmyslového muzea. Chtěl tak dát impuls průmyslové výrobě a podnikání v Čechách. S první výstavou novinek přišel už po návštěvě světové výstavy v Londýně. Na Střeleckém ostrově vystavil učební pomůcky a moderní výrobky, které usnadňovaly ženské práce. Byla tu i bubnová pračka značky Bradford, kterou pak využívali i v domě U Halánků. To byl ale jen zlomek sbírek budoucího průmyslového muzea. Nejrůznější stroje a přístroje se brzy do starodávného domu U Halánků nevešly a Vojta Náprstek plánoval jeho rozšíření.

"Později, až když jeho maminka zemřela a v závěti stanovila značnou sumu přímo na vybudování muzea, se mohl vrátit k myšlence otevřít své soukromé průmyslové muzeum. To mělo pomoci zaostalé české malovýrobě seznamovat se s novinkami ze světa, s novými vynálezy a postupy."

S budováním muzea Náprstkovi velmi pomohla jeho žena Josefa Náprstková. Znali se od Vojtova návratu z Ameriky, kdy tehdy ještě slečna Pepička v domě U Halánků sloužila. Vybrala si ji sama panímáma:

"Josefa byla asi v něčem velice podobná paní Anně Fingerhutové. Byla nesmírně pracovitá, velice skromná, a také jako paní Anna dbala na vzdělání. I když paní Anně se vlastně dostat nemohlo, protože pro chudobu do škol chodit nemohla, a Josefa také ne. V té době ještě nebylo zvykem, aby dívky byly vzdělané. Přesto ale, když se Vojta Náprstek vrátil z Ameriky, tak si od něj půjčovala knihy a studovala."

Vojta Náprstek a Josefa svůj vztah před paní Fingerhutovou dlouho tajili. Když se Vojtěch konečně odvážil maminky zeptat, co by říkala jeho svatbě s Pepičkou, Anna ji jednoznačně odmítla. Až do konce života chtěla zůstat jedinou paní ve svém domě. Ke svatbě Vojty Náprstka s Josefou tak došlo až dva roky po její smrti, po dlouhých šestnácti letech známosti. Josefa se mezitím stala pro Náprstka téměř nepostradatelnou pomocnicí. Podle jeho současníků byl prý "líný na psaní", a tak Josefa za něj vyřizovala celou rozsáhlou korespondenci. Pomáhala také s pořádáním stále rostoucích sbírek Českého průmyslového muzea:

"Vedle techniky se tady začaly početně množit předměty ať už z dalekých krajin, anebo i z krajin bližších. Cestovalo se nejen do zámoří, ale i po Evropě, takže tu byly věci z Balkánu, z Polska, ze západní Evropy. A to všechno se tu hromadilo, takže když Náprstek umíral, už vlastně opouštěl národopisné muzeum."

Smrt Vojty Náprstka v roce 1894 byla pro Josefu velmi těžkou ranou. Náprstek zemřel uprostřed příprav na Národopisnou výstavu. Jeho pohřeb se stal velkou událostí, účastnily se ho tisíce lidí. A i tentokrát vlastně Náprstek dokázal, jak straní všemu modernímu. Byl prvním Čechem, který se nechal zpopelnit. Vzhledem k tomu, že v celém Rakousko - Uhersku nebylo jediné krematorium, musel být vypraven zvláštní vlak do německé Gothy.

Josefa Náprstková dlouho po jeho smrti trpěla depresemi, nemohla vycházet z domu, pomohla jí až teprve dostavba muzea. Při jeho rozšíření bylo přikoupeno několik sousedních domů, které byly pod jejím dozorem přestavěny do současné podoby. V budovách, kde kdysi stály stroje i domácí strojky, jsou dnes mimořádně vzácné etnografické sbírky mimoevropských kultur. Z Českého průmyslového muzea se stalo muzeum Náprstkovo.

Náš dnešní pořad, který jsme věnovali českému cestovateli, mecenáši a sběrateli Vojtovi Náprstkovi, končí. Ze studia Radia Praha se loučí Zdeňka Kuchyňová a Milena Štráfeldová.

Linkovací služby

Doporučujeme

Související články

Více

Z archivu rubriky

Více

Aktuální relace