Se Šimonem Pánkem o ekonomické krizi a o situaci v Afghánistánu

Humanitární společnost Člověk v tísni bývá mezi prvními všude tam, kde dojde k přírodní katastrofě. Její dobrovolníci nyní pomáhají například po ničivém zemětřesení na Haiti. Působí také v zemích, kde probíhají vážné etnické nebo válečné konflikty. I do činnosti společnosti, která má roční rozpočet zhruba 400 milionů korun, však zasáhla loňská ekonomická krize. Potvrdil to ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek.

Šimon Pánek, foto: autorkaŠimon Pánek, foto: autorka "Řada evropských států zkrátila své státní finance na rozvojové projekty na rok 2010, včetně České republiky. To je jedna stránka věci, druhá stránka věci je, že během velkých klimatických jednání ochota vyčlenit další peníze na projekty proti dopadům způsobeným klimatickými změnami, je menší. Spousta států se uchyluje k účetnímu triku, kdy se rozhoduje část rozvojových peněz směřovat víc na projekty, které se budou snažit balancovat dopady klimatických změn, a vykázat je vlastně dvakrát - jako rozvojovou pomoc a jako adaptační klimatickou pomoc. Včetně České republiky, která přislíbila 300 milionů korun na příští tři roky."

Vojáci provinčního rekonstrukčního týmu v Lógaru při jednání s místními obyvateliVojáci provinčního rekonstrukčního týmu v Lógaru při jednání s místními obyvateli Co do objemu financí, v roce 2008 to bylo 70 milionů korun, je největší misí Člověka v tísni mise v Afghánistánu, kde působí od roku 2001. V současné době se ve světě řeší, zda navyšovat vojenské bojové jednotky nasazené v Afghánistánu, působí tam i český vojenský rekonstrukční tým. Koresponduje nějak tato pomoc s prací Člověka v tísni?

"Ten stabilizační a rekonstrukční tým, který je tam tuším druhým rokem, pracuje v provincii Lógar, kde my jsme nikdy nepracovali. My jsme v sedmi jiných provinciích. Víme o sobě, ale není to tak, že bychom se museli nutně koncentrovat do jednoho místa. Dokonce je to tak, že pro nás, jako pro civilisty, je přítomnost českých vojáků na jednom místě spíše komplikací, protože vojáci chtě nechtě antagonizují část místních a zároveň se mohou vojensky bránit. My se vojensky bránit nemůžeme, takže se můžeme snadno stát náhradním cílem. Proto, i z bezpečnostních důvodů, o tu synergii na jednom území, jako je jedna provincie, nestojíme."

A má tedy navyšování vojenských jednotek v současné době smysl?

Studna vybudovaná společností Člověk v tísni v provincii Paktia, foto: Archiv ČvTStudna vybudovaná společností Člověk v tísni v provincii Paktia, foto: Archiv ČvT "Jedna věc jsou rekonstrukční týmy, myslím, že by měly být nasazovány primárně v místech, kde nemohou pracovat humanitární a rozvojové organizace. Tam mají velký význam, protože dělají spoustu infrastrukturně-technických projektů, jako je elektřina, pitná voda, cesty a další věci nutné pro rozvoj. Tam bych řekl, že tolik nevadí, že mají za zády vojáky. A humanitární organizace by to tam stěží mohly z bezpečnostních důvodů dělat. Druhá věc jsou bojové jednotky, o které velení v Afghánistánu intenzivně žádalo. Myslím si, že navyšování je nutné, ale je potřeba zároveň hledat politické cesty jednání s částí Talibanu a v podstatě si myslím, že by část financí měla být použita k tomu, aby ty části Talibanu, které stojí o spolupráci s vládou, byly nějak finančně motivovány k tomu, aby spolupracovaly. Myslím si, že mír v Afghánistánu si světové společenství musí nejen vybojovat, ale částečně také koupit nabídnutím podílu na moci, a možná i investičních a finančních pobídek té části Talibanu, se kterou se dá jednat."