"Pohov, tatíku!" Vzpomíná válečný veterán Josef Zelený

Před 60. lety vrcholily boje osvobozujících armád se zbytky německého vojska. V našem vysílání se budeme k těmto událostem vracet prostřednictvím vzpomínek českých válečných veteránů. O jejich záznam se stará občanské sdružení Post Bellum ve spolupráci s Českým rozhlasem. Ze zvukových dokumentů vybírá Vilém Faltýnek, hlásit se bude následující znělkou:

Josef Zelený

Josef Zelený pochází z Českého Straklova na Volyni. Až do 1. září 1939 patřilo toto území k Polsku, po rychlém obsazení německou armádou se stalo součástí říše. Mladí Volyňští Češi se zapojovali do ilegálního partyzánského hnutí a později vstupovali do pluku armádního generála Ludvíka Svobody. Josef Zelený se stal vojákem v březnu 1944, přiřadili ho do oddílu vojenské policie. Dodnes nejvíc vzpomíná na těžké boje na Dukle, kterých se zúčastnil už po dělostřeleckém přeškolení:

"Duklou jsme se dostali do republiky. Probíhající boje na tom Slovensku byly dost tvrdé, protože to byla strašně škaredá zima. Spoustu sněhu, místy jsme automobily museli odstavit, i když jsme měli dobrou techniku, studebackery a fiaty, a zásobovali jsme pomocí koní. Přitom v tom hornatém terénu, nikdy bych si neuměl představit, to bylo jako bunkry, protože každá kopeček se němcům hodil a jejich dobývání... ti se v podstatě museli z těch zákopů vytlouct dělostřelectvem. Až prakticky do Žiliny, protože pak po příchodu na Slovensko byla provedena částečná mobilizace Slováků a byla doplněny 1. a 3. brigáda, protože 2. brigáda byla nasazením do Slovenského národního povstání dost oslabená. Potom vznikla 4. a 5. brigáda.

Pozdrav matce domů na Volyň

Potom už to bylo lepší a Žilina už byla krok na Moravu. Do Vsetína jsme přišli 4. května a tady nás zastihlo Pražské povstání, které jsme velmi těžce nesli. Protože Praha volala o pomoc, my jsme měli zbraně, vojáky, ale pomoct jsme nemohli."

Válka ale přinesla mladému vojákovi i hezké, úsměvné zážitky:

"Nás tenkrát narukovalo kolem 12.000 Čechů, samé mladé ročníky, a za námi pak přicházeli i naši otcové. Jako například můj otec, kterému bylo 56 let, byl v hodnosti rotného. Na frontě jsme se potom za pět nebo šest měsíců poprvé v uniformách. U jednoho útvaru jsem dělal náčelníka štábu a jednoho krásného dne někdo klepal na dveře, říkám: Volno. Slyšel jsem sražení podpadků: Pane podporučíku, rotný Zelený hlásí příchod! Tak jsem chvilku seděl, potom jsem se obrátil a říkám: Pohov, tatíku! Nacož mi odpověděl: Ty pacholku, dám ti pár facek. Já jsem mu říkal: Pane rotný, to bude porušení subordinace. Potom jsme poseděli a pobavili jsme se."

Josef Zelený je z třetí generace přistěhovalců na Volyň. Pozemky tu koupil jeho dědeček Josef Zelený. Podle vzpomínek pamětníků se zde mezi Čechy mísil odpor k fašismu s vlastenectvím a snahou vrátit se do země svých předků. Se zbytkem rodiny se setkal až v roce 1947 díky hromadné repatriaci volyňských Čechů do Československa.