Paul Wilson: "Strach je pryč, ale práce je ještě dost, ne?"

I dnes vám v našem vysílání představíme jednoho z laureátů Ceny Jiřího Theinera, která se každoročně na pražském veletrhu Svět knihy uděluje významným zahraničním bohemistům. V roce 2013 ji dostal kanadský překladatel díla Václava Havla Paul Wilson.

Paul Wilson, foto: David VaughanPaul Wilson, foto: David Vaughan Tentokrát musím začít zcela osobně. S Paulem Wilsonem jsem se setkala v létě roku 2009, když od ministra zahraničí dostal prestižní cenu Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. A rozhovor o tom, jak se dostal k češtině, jsme natáčeli na palubě parníku, který proplouval mezi pražskými mosty po Vltavě. Svou roli v něm proto hraje i vítr.

"Já jsem sem přijel v roce 1967, abych tu na různých školách učil angličtinu. A já jsem udělal takovou smlouvu se svými žáky, že já je budu ve třídě učit anglicky a oni mne budou večer po hospodách učit češtinu."

Díky výuce angličtiny se Paul také dostal k prvním překladům českých autorů. Dnes jich má na kontě víc než třicet, mimo jiné Bohumila Hrabala nebo Ivana Klímu:

"Já jsem učil překladatelství na Univerzitě 17. listopadu a my jsme tam překládali různé fejetony českých spisovatelů. Hlavně od Škvoreckého. Takže já jsem se dostal do spojení se Škvoreckým daleko dřív, než jsem ho poznal osobně. A stejně to bylo i s Havlem. Já jsem se s ním setkal možná párkrát, při různých příležitostech, ale ten vztah, který jsme měli potom, vztah překladatele a spisovatele, se vytvořil, až když jsem byl venku."

Jako učitel angličtiny prožil Paul Wilson v Praze celých deset let. Naučil se přitom nejen velmi dobře česky, ale vedle Václava Havla se tu seznámil i s řadou dalších disidentů. Vystupoval dokonce s undergroundovou skupinou Plastic People of the Universe. Soudní proces, který s Plastiky vedl komunistický režim, podnítil vznik Charty 77. A Paul Wilson se stal nežádoucí osobou. V létě roku 1977 byl z Československa vyhoštěn. Tím ovšem neskončily jeho překlady děl Václava Havla, vzpomíná Havlova spolupracovnice Anna Freimanová, která dnes působí v Knihovně Václava Havla:

"Paul přeložil někdy v 80. letech, dokonce v roce 1983, když Vašek seděl, pro nějaký časopis jeho Moc bezmocných. Já si myslím, že cesta /k jejich další spolupráci/ byla prostě taková, že to přeložil dobře. Ta jeho dobrá práce a porozumění pro jazyk to podpořila."

Do Československa se Paul Wilson mohl vrátit až po Listopadu 89.

"Já jsem dělal pásmo dokumentárních pořadů pro kanadský rozhlas. Byl jsem v Polsku, pak jsem byl v Berlíně, to bylo v říjnu 1989. Já jsem se snažil dostat do Československa, ale byl jsem ještě persona non grata. Nepustili mne sem, i když už byly ty velké demonstrace na Václaváku a na Letné. Asi za deset dní jsem pak ale přiletěl do Prahy z Budapešti a na letišti mne čekal kanadský velvyslanec. Dostal mne přes celnici, ačkoliv jsem byl ještě na černé listině. A vzal mne rovnou do Laterny magiky, odkud se všechno řídilo. A to byl fantastický zážitek, protože lidi, se kterými jsem se setkal v Laterně, jsem neviděl dvanáct let. Tehdy byli v opovržení, na dně, a teď dělali revoluci."

Na Cenu Jiřího Theinera navrhla Paula Wilsona Knihovna Václava Havla, vysvětluje Anna Freimanová:

"My jsme chtěli poděkovat za to, jak uvedl Václava Havla na anglo-americkou scénu. Jak velmi přispěl k tomu, že mu lidi rozumí, a přitom jeho texty žádným způsobem nezkresluje."

Nakonec snad přece jen ještě jednu myšlenku, kterou mi Paul Wilson řekl na palubě vltavského parníku. Týkala se současné situace v Česku:

"Strach je pryč, ale práce je ještě dost, ne?"