Památník v Krupce připomíná transport smrti

Nejsmutnější kapitolou konce války byly tvz. pochody smrti z koncentračních táborů, které Němci před blížícími se spojeneckými vojsky postupně uzavírali a evakuovali. Vězňové byli v nelidských podmínkách nuceni pěšky překonávat velké vzdálenosti do cílových táborů. Zčásti byli evakuováni v přeplněných vagónech, bez vody a jídla. Jeden z těchto transportů zastavil i v Krupce, kde jsou lidé z vlaku pohřbeni. Podrobnosti uslyšíte od Zdeňky Kuchyňové.

Památník v Krupce, foto: Jaroslav SmržPamátník v Krupce, foto: Jaroslav Smrž Dne 14. dubna 1945 vydal Himmler rozkaz: "Ani jeden politický vězeň se nesmí dostat živý do rukou vítězných mocností - Sovětského svazu, Američanů a Britů." Jak se fronta blížila ke koncentračním táborům, dostali jejich velitelé rozkaz: vězně evakuovat a postupně nejrůznějšími formami likvidovat. A tak začaly pochody a transporty smrti, které probíhaly až do posledních dnů německé Říše v květnu 1945. Zhruba čtvrt miliónu vězňů bylo během nich zavražděno nebo zemřelo na nesnesitelné podmínky - hladem, zimou, na nemoci. Přesto, jak uvádí Český svaz bojovníků za svobodu, byly pochody smrti za dobu šedesáti let od konce druhé světové války zpracovány pouze dvakrát. Vždy však šlo o vzpomínky přímých účastníků. Historiky toto pro Čechy tak závažné téma příliš neoslovilo.

Vraťme se však do dnů konce války. Z východu i západu se blížila spojenecká vojska, nacistům zbýval čím dál menší prostor a tím byly okupované Čechy. Tak se v dubnu a začátkem května 1945 ocitly tisícové pochody v severních a západních Čechách. Po válce byly nalezeny na 130 místech hromadné hroby a v nich 4630 lidí. Jeden z hrobů a památníků je i v Krupce, uvedl její starosta Milan Puchar.

Foto: Jaroslav SmržFoto: Jaroslav Smrž "Památník připomíná 313 obětí transportu, který 25. dubna 1945 projížděl Krupkou a v Bohosudově zastavil na nádraží, kde věžňové z koncentračního tábora v Ossendorfu u Halle dostali možnost vyjít z vagónů a umýt se v přilehlých tůních a kalužích. Někteří se i napili. Důsledkem byl zápal plic a tyfus a 313 mrtvých. Ti byli zahrabáni hned vedle nádraží v dírách, které tam v tu chvíli byly a teprve po nějaké době došlo k exhumaci a byli pohřbeni na tomto místě, proto je to památník 313 obětí."

Kdo je autorem památníku?

"Autorem památníku jsou místní obyvatelé. Budovali ho v čele s tehdejším předsedou tělovýchovy panem Františkem Slávišem. Je to jednoduchý kamenný mramorový pomník s deskou a s březovým křížen s trnovou korunou. Předloni tady byla přímá účastnice, která měla hlavní projev, kdy zavzpomínala na celou tu událost jako živá legenda, nic nepřikrášlovala, řekla o všech tvrdých podmínkách, co zažili v tom vlaku, v těch vagónech."

Tady v okolí byl ještě jeden pochod smrti. Zachovala se na něj nějaká památka?

"Ano, ten druhý pochod byl po hřebenech Krušných hor přes Fojtovice a tam je také památník, který každoročně navštěvujeme a uctíváme památku těchto lidí."

Řada českých obyvatel se snažila vězňům pomoci, ať už potravinami nebo ukrytím, pokud se jim podařilo utéct. Po osvobození Ministerstvo vnitra a Svaz protifašistických bojovníků shromáždily více než 1000 svědectví těchto událostí, které jsou archivovány. Na účastníky pochodů smrti vzpomínali v Krupce při pietním aktu také pamětníci války. Jedním z nich byl Václav Jícha. Když projížděl transport smrti Krupkou, bylo mu 17 let.

"Ti polonazí, vyzáblí chudáci padali. Šli okolo našeho baráku a člověk se jim bál něco hodit. Němečtí esesáci měli zbraně pořád připravené a kdo na ty ubožáky opomněl, toho odbouchli. Já se počítám mezi poslední generaci, která toto pamatuje, jako dítě před válkou a tu válku, kterou jsem zažil. To jsou strašné vzpomínky, já bych nerad, aby se toho ještě někdo dožil, bylo to strašné."

Pochody a transporty smrti začaly 18. ledna 1945 vyklízením největšího a nejhoršího tábora Osvětim. Jak uvedl ve svém projevu v Krupce místopředseda Senátu Petr Pithart, dodnes je mimořádně znepokojující, kolik toho dokázali nacisté v průběhu války utajit. Zároveň mnozí spojenečtí vojáci i politici odmítali uvěřit mnoha svědectvím.

"Proč tábory fungovaly do poslední chvíle, proč mohly přijíždět další a další transporty, proč mohly být do posledních dnů popravováni další a další lidé? Bylo přece technicky možné bombardovat alespoň železniční trati vedoucí do táborů, v Osvětimi bylo možné zničit plynové komory a tak zvaná krematoria. Všechno to i s detaily bylo jasně rozpoznatelné na leteckých fotografiích spojenců, které jsme nedávno měli možnost vidět reprodukované v novinách. Bylo možné usměrnit postupy vojsk směrem na tábory. Nestalo se nic z toho. Dodnes jde z té netečnosti na člověka strach."

Právě pochody a transporty smrti byly podle historiků zřejmě příčinou, proč česká nenávist proti Němcům tak prudce vzrostla. Například kronikář Dolní Sloupnice zapsal po transportu ruských válečných zajatců slova: "Žádná propaganda by nebyla dokázala proti Němcům tolik, jako pohled na tyto ubožáky a na surové zacházení s nimi."

"To, že lidé viděli zástupy lidských trosek, z nichž mnohé zůstávaly ležet podél cest, změnilo, možno-li ještě, vztah k Němcům. Nejen, že je pak čekala jen a jen bezpodmínečná kapitulace, ale také kolektivní tresty. Řeknu k tomu dnes jen tolik, že se tomu všemu nebylo lze divit. A dodám, že odpovědnost zůstává na vůdčích světových politicích, kteří byli dlouho slepí a pak tuto slepotu jakoby vyrovnávali kolektivním trestáním."

Trest postihl i neviné, někdy i ty, kteří se sami dokázali nacistům postavit. Dodnes se s tím podle místopředsedy Senátu Česká republika nedokázala vyrovnat.