O pevnosti se stará celý život

Pěchotní srub Obora
0:00
/
0:00

V souvislosti s 60. výročím konce druhé světové války jsme několikrát hovořili o významu systému opevnění, které ve druhé polovině třicátých let 20. století vybudovala na svou obranu Československá republika. Mnohé z těchto bunkrů jsou do dnešního dne v téměř dokonalém stavu, za což vděčíme skupině nadšenců, kteří neváhají vložit do jejich údržby i vlastní peníze, o tisícovkách hodin práce ani nemluvě. Jedním z nich je na podzim třiaosmdesátiletý Jan Polášek, s nímž si před pěchotním srubem Obora v Darkovičkách na Opavsku povídal Josef Kubeczka.

Jan Polášek,  foto: Štěpán Černoušek
Jak jste se vůbec k pevnostem dostal?

"Dříve ve školách, v Sokole a podobně jsme byli vedeni k vlastenectví, a to znamená nejen se mít dobře, ale také se o tu republiku starat, o její obranu. No a přítelem naší rodiny byl nějaký pán Procházka, který pracoval na opevněních a měl na starosti tady tu část Kozmice. No, to víte, v nás vlastenectví jen vřelo, a tak jsme si říkali, že když nás napadnou, budeme se bránit, ona nám přijde na pomoc Anglie, Francie... No, ale víte, jak to bylo."

A kdy jste se začal zajímat o pevnosti po válce?

"Hned v roce 1945. Říkal jsem si, že to musíme dát dohromady na památku, že tu něco bylo. Začal jsem se o to zajímat, samozřejmě s ostatními kamarády. Do začátku na tom měl velkou zásluhu doktor Březina z ostravského muzea, protože měl hodně známých a říkal: 'Honzo, musíme se do toho dát. Já vám obstarám všechno, co bude třeba.' A už se jelo, že."

Vy jste zaznamenal několik zjevných úspěchů, co se týče pevností. Například ten kanón. Kde jste k němu přišel?

"No, ten jsme sehnali v objektu číslo 29 za Opavou. Němci tam měli připravenou obranu, celou výzbroj. Když je tlačili Rusové, tak se dali na ústup a tu pevnost samozřejmě vyhodili do povětří. Jeden zvon odletěl asi takových 20 metrů o objektu a byly tam zbytky právě toho kanónu. Tak jsem si říkal: 'Hergot, ten kanón musíme sem dosmyčit, protože když ho neodsmyčili Němci, neodsmyčili ho po válce Rusové a naši to tam nechali, tak to musíme schovat a odvézt pryč.' Tenkrát jsem pracoval ve filmovém podniku, získal jsem tam kamarády a jeli jsme pro ten kanón. Naložili jsme ho na dvakrát, včetně vyvažovačů a všeho, co k tomu patřilo, a jeli jsme s tím. V Opavě nás zastavili policajti: 'Co to vezete?' Já povídám: 'Kanón vezeme.' A oni nato: 'Ježíšmaria, to jsme ještě neslyšeli, takovou hovadinu.' No a tak nás poldové pustili a jeli jsme dál. Napřed jsem to měl doma, pak na podniku, potom zase doma a nakonec jsme to přismyčili tady."

Jan Polášek,  foto: Štěpán Černoušek
Trvalo dlouho než jste ho dali do takového stavu, v jakém je dnes?

"No, to víte, další spolupracovníci pomáhali a dali jsme to do kupy. Něco nám pomohla Armaturka z Benešova, ty odlitky a podobně. To víte, když člověk chce, tak se ledasco dá dohromady."

Měli jste nějakou dokumentaci? Podle čeho jste postupovali?

"Ne, ne, to už vám dá ten tvar. Když je člověk trošičku technicky zdatný, tak ten tvar už vám dává, co to všechno potřebuje. Dodatečně jsme pak získali nějaké podklady, hlavně fotografie. Na nich jsme si odměřili rozměry, a pak jsme to převedli do skutečnosti, no."