Liga improvizace

0:00
/
0:00

Pružnost, tvořivost, umění pracovat v týmu. To jsou schopnosti, požadované na pracovním trhu. Příležitost k jejich zdokonalení nachází stále více mladých Čechů v neobvyklé soutěžní disciplíně: tzv. "zápasech v improvizaci". Vyhrává tým hráčů, který podle publika více přispěje ke zdaru společné divadelní improvizace. Osobitý jevištní sport vznikl původně kvůli zatraktivnění divadla pro diváky. Představení proto karikuje charakteristické rysy sportovního utkání - moderuje ho rozhodčí s píšťalkou, vtipné repliky si přihrávají hráči v barevných dresech. O historii improvizačních zápasů se zajímala Sabina Vrbková.

Historie improvizačních zápasů sahá do Kanady sedmdesátých let. Dvojice divadelníků z Quebecku Yvon Leduc a Robert Gravel si tehdy lámala hlavy nad tím, jak přitáhnout více lidí k divadlu. Inspirovali se masově zbožňovaným hokejem. Vznikl tak svébytný divadelní sport tzv. "zápasy v improvizaci". Novinka přeletěla přes oceán do Francie, Švýcarska a dalších francouzsky mluvících zemí. Teprve před čtyřmi lety dorazila i do Čech. Nadchli se pro ni především mladí. Jen v Praze dnes existuje několik amatérských týmů, které měří síly ve víceméně pravidelných improvizačních turnajích.

Jak takový improvizační zápas vypadá? Na jeviště přichází rozhodčí v pruhovaném dresu, zaloví v košíku s diváckými náměty a vyhlásí téma improvizace. Přidá upřesňující informace o způsobu provedení a určí čas, jak dlouho bude scénka trvat. Například řekne: " Téma - žížalí rodina, kategorie - zpívaná, čas - dvě minuty." Znamená to, že hráči musí zahrát dvouminutovou operu o žížalí rodině. Pokud porušují pravidla hry - například příliš prosazují sebe na úkor ostatních, nebo se snaží nedostatek vlastní fantazie nahradit slovními obraty "vypůjčenými" z televize nebo knih, rozhodčí pískne faul a celému týmu udělí trestný bod. Jak potvrzují dvě hráčky ze středoškolského týmu BUDÍK, vítězství ale není při této hře to nejdůležitější. "Nejde o body, ale o pocit z improvizace.""Hlavní je, že při zápasu užijeme hodně legrace."

Dá se divadelní hra i číst jako kniha?
Improvizační zápasy baví nejen hráče. Svědčí o tom nezřídka vyprodaná představení. Organizátorům se už podařilo do hlediště se sedmdesáti židlemi vměstnat i sto padesát lidí. Jedním z nich je i školou povinný Dan, který si zápas BUDÍKU proti KOPŘIVĚ v Domě dětí a mládeže Prahy 8 nemohl nechat ujít. "Nikdy se nenudím, představení je vždycky jiné, navíc můžu ovlivnit, co se bude dít."

Diváckou základnu improvizačních zápasů tvoří podobně jako při sportu skalní fanoušci. Ti svými hlasy spolurozhodují o vítězném týmu. Mají právo vymýšlet témata improvizací a v případě nespokojenosti s předvedeným výkonem či výrokem rozhodčího házet do jeviště molitanové papuče. " Ještě jsem fyzicky neutrpěla, ale už se stalo, že diváci hodili po kolegyni opravdovou botou, " stěžuje si rozčarovaná rozhodčí.

Zdařilost improvizací závisí především na tom, jak pružně dokážou hráči reagovat na situaci a rozvíjet nápady ostatních. To jsou dovednosti, které se mohou mladým lidem, kteří se připravují na tvůrčí povolání, hodit i v běžném životě. Členy improvizačních týmů se proto stávají většinou středoškoláci a vysokoškoláci.

"Pomáhá mi to zbavit se trémy, když mám vystupovat před lidmi.""Umění improvizace mi pomáhá ve škole při zkoušení a vůbec při komunikaci s lidmi - jsem vstřícnější k jejich nápadům i názorům," svěřují se členky středoškolského improvizačního týmu BUDÍK. Podobnou zkušenost přidávají dvě vysokoškolačky "Improvizování mě nutí přemýšlet jinak, než jsem zvyklá, a zbavovat se tak stereotypů.""Člověk se učí řešit i konflikty tvůrčí a smírčí cestou."